REKONSTRUKCE (1)

28. prosince 2017 v 8:30


Snad jsem několika minulými zápisy dostatečně ověřil a prokázal tvrzení, že napíšeme-li totéž česky (Thajec jak z divokých vajec), a vzápětí nato thajsky (คนที่อาศัยอยู่ในประเทศไทยเป็นของไข่ปลา), popřípadě ( ), nemusíme témuž, nejenom pro různé podoby, rozumět naprosto stejně.

Snažím-li se obdobně porozumět tamté lesní události staré málem 70 let, připadá mi, jako by byla napsána pro mne jakousi obdobně neznámou řečí, poněvadž, a to je zásadní, neznám ono cosi jako jazyk místa, tamtoho místa, řečeno snad s Michelem Foucaultem.

Jako vysloužilému divadelníkovi mi celá tamta situace intuitivně připadá být čímsi nedivadelní (nebo naopak možná zinscenována až příliš), tedy že se její dílčí dějové části neváží po sobě s jistou srozumitelnou a pochopitelnou motivační divadelností.

Proto stále povykuji po oné rekonstrukci, k níž ovšem nemám k ruce ochotné lidi, dobrovolné na jeden prázdninový letní víkend, dejme tomu.

Začnu tedy dílčí činností vrchního strážmistra Čecha, který málem celou 1 hodinu jezdí stále tutéž třistametrovou trasu (300 m), na služebním bicyklu sem a tam.
Ač tato scéna svou opakovaností od křižovatky k rozcestí a nazpátek připomíná citát z filmu Tango, jestli znáte, je pravdou podle znění protokolu, že se občas zastaví na kus řeči, ale tendence výpovědi vyznívá v tom smyslu, že přikázané místo a tedy i monotonnost ani na chvíli neopustil.


Mám dojem, že se dělo trošičku jinak, že i takového profesionálního službistu taková jednotvárnost alespoň na chvíli znudila, a tak se určitě zajel podívat možná jen ze zvědavosti i na druhé vyústění téže lesní cesty, na jejímž horním konci neustále obracel - a že se proto vydal od křižovatky cestou na Rousné, nejméně alespoň jednou, to aby odmocnil obsah svého močového měchýře, poněvadž okraj lesa zde k tomuto účelu povstalému z nudy nabízel větší intimitu i pohodlí.

Diví mě pouze, že si nevšimnul vlastně čerstvých (vždyť ani ne hodinu starých) stop pneumatik Valíčkova bicyklu, které musely zůstat otištěny v kterémsi blátě na okraji cesty.


Shrnuto: Pokud opravdu zamířil alespoň jednou tam a zpátky na Rousnou, neprojížděl dále nežli sto metrů od té trojice jednající v lese.

Dokonce z těchto míst k ní měl i pohledem blíž, nežli od hlavní hranické silnice přes ještě 40 metrů oraniště navíc.

Na vzdálenost 100 metrů však nelze osobu uvnitř lesa zahlédnout, obzvláště dává-li si mezi keři podrostu záležet, aby nebyla spatřena.
Navíc Motal s Janečkem, pouze jen předstírající zpravodajské důstojníky, se museli neustále rozhlížet, aby se kdosi legálně ozbrojený nepříblížil z táhlého lesa za jejich zády neočekávaně potichu až k nim.

Zřejmě proto do mé konstrukce již velmi brzy zarazím znění ještě jednoho protokolu, který dokládá, že k zastřelení Valíčka došlo až při samém odchodu, po konci celého jednání, když už se vlastně rozloučili, a pošťák Valíček vedoucí jízdní kolo po boku mířil naprosto sebejistě nejkratší cestou z lesa ven.


Křížek označuje mnou předpokládané místo nálezu mrtvoly, a odpovídá znění, že Valíček byl již na odchodu - při mé příští návštěvě si proto dám velmi záležet, abych si ověřil předtuchu, že na východním rohu poblíž křížku jsou dodnes vyznačeny 2 vyšlapané pěšiny vedoucí z lesa na každé z obou stran zeleného obrazce naznačujícího tvar čtverce.


Poslední obrázek doplňuje tvar celé situace do celosti tvaru trojúhelníku, černá čára táhnoucí se podél lesní cesty uzavírá půdorys tehdejšího dění.
Když někde mimo půdorys a tvar operovali nejméně hajný Kajnar kdesi vzdáleně nalevo, a někde ti dva blíže neidentifikovaní houbaři. Jsem si jist, že celá schůzka proběhla v prostoru vpravo od čáry, jakoby na zbylých 2 ramenech byla jištěna před případným náhodným návštěvníkem neutuchající přítomností vrchního strážmistra Čecha.

Naopak za čárou doleva se táhne 2 kilometry dlouhý les, tedy ideální prostor k nepozorovatelnému ústupu po akci.

A ještě jednu maličkost si dovolím podotknout - Valíček, Janeček i Motal byli kuřáci.
Ohledávací protokol říká, že ve vnější kapsičce Valíčkova kabátu bylo nalezeno několik cigaretových oharků.
Kdyby bylo místo činu bylo ohledáno dostatečně důsledně, v případě kuřáků by sem tam poblíž musel ležet na zemi nějaký ten vajgl, čili čiko, jak říkával můj otec.
Bez zapálené cigarety by sresující hodinu nevydrželi.

Je známo, že kuřák, který si chce mezi stromy zahulit, a nepodpálit při tom les, odjakživa zamačkává dokouřený nedopalek mezi prsty a strčí si ho ještě teplý do kapsy.

Škoda, že se tomu počtu i druhům Valíčkových oharků nevěnoval tenkrát někdo více pečlivěji - věděli bysme o průběhu schůzky jako bychom si četli ve stromových letorostech...



.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama