47. KONSTELACE

1. listopadu 2017 v 14:22


Včera jsem byl v Hranicích, za tím dávným kelečským panem varhaníkem Zábranským, který jako kluk býval žákem toho Jaroslava Očenáška, a pak ho u varhan na kelečském kůru na začátku let 50. vystřídal.

Jako dospělí, v těch 50. letech, se nikdy neviděli, pan Zábranský pouze sloužil na vojně ve Znojmě s Očenáškovým synem Jaroslavem, mám dojem, že ale až v roce 1950., čímž padá možná identikace Očenáškova ochodu z Kelče podle údajů v posloupnosti synových školních vysvědčení.

Z toho, co potom říkal syn na vojně, a budu muset tuto jednotlivost ještě natočit, Očenáček odešel uražen a ponížen nevděkem Kelčanů, ale vrtá mi stále hlavou, jakým zázrakem získal v tenkrát v dělníky přelidněném Gottwaldově ihned byt.


To je pan Bohumil Zábranský, letos devadesátník.
Dej Bože, abych se i já v takovém stavu dožil!

Kvalita fotografie této, jak i všech včerejších příštích, je bídná, ale při prvním setkání jsem si nemohl moc poroučet, třeba aby se kvůli zásadnímu zlepšení světelných podmínek v tomto jeho obytném varhanickém protoru v podobě vnitřku mandorly noty celé vytáhly na oknech žaluzie, příště již budou světelné okolnosti o mocniny lepší, natolik už pana starého varhaníka Zábranského znám.

Zatím ještě v jeho vyprávěních panuje zmatek, jak i v mých participacích též, jenom tak naokraj už mohu zmínit, že v předválečné Kelči se Očenášek svým žáčkům chlubíval, že patřil k nejlepším žákům Janáčkovy brněnské varhanické školy, býval tedy žákem tak významného hudebního skladatele, a přesto po válce ve 45. skončil jako velmi agilní člen KSČ!

Bylo by vůbec zajímavé, to v souvislosti s jednou tézí starého Aristotela, kdyby kdosi udělat statistiku brněnských žáků takového nekonformního bouřliváka, i mravní autority, jakými Leoš Janáček byl, ve kterých partajích potom nakonec skončili.


Tak tady mám nafotografováno ještě něco, o čem opět nevím ze včerejšího průběhu, jestli to je původní rukopis Očenáškův, a byla by to vůbec první taková příležitost, která by se mi dostala před oči - anebo se jedná už jen o přepis původní Očenáškovy kompozice již rukou pana starého varhaníka Zábranského, kterého se na tuhletu okolnost ještě jednou zeptám.

Stejně jako budeme muset na kameru zrekonstruovat příběh komunistky Vlasty Libosvárové, zpěvačky a udavačky, v jejímž případě se nám společnou pílí z původní osoby jedné staly existence zřejmě 2.


Ach, ty poměry, ty světelné poměry, a já si do nich nenasadil brýle, takže jsem nedoostřil, poněvadž kdyby, měl bych alespoň přibližnou Očenáčkovu fotografii z doby jeho předválečné mladosti.
Práce i za světla mnohem lepšího by byla ovšem stejně nesnadná, neboť celý památeční list měl velikost necelých 15 centimetrů na výšku, fotka uvnitř tak půdruhého prstu.
Jednalo se hřmotitého chlapíka vysokého nejméně 180 centimetrů, což tenkrát byla v měřítcích tehdejší mužské populace rozšířena výška, jaké dneska dosahují jedinci o 5 až 10 centimetrů vyšší.
Takže žádné tintítko a skřítek, ale po hanácku udělaný chlap.

No, a nakonec něco, na co si dneska troufá jen málokterý sedmdesátník: letos devadesátiletý pan varhaník Zábranský uspořádá za týden v kelečském kostele, (v sobotu 11. 11.), svůj veliký varhanní koncert nebo recitál.
Celá ta věc začne odpoledne v 16 hodin, začátek dvoulistu programu přikládám, co se mě týče, určitě dojedu a došla 5 kilometrů pěšky, slíbil jsem protagonistovi sklenici zázračné kostivalové masti, abych mu pomohl zaléčit birgra na holeni levé hohy, pokud kdo neví, na varhany se i šlape, a bez bigra to jde i mladším mnohem líp.
Pan Zábranský totiž ještě pořád pravidelně každý pátek, sobotu a neděli hraje Bohu vzhůru po kostelích, takže šlapat na pedály je mu třeba pořád pořádně.



.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama