50. KONSTELACE

6. listopadu 2017 v 14:24



Inu, píšou-li se žádosti, podání, popřípadě přímo supliky, na adresy jakýchkoli úřadů, jak je všem známo, pisatelé se v nich snaží co nejvíce zatajit případné nedostatky, a naopak co nejvíce zveličit i ty nejsebemenší přednosti.
To bych paní Očenáškové, vdově po původním varhaníkovi neměl za zlé - takže jen jako zajímavost tisknu, jak z kýčovitých lidových zpěvoher svého muže udělala několika šmahy málem socrealisticky angažované činohry.

Z tohoto ohledu je mnohem zajímavější ona předválečná spolupráce člena lidové strany s vysíláním moskevského rozhlasu, jinak též rezidentury KGB, jejíž prsty dokázaly v příštích letech sahat hodně daleko.

Žádost paní Očenáškové o přiznání statutu odbojáře pro jejího zemřelého manžela podaná v roce 1968 byla v prosinci roku 1973 zamítnuta pro nedostatečnost pokladů, zatímco do doby vystavění předimenzovaného památníku Janu Valíčkovi zbývaly jen pouhé 2 normalizační roky.


Je možné, že paní Očenášová nakonec nějaké potřebné doklady a nutná potvrzení sehnala a její mizerný vdovský důchod jí byl zvýšen.

Pro ty, co nezažili, připojuji jen tak na ukázku potvrzení jednoho z tamních gottwaldovských občanských výborů, což byla dobrovolnická sdružení, která měla v rukou osudy lidí, neboť rozhodovala mimo jakékoli zákonné instituce ve věcech, které stanovovaly podmínky té nejelementárnější příští existence kohokoli na dobu příštích desítek let.


Jaroslav Očenášek se tedy na nové gottwaldovské adrese zabydlel, dokonce byl mezi těmi, co neznali jeho minulost, možná docela oblíben.
Určitě se jako přesvědčený člen KSČ zúčastňoval dobrovolných brigád nebo drobných společensch akcí pořádaných jen tak, napůl neformálně, okolními sousedy.

Mě na celé záležitosti spojené se žádostí o zvýšení vdovského důchodu zaráží jedno - že si nikdo nevzpomenul na Očenáčkova estébáckého řídícího důstojníka, jemuž určitě mnohokrát přispěl nějakou informací, nebo dokonce ještě čímsi víc, viz sestavení přímého udání na kelečského kněze v devětačtyřicátém.
Takovému orgánovi, byl-li by osloven o takovou službu, stačilo málo, pouze zvednout bakelitové černé sluchátko.
Jenomže se psal zrovna rok 68., Vojtěch Jasný roztočil film, o jehož jednotlivostech estébáci moc dobře věděli.
Zakázat ho prozatím nedokázali, na podzim roku 69. měl premiéru, která Očenáška Očenáše, jak se říkalo v jejich služebním žargónu, provalila, takto veřejně známý, a navíc ještě spolehlivě mrtvý, už jim byl k ničemu.

Byť by se byl kdysi i nakrásně zúčastnil na inscenaci zážehového incidentu, dokonce že byl možná i přímým účastníkem provokace související s Valíčkovou smrtí, všechno bylo rázem zapomenuto a mouřenín byl navždy odejít, a jeho vdova začala zažívat štrapáce jinak zcela důvěrně samozřejmé pro běžně bezprávné ženy z lidu...



.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama