Leden 2018

JAZYK MÍSTA (13)

22. ledna 2018 v 13:30




Svět jako souhrn míst se nám zjevuje, popřípadě vyjevuje, prostřednictvím jen pouze mimořečových prostředků?
Dílčí místa fyzického světa s námi nemluví?
Třebaže v jazycích gramatické povahy se můžeme setkat s tvrzením, že určitá místa nás oslovují.

Tak tohle, pane Čumbo, sleduji.
A nemíním tím ani ono genius loci.
Jakož ani místo topografické označené třeba názvem.

Ve Wittgensteinovi nic takového není.
Ale představte si, že vcházíte do tramvaje.
Nebo do lesa.

A já zrovna mám jeden takový les.
Jmenuje se Lišky.
Ale mám k němu související policejní protokoly.
A takový podivný pocit, když se k němu jen přiblížím...

Moc vám, a opět, tedy děkuji, že se zajímáte.
Ale v mém pocitu tahle záležitost souvisí spíše s fenomenologií.

Ale žádná taková fenomenologická studie mi zatím před oči nepadla.
Tak je to!

Představte si tedy, že vcházíte do hlediště kina.
V němž vám bude promítnut celovečerní film.
V němž se nalézá 1 zásadní scéna dlouhá málem 3 minuty, která souvisí s onou dotyčnou dávnou příhodou v lese Lišky - dokonce je jejím bezprostředním přepisem.

A z tamtoho místa, na kterém zrovna nejsem, vás, pane Čumbo, zdravím!

… Ale třeba jsou tu kurátoři, kunsthistorici nebo filozofové, kteří se takovým tématem alespoň okrajově zabývají...




.

JAZYK MÍSTA (12)

20. ledna 2018 v 8:47








.

JAZYK MÍSTA (11)

19. ledna 2018 v 8:25



Inu, o čem tady denodenně skuhrám už málem rok, tomu se už věnuje i současná česká fiozofická literatura - a tedy vyplývá, že jsem zde obklopen zcela negramotnou tlupou, popřípadě přímo bandou, a to již déle nežli 28 let.
Protože i některé následujícící stránky knihy jsou pro můj účel dostatečně ilustrativní i funkční, postupně sem z ní velnu ještě pár citátů - přičemž mailovou adresu jejího autora se pokusím hned dneska najít v džungli internetu, abych se ho zeptal na to ono, jeho pojmovou oprávněnost, co nazývám zatím ještě jen sám jazyk místa.




V rámci příprav na jarní výpravu mi nedá nevracet se stále na původní místo, jeho obrázek neustále zvětšovat, natáčet a převracet - uvědomil jsem si, že v případě této obsese se jedná o utkvělost prostřednictvím snahy nějak zahlédnout nebo určit obrysy toho dubu zmíněného v protokolu, pravoúhlý příkop, jehož úhel jsem již možná viděl, alespoň náznak trasy vyšlapané pěšinky s přesným místem jejího výstupu z lesa.

Nakonec mi došlo, že jsem sám čímsi jako poutníkem jdoucím řádky Barthesovy knihy Světlá komora, poněvadž jako bych na tamtěch souřadnicích hledal svoje mládí, jak se o podobných analogiích Barthes v dotyčné knize zmiňuje.

A dotřetice: znenáhla se možná přede mnou vynořila existence ještě jedné knihy, jak jsem byl na její možnost upozorněn včera kurátorem sbírek Muzea policie.


Stanice SNB byla tenkrát v Kelči, ale les Lišky nepřináležel k jejímu katastru - takže Liškám služebně příslušná byla možná stanice SNB v Horních Těšicích, popřípadě Malhoticích, asi ano, poněvadž příjmení jejího tehdejšího velitele, vrchního strážmistra Hlavici s příjmením v kraji hodně častým, jsem již kdesi v protokolech zahlídnul, přičemž dodám, že kelečským velitelem býval tenkrát vrchní strážmistr Kryl, možná vzdálený příbuzný pozdějšího folkového zpěváka Karla K., původem z nedalekých měst Nového Jičína nebo Kroměříže.
Pokud tato staniční kronika existuje, příslušným kompetenčním archivem k ní by měl být ten brněnský, popřípadě však i opavský, podvakrát se tedy o nastávajícím víkendu zeptám - smůlu bych ovšem měl, kdyby se ukázalo, že cíl se nalézá za dveřmi pražského Archivu bezpečnostních složek, do jehož jen pouhého okolí už po prosinovém incidentu nebudu smět vstoupit až do naprostého konce mého žití.

A zmínil-li jsem dnes již několikrát les Lišky - v jeho souvislosti mohu též učinit doplňující poznámku.
Charakteru ovšem pouze organizačního, neboť jsem si onehdy uvědomil, že na podzim roku 1949 ještě nebyl provozován ten takzvaný letní čas.
Proto musím změnit propozice letošního Setkání na Empire State Building: a to posunout jeho čas z doposud platného termínu 16:00 až 16:30 letního času o hodinu dřív na 15:00 až 15:30, aby i světelně odpovídalo tehdejším zcela běžně obyčejným středoevropským parametrům.

14. září 2018, severovýchodní roh lesa Lišky, 15:00 až 15:30 !!!


.

JAZYK MÍSTA (10)

18. ledna 2018 v 8:39






.

JAZYK MÍSTA (9)

18. ledna 2018 v 8:34


JAK SE OBLÉKÁ STALKERKA?

Vyrobil jsem včera obrázek s takovýmto nápisem, dokonce 2 různé, aby mi vznikl gif pro účel rozposílání na fejsbuku, a to ze 2 důvodů:

1/ uvést či nastražit moje téma dávné politické vraždy, abych tak řekl, v případnou patrnost případným zevlounům tentokrát prostřednictvím návnady masmediální banálnostmi, jakými jsou oděv a hadry, samozřejmě, ani takovouto formulací jsem i na tomto druhém lovišti nezaznamenal rovněž ani ťuk;
2/ ještě i jiným způsobem počechrat jejich případné smysly, totiž zřejmě vůbec prvním zveřejněním slova stalkerka v českém jazykovém kontextu, v české jazykové zásobě - ale i čehosi takového jako sportovního rekordu si oni nevšimli.

Tak jsem si aspoň já sám, zatímco oni ani nikdy příště nikoli, přečetl chvályhodnou knihu bratří Strugatských, z níž pro účel mého zájmu kromě několikeré excerpce jednoho slova nevzešlo nic víc.
Rovněž jsem si stáhnul z youtube, zatímco oni ani tohle ne, celou málem čtyřhodinovou délku Tarkovského filmu, který s příběhem, který se v roce 49. odehrál v lese za Kelčí, nebude mít žádnou souvislost.
Pouze jen se mnou, s mým zájmem a snaživým úsilím dozvědět se, a alespoň ve zjevných maličkostech si sobě samému cosi jako jeho smysl přiblížit, dokonce i zcela autenticky upřímně si přisvojit.

Stojí prozatím ve mně tyhle 2 věci mimo či doposud vzdáleně mimo sebe, dokonce ani nezáleží, že se uvnitř mého mentálního báchoru se sebou nikdy nespojí...


Ani v té češtině nelze říci něco jako: Matičko, matičko má, stanu se stalkerem, jakýmsi vlkodlakem slídícím po nocích...
Neboť v nočních hodinách bych měl,obklopen památkou mrtvoly, i mezi řídkými stromy lesa strach.

V souvislosti mi však za dnů semotamo napadne, že si tu minohledačku pořídím sám - byť pouze jen pro tento 1 jediný případ, takže kdyby byla k mání pod 30 000, taková představa by mě zviklala.

Pošťácká čepice s prostřeleným štítkem (proč jsem jim sem ty protokoly onehdy vůbec dával???) mi totiž neříká nic jiného, než že se tenkrát projektil pistolového náboje vydal obloukem kdesi směrem k cestě na Rouské, možná dopadl až za ni, a dodnes tam leží.
Jakou vzdálenost tenkrát ještě mohla uletět střela, s jakou silou, poté co prorazila pošťákovu hlavu a štítek služební čepice?
S jakým asi obloukem?
Poněvadž v protokolu o nalezení střely nic zveřejňeno není, ani že by se případně zaryla do kůry kmene kteréhosi ze stromů okolo, zeptal jsem se tedy onehdy mailem v pražském Kriminalistickém ústavu.

Odepsal mi sice sám jeho ředitel, ovšem s tím, že jeho Ústav vznikl až v roce 57. či 58., už si nevzpomínám, takže o průběhu tamtoho dávného šetření nemají dneska ani zdání.

S obdobným nezdarem jsem pořídil v Ostravě, kde, a málokdo to ví, schraňují celý archiv České pošty - jenže, a v tom je zase jiné moje ouha, ročníky spisů, v nichž by mohl být i odkaz na údaje o okolnostech Valíčkovy smrti, předali do skladové kompetence Slezského archivu sídlícího v Opavě, kam mě ovšem, poněvadž mám vyzkoušeno, bez mého státu vráceného o/Občanské průkazu do badatelny nepustí.

Přesto: nikoli v prospěch zcela zblble netečných zevlounů, kteří se sem ještě sami do této pastevní ohrady vpustí, ale kvůli mému vlastnímu přehledu či přehlednosti sem v příštím pokračování vsunu 2 protokoly týkající se Valíčkovy služební činnosti - jak se děla bezprostředně ve dnu vraždy.


.

JAZYK MÍSTA (8)

17. ledna 2018 v 14:00







.

JAZYK MÍSTA (7)

16. ledna 2018 v 9:28










.

JAZYK MÍSTA (6)

16. ledna 2018 v 9:17


NE 21:00

dotazu na literaturu k tématu jazyk místa:
nejvíc dělá katedra české literatury na Ostravské univerzitě
Povedená práce je třeba Jaroslav David: Smrdov, Brežněves a Rychlonožkova ulice
Nakladatel: Academia 2011.
která se věnuje hlavně soutěži pojmenování města Havířov, ale má i další kapitoly.
vedoucí katedry prof. Jan Malura se postupně lepší a lepší
a poslední rok patří jeho konferenční příspěvky mezi to nejlepší na téma literární topografie, co se u nás dá najít. Starší publikace nejsou úplně extra dobré, ty starší regionální místopisné publikace dokonce mají i dost nepřesností.
Prof. Mgr. Jan Malura, Ph.D. / Katedra české literatury a literární vědy FF OU
Oficiální stránky Ostravské univerzity.
ff.osu.cz
Vydařený večer!

PO 21:48

Dobrý den!
Tento týden už se k odpovědi nedostanu, tak v rychlosti píšu aspoň toto:

1/
Já bych tu lingvistickou stopu neztracoval. Ten Jaroslav David: Smrdov, Brežněves a Rychlonožkova ulice. Nakladatel: Academia 2011. Má docela dobrý úvod k jednotlivým přístupům k pojmenování lokality a je tam i odkaz na různou literaturu.

2/
Někde (Naše řeč? , Slovo a slovensost?...) jsem kdysi viděl i lingvistickou studii k českým pojmenováním typu Na vraždě, U zabitých, U zabitého žida atd.
Ale ted to nenajdu.

Naše řeč a vyhledávání tam (nenašel jsem):

Slovo a slovesnost (tam jsem to nenašel):

ale asi to bylo jinde.

3/
Přítel Lukáš Jiřička tuhle natočil svoje audio hledání dle mistra Šlejhara a jeho Vraždění:
Naše řeč - Hledání v archivu
Lucie Saicová Římalová: Monografie o textové vícejazyčnostiNaše řeč, ročník 88 (2005), číslo 2 - Posudky a zprávy
nase-rec.ujc.cas.cz

4/ občas něco napíší i historici a archeologové, např. časopis Vesmír, č. 7-8, r. 2017, str. 444 - 447, Josef Unger: Šibenice.

5/ Před výše uvedeným se objevovaly pouze věci typu: Wojtucki, D.: Popraviště v Čechách a na Moravě od 16. a 19. století. Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2005. Vydává Muzeum Aš, od roku 1999.

6/ Tak jen tolik. Srdečně zdravím!

Pan fejsbukový kolega Čumba snaží se a snaží, v jiných mých tématech už roky - snaží se přispět, prospěšně, ale z mé strany to pořád není ono, neboť nesvedu svoje zadání na téma mé domněnky způsobu jazyka či řeči místa řádně vyslovit.
Nemoci vyslovit, znamená: Doposud nesvést myslet.

A ono nesvésti myslet znamená (v teorii řečovosti) neschopnost poskytnout jiným nástroje.

8. LEDEN 14:51

Pane Lojkásku, přeposílám zprávu od M. Pokorného: "Zatím mě jen tak od boku napadá Kevin Lynch: Obraz města (český překlad 2004) a Christian Norberg-Schulz: Genius loci (český překlad 1994), ale ještě se zamyslím."

8. LEDEN 13:11

Ahoj, jsem rád, že píšeš! Zrovna dnes jsem náhodou narazil, že něco takového vychází. Najdu odkaz
ovšem asi to nebude vázano na místo
OIKOYMENH : Řeč a zjevnost - 88Kč
OIKOYMENH : Řeč a zjevnost - OIKOYMENH ve spolupráci s Filosofickým ústavem AV ČR Studie Řeč a zjevnost struč...
oikoymenh.cz
Dále bych možná doporučil MIroslava Marcelliho (strukturalista a překladatel francouzské filosofie). Napsal myslím knihu Filosofie města nebo místa
Pak určitě Walter Benjamin a jeho vybrané texty Teoretické pasáže a Dílo a jeho zdroj

Nabídnutou knihu o zjevnosti už čtu, dokonce podruhé, třebaže se čehosi jako řečové teorie místa netýká, přesto z ní mohu nabídnout jeden užitečný citát - vůči všem těm (proti jejichž vlezlosti je jakýkoli talisman nebo amulet málo), kteří sem docházejí a k rozvíjení tématu nemají, dokonce nesvedou, už měsíce cokoli rozvíjejícího přidat.


Ve světle zdánlivé samozřejmosti tohoto citátu, je nutno ke dnes zde zveřejněné trojí fejsbukové snaze přidat takovýto dodatek: cokoli je z neviděna třeba nejdříve slovně zvěcnit, aby bylo/začalo být pro jiné patrné.
Kterýžto úkon vyžaduje ovšem aktivitu i na straně adresáta, tedy těch, co sem přicházejí jen pouze zevlovat - jejich vstřícnost, zájem, snahu po otevřenosti ke vlivům ještě sotva znatelným.
Bez náznaku aspoň takovéto kvalifikace nemohou být čímkoli doposud nepatrně malým, a tak ještě sotva nezřetelným, mi (i sobě!!!) nápomocně osloveni.

Vždyť vlastně ani čímsi takovým být osloveni nechtějí...


.

JAZYK MÍSTA (5)

15. ledna 2018 v 14:06


Jak nebo čím dotyčné místo na nás, popřípadě vůči nám, emanuje a na základě toho v nás vzbuzuje, dokonce vybuzuje, slova?










.

JAZYK MÍSTA (4)

15. ledna 2018 v 13:46





Jaká souvislost spojuje panoráma krajiny 600 krát nezaujatě vyřčeného No jo s nabízející se prozatím ještě několikakrát skrytou promluvou kotouče 500 metrů délky umělohmotné vytyčovací pásky?

Předchozí dotaz jsem jenom zapsal, aniž bych ho vůbec mínil klást - přestože jeho vyřčení by se hodilo.
Ale není zde nikdo, jehož/kterou by zaujal, dokonce až do stavu odpovědi.

Obdobně jako zde zapadne dotaz jiný, znějící přibližně jako nějaká inzerovaná poptávka: Je zde v češtině k dispozici práce nějakého filozofa nebo kurátora, která by se zabývala tématem jazyka místa?

Další téma, jež mě zajímá a vydalo by za dotaz, souvisí se slovem stalker, které pro mne souvisí se stejnojmenným filmem Andreje Tarkovského.
Který jsem kdysi dávno viděl několikrát, a ani jednou neshlédl celý, poněvadž jsem pokaždé v kterémsi místě jeho děje upadl do mikrospánku; dokonce i několika.

Pominu znění hesel česky psaných internetových encyklopedií, na něž mě budou zdejší ihned odkazovat, a zeptám se, zdali pro vyjádření tohoto slova je přípustná následující definice: Každý, kdo se ze své vůle nenávratně vydal?

(Sám se budu muset podívat do knihy bratří Strugatských, v jakém významu použili ono slovo - kdysi jsem ji četl a vybavuje se mi, že se na samém počátku užití tohoto slova objevilo pouze na jedné stránce, nebo v jedné epizodě, a že Tarkovský je rozvinul do příběhu kohosi putujícího až za mez Zóny.
Pochází z ruského stal, a z něho vycházející činnosti vydobyvatele železného šrotu?
Popřípadě z osudu plukovníka Penkovského, kterého za trest už za Chruščova upálili zaživa v jednom moskevském krematoriu?)

Na konec mých dnešních reminiscencí se vrátím ke třetí dnešní fotografii kotouče navinuté vytyčovací pásky, a zeptám se takto: Poněvadž mi kulatá placka připomínát tvarem i hrubostí povrchu gramofonovou desku, existuje nějaké zařízení nebo jen dovednost, které by umožnily tuhletu drážkovitost přehrát nebo reprodukovat ve formě zvuku?

Skrytá vnitřní melodie jakékoli věci ještě předtím, nežli je začneme zcela prozaicky používat...

Ono cosi co třeba láká, jiným neslyšně se ozývá, a tak navádí případné stalkery.


.

JAZYK MÍSTA (3)

9. ledna 2018 v 8:20




To snad již jen pouhá předtucha jmění pásma vytyčovací pásky k očím přidává i křídla?

.

Dobrý den, paní redaktorko Mátlová:

k dnešní trojí zásilce pokaždé 3 kusů přidávám navíc tento stručný komentář.
Těch 9 obrázků dohromady, tedy 3 třetice, jsou všechno dobové estébácké protokoly týkající se smrti toho kelečského pošťáka Valíčka, příští rok, 14. září, tomu bude už 70 roků.
Tedy nastane jubileum.

Tedy jubileum čehosi, co pořád trvá, stačí si dojet do Kelče a poslechnout si tamní, o čem nemluví - ano, tamto dávné zlo je dodnes přítomné.

Vezměte si hned příběh jedné protagonistky: paní R. je Valíčkovou dcerou, která se narodila 14 dnů po otcově smrti, nikdy se nevdala, s ostatními Kelečáky nezapřádá rozhovory, považuje je za vinné - snad by ji případný článek o tamté dávné události rozmluvil.

Případná hranická/přerovská verze líčení má oproti teritoriálně příslušné vsetínské verzi jednu výhodu - přišla by do Kelče z odkudsi mimo, a tak by byla jen pro nějak vyvolené, k nímž by se zpráva nějak podivně dostala.

Ten stav mimo je tu hodně zásadní: skutečné místo nálezu leží na rozhraní 3 katastrů (zase opět ta trojičnost, vidíte ?): 37 metrů od kelečského, 23 metrů od hornotěšického, když už na rouském.
Třebaže estébáci umístili v protokolu mrtvolu na tom hornotěšickém.

Mimochodem, takových nepřesností či přeřeknutí, je v těch protokolech více, a tahleta koktavost, připadá mi, že něco kryje.
A mohu mít k ní v budoucnu ještě příspěvek.

Všimněte si na tom popisu místa činu, že se nezmiňuje o nálezu kulky nebo nábojnice, dokonce ani ne v pitevní zprávě, kterou také mám, ale dámě neposílám.
Kulka už asi ne, ale nábojnice, hilzna, tam v lese možná pořád leží, poptám se ještě pro jistotu v kriminalistickém ústavu - ale co je pro účel toho případného článku důležité, třeba by mohl vzbudit zájem takového toho kohosi s minohledačkou, hledače kovových pokladů.

Jestli znáte analogii se středověkem, kdyby se našlo, byla by tu rázem cosi jako relikvie - tedy důkaz i upomenutí, o události svědčící předmět umístitelný do schránky: čili až mystický důvod pro stavbu kapličky, vymístěné mimo město zla, jak bývali ve středověku ostrakizováni kati nebo pohodní, kteří kromě jiného splňovali i léčitelské funkce.

Nebo na totéž mimoměstské můžeme nahlížet i prostřednictvím modelu antické tragédie s jejím účelem katarze - kromě účelu očistného, tedy i smíření … a to druhé nutné slovo mi prozatím vypadlo.

Máme tedy relikvii, i kdyby schránka na ni uvnitř kapličky zůstala prázdná, máme tady důvod pro stavbu s příběhem.
Kapličky uvnitř lesa, na místě původního činu, dokonce ve vnějším tvaru pistolového náboje průměrné ráže postaveného svisle. Kterýžto pohled napovídá spíše sochařské dílo, jenomže takový koncept je nápověď hodně čisté architektonická realizace - pokud si představím na špici tohoto objektu prosklený vrchlík konce původní kulky, získávám pocit čehosi jako letadlového kokpitu kabiny bombardéru, tou místní svislostí tedy spíše tělesa kosmické rakety mířícího mezi stromy lesa směrem k Bohu.

Vnější tvar osvětlující vnitřek.
Venkovost i nitro dějící se současně.
Tedy permanentně se projektující přítomnost - tedy přesněji: přítomná minulost.

Navíc se jedná o zřejmý pastiš zřetelně dávné středověké sakrální tradice.

Též jistým způsobem evokaci přistání mimozemské kosmické lodi, pokud si připomenete, že třeba létající talíře přistávají obvykle mimo obydlená centra.
Přičemž zrovna tento mimozemský motiv se v souvislosti s tradicí chápání Valíčkovy smrti dá rozepsat ještě mnohem rozvitěji.

Tak tedy, paní redaktorko Mátlová, po 3 x 3 přílohách posílám první kousek čehosi jako explikace a současně námětu na článek.
Samozřejmě, na případné vyzvání pošlu další kus, možná už i s tím prozatím zapomenutým slovem, popřípadě přímo s odpověďmi na vaše případné související otázky.



.

JAZYK MÍSTA (2)

7. ledna 2018 v 8:28


Třebaže to tak nevypadá, a jiným může oprávněně připadat, že již týdny vězím na pořád tomtéž místě, můj pocit je, že včera jsem popostoupil zase o krok, o ten další takový jeden paradigm shift, a to dokonce, aniž jsem vůbec dostal odpověď na jakýkoli z kdykoli komukoli odeslaných mailů, i žehrání tedy, stýskání si, včetně skuhrání, může být dostatečnou sebesaměvznětnou inspirací.

Stačilo si pouze s odesílaným mailem uvědomit, že mohu odeslat ještě jeden, na adresu výrobce nebo prodejce takových zajišťovacích pásek, což jsem ihned učinil.

Jak to, že cosi takového samozřejmého mi nenavrhnul žádný z těch, kteří sem již týdny docházejí ve veletuctech na čumendu?

To jsou ještě blbější nežli já?


Ve středu nebo čtvrtek si pro jeden takový kotouč dlouhý 500 metrů zajedu vlakem zdarma do Ostravy, za 300 a něco korun budu mít náhle cosi, co čeho se mohu zapáskovat celý sám, kdybych se cítil být autorem bodyartů, v sobotu nebo v neděli, pokud nebude pršet nebo sněžit, odejedu ranními osobáky, abych potom v těch Liškách páskoval a kolmicoval, vytyčoval, našel a stanovil, tedy aspoň s rozptylem 2 metrů určil ono místo, na kterém tenkrát ležel mrtvý Valíček.

Zatímco jiní budou v tom čase z notně kazového sortimentu vybírat prezidenta, ke kteréžto záležitosti si předstihem dovoluji poznamenat jedno: dojde k debaklu jednoho kýče vůči druhému, bude s oprávněným posměchem poražen ten, který prostřednictvím různých těch muzikálů a gramofonových desek vychovával málem 40 let protivníkovy, tedy vítězovy, fandy, v takovém debaklu rozumu já ovšem nejedu ani okrajově, ať si ponechají i nadále o/Občanské průkazy a na hlavách bez rozumů nasazena sluchátka!

To jsou, fakt, ještě blbější nežli já?

Já tedy vytýčím místo, třebaže bych při takové magické operaci neměl být přítomen jen sám, ale co nadělám, navíc od úterka zcenzurován, že jsem zde podvakrát použil slova odvozená ze slovního základu blb - z toho druhého ne, ale z toho prvního, přízračného, nazvu to radši stalkeřinou, mám strach.

Radši tenhle pocit nebudu rozmazávat, předtušit, abych takovýmto prostřednictvím na sebe v těch kolozubých Liškách nějaký ten podivný dech čehosi nepřivolal...



Oba obrázky jsem sem již vkládal, ten první možná v jiném formátu.

Ale pokud nelze popojít dopředu, je třeba se vydat, a je to sobě vzájemně adekvátní, nazpátek.

Snad zrovna tohle je ona dějinnost.
Popřípadě: tvořivé vědomí dějinnosti.

Abych ihned doložil příkladem, tvrdím, že pošťák Valíček by příští víkend volil za prezidenta Miloše Zemana.
Zhruba tak daleko jsme tu za těch 69 minulých roků dospěli.

Fotografie rohu pravého okraje lesa, díváme-li se ke křižovatce, k němuž Valíček tenkrát podle znění protokolu mířil, její podoba, není sama o sobě důležitá.

Byť příď rohu tvoří, podle zachovaného listí, kmen dubu, možná děťátko tamtoho z protokolu.
Odhaduji-li z průměru dnešního dřeva, větve starého dubu zasahovaly vlivem žaludů až sem a on sám stál kousek opodál ještě před 35 lety, možná 29; v době natáčení Jasného Rodáků určitě, zmiňuji, to abychom si porovnali hodinky.

Na každé straně kmene vede dneska vyústění 2 možných pěšin z lesa, ale i tento údaj není zas až tak důležitý, byť za Valíčkem míněný konec sázím ten východ na fotografii od kmene nalevo.

Podstatné a zásadní je to, že po délce okraje lesa založím směrem od silnice kolmici z vytyčovací pásky, která vlastně bude i docela reálně simulovat konec katastru obce Rouské, místo vraždy leží uvnitř, v této množině - byť estébácký protokol je situuje do množiny bezprostředně vedlejší, tedy na území obce Horní Těšice.

Jak musí být tato kolmice dneska dlouhá, vám neodpovím, neboť mi není věcně jasný onen výraz 37 m od silnice, jak je zapsán v protokolu.

Co zde, na tomto místě, tvoří onu silnici?
Šířka vozovky i s příkopem nalevo včetně, díváme-li se ke křižovatce?
Což je rozdíl délky dobrých 2 metrů oproti případu, že bych začal měřit až od vnějšího okraje příkopu, kdybych ho i s rygolem nepovažoval za silnici.
Lze navíc předpokládat, že silnice sama byla tenkrát jako vozovka o něco užší, neboť sloužívala k provozu koňských povozů?

Takže současnou kolmou délku od silnice mohu určit jen s předpokládanou chybou víceméně 2 až 3 metrů.
Navazující kolmou délkou 23 metrů kolmo do lesa budu muset protnout spletí trnatých oddenků a haluzí, též ji položit na různé kopečky, takže i v tomto případě nemusí délka dnešní kolmosti odpovídat té minulé.

A co tady znamená onen výraz okraj lesa sám?

Budiž, přesto snad příští víkend dosáhnu onoho epicentra, místa o poloměru zhruba 3 metrů, v němž alespoň částí musela ležet nějakým kouskem Valíčkova mrtvola.

Místo samo obtáhnu ve výši 1 metru barevnou páskou, jak se to obvykle dělává.

Obdobně svedu zřetelně označit hádané místo starého dubu, jakož i naznačit hypotetický směr pěšiny z lesa ven?

S případnou dělnou asistencí by mi vše bylo příjemnější. Inu, nebude.

Přesto mi tak vznikne cosi jako rekonstrukce a současně prostorová situace ve způsobu landartového díla.

A k tomu budu vše natáčet a fotografovat, dokonce si v ještě větším baťohu nežli minule sem míním donést i jiné označující propriety - vždyť přece budu i vytyčovat rozsah základů případné kapličky, stovku případných budoucích úředních razítek v to.

A co je důležité: cestou nazpátek, a vím již kde, založím ještě jeden takový opáskovaný landart - takové jako průběžné paralelní porovnání dvou příběhově různých míst.

Abych doložil okolnost, na jejíž případnou knižní teorii se zanedlouho zeptám jednoho galerijního kurátora pospolu s jedním odborným asistentem na katedře filozofie jisté zdejší univerzity.

Každý snad na tomto místě uzná, jak daleko a zcela naprosto jinam jsem se dostal od záležitosti víkendového kandidátsví nějakého třeba Miloše Zemana...


.

JAZYK MÍSTA (1)

6. ledna 2018 v 9:14


Mailovou schránku striktně pro účel jsem si založil hned ještě před koncem minulého roku.

Včera, v pátek, jsem v doposud rozpracovaném tématu šeredně ztroskotal.
Takovým způsobem, jak jsem činil doposud, se dál pokračovat nedá.

Dnes v noci mě proto navštívila s celou její osmičlennou rodinou, sebe, manžela a tří dcer i s jejich partnery, tamta dávná, setkání s níž jsem si předepsal na letošního 14. září.
Druhou část dnešního snu pak tvořil hraný popis nedorozumění s dávným spolurežisérem, který letos v únoru už bude dobrých osm roků mrtvý.
Ale obě tyhle noční můry potom ve scénáři však nebudou.
Ten, pokud jej vůbec začnu, bude začínat úplně jinak.
Citací tamté scény ze Samotáře, v níž Ona prostřednictvím monitoru stolního počítače hledá architekta Sama Baldwina.

Punčochářová Ostrava
Zkusím stejným způsobem vygůglovat tuhle naději, jestli dotyčnou najdu, odešlu jí následující mail.

Dobrý den, madam, pokud jste dcerou Tomáše,
mého dávného spolužáka z devítiletky, pak vás prosím o službu.
Kdysi mi povídal, že se zabýváte choreografií, potřeboval bych přátelskou pomoc tohoto druhu.
Jestli se mi tedy ozvete nazpátek, vše podrobněji vysvětlím.
Zatím vám jen děkuji za případný zájem.

Posléze, z přibližně týchž důvodů, odkliknu, a to ze dvou mailovacích adres, ještě jednu zásilku.

Dobrý den, paní Kateřino, z jiné schránky nežli jindy,
přesto si vás dovoluji požádat o službu - tedy tak nějak postaru; vlezle jako obvykle...
Předpokládám, že v obchodě prodáváte i motouzy, dojdu se na ukázky tohoto sortimentu podívat, co kdyby, že ano?
Mi by však vyhovovalo líp cosi jako jsou ty zajišťovací umělohmotné pásky, jak je používá třeba policie.
Samozřejmě, podívám se sám po internetu, na kolik by mě přišlo 50 metrů, a jestli vůbec je cosi takového pro soukromníky k mání.
Třebas najdete v jakési nabídce.
Pokud, přispěchal bych vás opět navštívit v obchodě před náměstím.
Prozatím jen takto podmínečně děkuji.

Jako třetí potom odešlu mail na adresu obecního úřadu v obci Rouské, a jestli najdu kopii v odeslané poště, pak víceméně tentýž, jaký jsem před pár dny odeslal, zatím bez odpovědi, směrem k místu obecního úřadu v Horních Těšicích.
Místo vraždy v lese Lišky se totiž podle letecké mapy nachází zcela průkazně na katastru rouském, třebaže estébáci si lesík v protokolu ohledání místa činu přiřadili na katastr již obce sousední.


.

REKONSTRUKCE (14)

5. ledna 2018 v 13:45


Po čem tady šlapeme:


Pokud se kdo rozhodne dívat, pak zjistí, že výsledky pohledů shora nebo zdola jsou víceméně tytéž, dokonce, díváme-li se zaujetím, oba jsou jakoby čímsi obdobným zastřeny.


Požádal jsem o konzultaci zkušeného policejního fotografa, s kriminalistickou praxí dlouhou desetiletí teď již pár let v penzi: prosbu o lokalizaci dávného místa činu jsem doplnil 3 různými mapkami.
Došlý výsledek mne však zahanbil.



Tak jsem mu jeho vyjádření poslal nazpátek, k případným opravám.

Holt, ke tvořivé spolupráci tu již 29. rok nejsou lidi.
Lidi, povídám...



Co se mne sama týče, neminulo mě též - a v souvislosti mám vlastně štěstí, a dokonce zachovánu i čest, když mi tento zločinný stát nedovoluje býti profesionálním filmařem...


.

REKONSTRUKCE (13)

5. ledna 2018 v 9:04


Zde budu živý už jenom kousek, do konce týdne, neboť snahu musím zaměřit k jinému cíli.

Úkol v Kelči mám už jen jeden, v jednom domě na náměstí, který jsem prozatím ještě nezmínil.
Příhodný čas na něj bude na jaře, ale záležitost je to lidsky velmi náročná, která se ještě nikomu nepovedla - takže pokud se mi podaří ta příležitost s novinami z následujícího obrázku, a taky s Vávrou, který se neozývá, pak i splnění toho kelečského úkolu bude o řády snadnější.

Poněvadž co bylo v novinách, má zásadní moc.

Tak říkajíc: meče moč...


Dneska se mi cosi povedlo, zítra v tom budu pokračovat, zpřesňovat, dneska poskytnu jenom ukázku, čehosi, co mi navrhli z odborných adres v Přerově a Dobrušce, už před pár dny - a já, soustředěn jedním směrem, neslyšel.


Hodně zajímavá příležitost, a bude zajímavější ještě víc, pokud se s ní naučím zítra pracovat.

První výsledek je tento, celý areál byl v jejich čase zalesněn, prošlapanou pěšinu nezahlédneš, vzrostlý dub neurčíš, v jednolité skvrně jednotvárnosti pravoúhlý kanál nerozlišíš.
Jen pouze na místě, k němuž míří šipka, odhaduji vstup do lesa, ten druhý z příštího dnešního povídání.


od tyče 3 m ke křižovatce je vstup
do lesa



od nejpohodlnějšího vstupu dole
k tyči je to asi 13 metrů








.

REKONSTRUKCE (12)

4. ledna 2018 v 9:03


Zcela náhodné znamení smrti podivné však v nejméně ještě jednom ohledu.


Jakoby mi při každém pohledu nabízelo k patrnosti jakési totéž stále stejné místo na levé straně.


Jakoby zrovna tahle kalibrační tyč dělila mnou viděné na část světa živých s jejich automobily na pravé straně - a jakousi zprávu ze světa mrtvých mi po levici.


No, uznejte sami, že o čemsi takovém se opravdu nehodí psát do krajských novin.
Mám-li já čímsi tak jiný zrak.

A proto tohleto malé zdržení u jednoho svislého dřevěného sloupku zarazím nabídkou dalšího pokračování zcela jiného druhu četby, byť o tomtéž, zítra se v dalším blogu posnažím být delší, a zejména prost jakékoli duchařiny, a pod.



.

REKONSTRUKCE (11)

4. ledna 2018 v 8:54



I kvůli napohled zhruba takovému záběru jsem tam toho 1. ledna jel.

To ano, v tomto smyslu jsem úkol splnil - jenomže s výsledkem vlastně nižádným.

Hned na začátku, prvotním důvodem, bylo, že jsem se s dostatečným rozmyslem řádně nepřipravil.
Fučelo to tam na tom úplně posledním kopečku dolního Valašska, svislou délku rozbaleného krejčovského metru mi to rvalo do stran, propříště aspoň vím, a kdybych měl k dispozici vhodnou asistentku, věděl bych dřív prostřednictvím této, že příště si musím s sebou přivézt alespoň jeden připínáček, po česku napínáček, k fixaci pruhu metru na horní ploše sloupku.
Též do modrého již otahaného baťohu přibalit alespoň 2 klamerky, tedy kolíčky na prádlo, abych je na dolní konci půldruhametrového pásma připnul jako závaží.

Výšková kalibrace sloupku se tedy v den státního svátku hned napoprvé nepovedla, a možná že ano, v některých bezvětrných chvílích alespoň takto přibližně:


Odehrály se tam však možná podstatnější věci, kterých jsem si všimnul teprve až včera večer, když jsem zpracovával fotografie - na místě samém ne.

Třeba hned tohle znamení smrti - jiný by řekl: Náhodně přilíplá pavučina, nebo něco takového...


Budu související komentář ještě rozvíjet v příštím pokračování - a zatím popíšu jiný včerejší můj pocit nad těmi obrázky.

Nevím, vysvětluji-li si správně význam slova stalker, ale vyjdu z dojmu, který ve mně funkce spojená s tímto slovem zanechala kdysi dávno po zhlédnutí stejnojmenného Tarkovského filmu.
Byť za pro mě živější považuji jeho Zrcadlo.

Stalker v tamtom filmu souvisí se slovem Zóna, tedy s jakýmsi místem s mysticky omezeným vstupem.
A něco takového se z mé strany nezáměrně a naprosto intuitivně děje v těch Liškách mně - z jakéhosi neznámého důvodu, možná citlivosti, neustále ten jistý bod obcházím, nahlížím k němu, aniž bych na jeden ráz projevil jiným tak zcela přirozeně samozřejmou rozhodnost.
Vždyť totiž cosi takového jako dojít nebo vstoupit je přece tak snadné...

Přitahuje a odrazuje mě, přičemž ono protahování nebo oddalování okamžiku přináší jakési nové podněty, jakoby prozatím jen kdesi odložené, a náhle se z jakési nutnosti zjevivší.

Pro příklad tedy mohu ocitovat první část článku, o němž jsem doposud nevěděl, a jenž mi přišel mailem včera.
A musím dodat, že se mi rovněž tak včera prostřednictvím jiného mailu přihodila jiná příhoda, nabídka, jež mě v příštích týdnech přivede leda tak ke skandálu - jednalo se o námět možností veřejné publikace mých dosavadních znalostí souvisejících s Valíčkovou smrtí.

Proto i s takovouto patrností čtěte příští ukázku, zejména se zájmem nalézat různosti ve 2 interpretacích zdánlivě těchže souvislostí.



.

REKONSTRUKCE (10)

3. ledna 2018 v 13:57


I tady vím, že se směrem k jihu dívám na ono dávné místo před sebou, které je ode mne, nacházejícího se v tomto bodu, vzdáleno teď necelých 20 metrů...


další vyúsťující pěšina by mohla
být tady přímo na rohu lesa
6 metrů od značky


Možná, že se málem vzápětí dívám na místo, k němuž tenkrát z druhé strany mířil i se služebním kolem Valíček...


od značky směrem ke křižovatce
je po 7 metrech přirozeně vyšlapaný
přístup na cestu


Co když se tady dodnes chodí z lesa ven týmiž pořád stejnými cestami...

Kladu stále pořád dokola naprosto zbytečné dotazy?

Kdybych na tamto místo, na němž jednou stanu, došel hned, a jinému by to bylo snadné - co bych se cestou k němu tak asi naučil?


.

REKONSTRUKCE (9)

3. ledna 2018 v 13:39


A toto je snad to pravé místo, kdy, osudem dáno, už předevčírem v neděli odpoledne vstoupil do příběhu můj dávno odvrhnutý kamarád David Vávra, prostřednictvím všech zdejší televizních médií známý popularizující architekt.
On sice o tom ještě neví, nebo doposud váhá, nebo už odmítnul - ale v každém případě jsem mu včera poslal e-mail s ještě zatajenou nabídkou.

Kdysi jsme spolu ušli kus společné cesty na mé famácké diplomce o pastiši, když o něm v této zemi ještě nikdo nic nevěděl.

No, a odvčera mám políčeno na případný už pastiš jako hrom, poněvadž na celém světě by žádný takový nikde neměli.

Chtělo to sice sehnat nejméně stovku různě povolovacích razítek, navíc mezi blbci, kteří o pastiši nikdy nic obsáhlejšího v životě neslyšeli.

Tak jsem zvědav, co mi na ten první nezřetelný podnět David odpoví.

Celé tohle téma by si zasloužilo již od začátku dokumentární film - není ovšem v této zemi takové výrobny...

A jedná-li se už o film - v hlavě mi začal běžet paralelně ještě jeden.
Který by se dal dokonce odehrát jako život zcela bez kamery, když už tu nejsou k mání takové na celuloid produkce.
No, a ten můj paralelní film zase souvisí s jedním opravdickým americkým filmem, ve kterém je obsaženo plno báječných paralelních pastišů, možná někdo viděl zcela vymyšlený příběh tamtoho samotáře ze Seattle.

Pastišem v něm obsaženým, který by bylo letos možno zpastišovat, je ono původem dvojí vyzvání Sejdeme se na Den svatého Valentýna nahoře na Empaire State Building.

Sejdeme se na Den svatého Valentýna nahoře na Empaire State Building.

Za tamtou Kelčí samozřejmě žádný mrakodrap nestojí, navíc 14. února tam bude den ještě krátký a zima pořád jako v mrazírnách, a pro ty, co nezažili, na bezlistých vršcích valašských kotárů to odevšad foukává jak na ledových pláních Antarktidy.

Za sebe proto říkám: Takže ne.

Tenhle film by se měl natáčet jinak...

Letos ovšem 13., 15., nebo 17. prosince přesně v 19,00 hodin si připomenu jubileum události, od které zrovna uplyne 50 kalendářových roků, píšu takto (kalendářových), poněvadž mezitím prošly i nějaké ty roky přestupné.

A já tak už nikdy nesladím přesné místo pro můj život zásadního jubilea v prostoru topografie času - jako asi nikdy neurčím ten přesný bod kdesi v lese hned za Kelčí.

Ale v rámci patiše na takové okrajové přesnosti nezáleží - pro jeho konstrukci je zásadní tendence čehosi jako smyslu.
Čímsi jednotně pociťovaným 2 společných smyslů.

V tom letošním prosinci se však ani na vyhlídkový ochoz nějakého věžáku nevydám.

Poněvadž však pastiš je jako způsob bytí nesmrtelný, poněvadž ze sebe se stále sebeobnovující, hned se nabízí třetí možnost.

Sejdeme se letos v pátek 14. září mezi 16:00 až 16:30 na přesném místě Valíčkovy smrti v lese Lišky za Kelčí!

Není jistě bez zajímavosti, že právě původním okolnostem mého letošního prosincového výročí odpovídá zrovna tento pradávný numerologický znak, někdy považován za svého druhu znamení:


Návrh se pro realizaci může ukázat obtížným, ač samo místo navrhovaného setkání leží jen pouhých pár kilometrů pěšky od nejbližšího nádraží, a hned v sousedství přehledné křižovatky, pokud se někdo v životě někdo víc nežli já zmohl.
Předpokládám však hned v prvním tomto znění, že ona už stará bába se na tuhle schůzku se smrtí nedostaví, poněvadž si zřejmě nikdy neuměla hrát.

Pastiš totiž vyžaduje hravost, je to jedna z jeho nejzásadnějších podmínek, jak jsem psal už tenkrát v té diplomce, když jsem ji tenkrát dávno posílal poštou Davidovi Vávrovi ke korekturám, jsem tedy opravdu zvědav, jestli se toho mnou včera nabídnutého pastiše zúčastní aspoň on.

Všechny možné možnosti, aby se o příležitosti dozvěděli, jsem pro ně oba nastražil - takže o tématu pastiše v souvislosti s lesem Lišky už není třeba (ve smyslu návnady) více mluvit, jakkoli je zmiňovat.


.

REKONSTRUKCE (8)

3. ledna 2018 v 13:31



Vážený pane inženýre Schuberte,
v obklopenosti němostí zdejších domorodců byly přílohy vašeho mailu písní, odvolám-li se metaforou se na věhlas vašeho jistě muzikálnějšího jmenovce.
Německý exemplář z roku 1945 mi sice k ničemu není - použitelný však je jen tak pro radost pro jeho výtvarné kvality, proto i tu děkuji.


Ovšem ta druhá mapa z roku 1960, tak to je jiná!
Nejenom proto, že následuje jenom pouhých 11 let po události.
Ještě mě sice (zatím) k ničemu nevede, ale je podnětem k báječnému cvičení mysli.

Vystřihl jsem si z ní tenhle detail a v jednom místě jej opatřil černou šipkou:


Též však i obarvil, jako nějaký mikroskopický preparát - a doplňuji upozorněním na tvar obdélníku toho pole bezprostřeně pod křižovatkou a současně nad šipkou.


Co je zásadní, šipka míří k pěšině, která na současných katastrálních i internetových mapách zaznamenána není.
Dneska je namísto ní naprostá mýtina, jen ten pravý konec vyúsťující k cestě mám párkrát nafotografován.


Ale asi to nebude ono ústí z citátu estébáckého protokolu - ale potěšilo by mne, kdyby se někde na té ošipkované pěšině protínaly kolmice vzdáleností 37 metrů od silnice a 23 metrů od dolního okraje obdélníkovitého pole.
Což, kdysi dávno vyhlášený student hospodářské geografie, už dneska zobrazit nesvedu.

Z důvodu jakési nápomoci jsem intuitivně zkusil aspoň cosi jako projekci přeložením dvou map přes sebe.


Srovnávací pokus moc slavně nedopadl, zejména pro naprostý nesoulad obrysů hranic pole severovýchodně nad rohem lesa, třebaže je obvyklé, že přirozené hranice lesů se nemění tak často, pokud, tedy za staletí - a nikoli tak zrychleně jako nepřirozené hranice (zřejmě stejně nepřirozeného) státu, kterým mám na mysli jeden takový v období od podzimu roku 1938 až do dneška.

(Když připomínám, že oné vraždě došlo v tomto mezidobí, tedy v roce 1949.)

Ale i tahle nekorespondence je pro mne inspirativní byť čímsi dosud nezřetelným, proto vám, pane inženýre Schuberte, děkuji za včerejší zásilku.


.