Listopad 2017

51. KONSTELACE

13. listopadu 2017 v 14:41


V sobotu jsem tam mezi ně opět vypravil - devadesátiletý varhaník pan Zábranský měl v kostele svatých apoštolů Petra a Pavla koncert.
Některé věci mají pořád patřičný význam.

Jiné zas poskytují tajné smysly, třeba tyhle tabule, jak jsem si uvědomil již v létě.
Kdo ovšem nezná dějiny, nedonese se mu jejich prostřednictvím nic.


Ovšem největší potěšení jsem zažival při málem hodinovém bloudění po hřbitově, všecky je tu pomalu začínám už znát.
Letos jsem ale mezi nimi byl naposledy, protože teď už na 4 měsíce zazimuju, a budu se snažit dopsat tamtu povídku i esej současně, jsem už na čtyřicáté stránce, a už nemám zájem, aby jich víc přibylo.
Takže budu jen čistit, čistit, zpřesňovat.


Zášinkův hrob jsem našel, utrápil se ještě mladý, mi Panenka dopřála trápit se už skoro o 20 roků dýl.

Stále víc jsem si jist, že Matuškovo obsazení ve filmu Všichni dobří rodáci nebylo chybou...

Stavil jsem se kvůli Zášinkovu hrobu za sprácem hřbitova panem Wranou, je to dobrý chlap, který důvody mého zájmu ihned pochopil.
Zřejmě jsem hrob sám identifikoval dobře, ale Zášinek zřejmě původně ležel někde jinde, pan Wrana slíbil, že mi na jaře všechno ukáže a vysvětlí, a věřím, že určitě i něco přidá, co doposud netuším.

Mám vlastně v životě štěstí, byť jsem setrvale obklopem blbci, jak i třeba hned tu, zde na blogu.

Opouštím vás tedy, mi všichni skvělí kelečští rodáci, dozvěděl jsem se skrzeva vás moc.
A i kdybych se sem mezi vás na hřbitov už nikdy nevrátil, potkáme se všichni určitě někde jinde!


.

50. KONSTELACE

6. listopadu 2017 v 14:24



Inu, píšou-li se žádosti, podání, popřípadě přímo supliky, na adresy jakýchkoli úřadů, jak je všem známo, pisatelé se v nich snaží co nejvíce zatajit případné nedostatky, a naopak co nejvíce zveličit i ty nejsebemenší přednosti.
To bych paní Očenáškové, vdově po původním varhaníkovi neměl za zlé - takže jen jako zajímavost tisknu, jak z kýčovitých lidových zpěvoher svého muže udělala několika šmahy málem socrealisticky angažované činohry.

Z tohoto ohledu je mnohem zajímavější ona předválečná spolupráce člena lidové strany s vysíláním moskevského rozhlasu, jinak též rezidentury KGB, jejíž prsty dokázaly v příštích letech sahat hodně daleko.

Žádost paní Očenáškové o přiznání statutu odbojáře pro jejího zemřelého manžela podaná v roce 1968 byla v prosinci roku 1973 zamítnuta pro nedostatečnost pokladů, zatímco do doby vystavění předimenzovaného památníku Janu Valíčkovi zbývaly jen pouhé 2 normalizační roky.


Je možné, že paní Očenášová nakonec nějaké potřebné doklady a nutná potvrzení sehnala a její mizerný vdovský důchod jí byl zvýšen.

Pro ty, co nezažili, připojuji jen tak na ukázku potvrzení jednoho z tamních gottwaldovských občanských výborů, což byla dobrovolnická sdružení, která měla v rukou osudy lidí, neboť rozhodovala mimo jakékoli zákonné instituce ve věcech, které stanovovaly podmínky té nejelementárnější příští existence kohokoli na dobu příštích desítek let.


Jaroslav Očenášek se tedy na nové gottwaldovské adrese zabydlel, dokonce byl mezi těmi, co neznali jeho minulost, možná docela oblíben.
Určitě se jako přesvědčený člen KSČ zúčastňoval dobrovolných brigád nebo drobných společensch akcí pořádaných jen tak, napůl neformálně, okolními sousedy.

Mě na celé záležitosti spojené se žádostí o zvýšení vdovského důchodu zaráží jedno - že si nikdo nevzpomenul na Očenáčkova estébáckého řídícího důstojníka, jemuž určitě mnohokrát přispěl nějakou informací, nebo dokonce ještě čímsi víc, viz sestavení přímého udání na kelečského kněze v devětačtyřicátém.
Takovému orgánovi, byl-li by osloven o takovou službu, stačilo málo, pouze zvednout bakelitové černé sluchátko.
Jenomže se psal zrovna rok 68., Vojtěch Jasný roztočil film, o jehož jednotlivostech estébáci moc dobře věděli.
Zakázat ho prozatím nedokázali, na podzim roku 69. měl premiéru, která Očenáška Očenáše, jak se říkalo v jejich služebním žargónu, provalila, takto veřejně známý, a navíc ještě spolehlivě mrtvý, už jim byl k ničemu.

Byť by se byl kdysi i nakrásně zúčastnil na inscenaci zážehového incidentu, dokonce že byl možná i přímým účastníkem provokace související s Valíčkovou smrtí, všechno bylo rázem zapomenuto a mouřenín byl navždy odejít, a jeho vdova začala zažívat štrapáce jinak zcela důvěrně samozřejmé pro běžně bezprávné ženy z lidu...



.

49. KONSTELACE

4. listopadu 2017 v 9:50



Nejdříve tedy plánek, podle něhož jsem se včera řídil, a jehož podoba složena z malých čtverečků domů snad napoví, jak za tmy by bylo pro kteréhosi venkovana v té spleti se orientovat.
Byť by těmito místy procházeli i jako celá ozbrojená skupina.


Za světla je tu zase tolik oken, ze kterého každého může zase kdykoli někdo vyhlédnout, každý cizí je tu podezřelý v prostředí, v němž se všichni sousedé znají, jednopatrové domky na předměstí nejsou totéž co odcizující městské činžáky.

Vysadili ho tedy dobře, pouhých padesát metrů od zastávky trolejbusu, říkal jsem si včera před obědem, když jsem místy párkrát prošel, několikrát tam a zpět ke křižovatce, poněvadž jsem se naopak snažil po sobě zanechat do příštích časů stopu co nejzřetelnější.


Proto jsem se pustil do řeči s dělníky, kteří tento dům opravují a dozvěděl jsem se dvojí: a/ že uvnitř domu je 5 bytů, b/ že majítel domu, který nebyl zrovna přítomen, v něm bydlí 70 roků.
Pokud, musí si na 18 let pobytu Jaroslava Očenáška v tomto domě od podzimu 1949 do léta roku 1968 alespoň cosi pamatovat.
Zanechal jsem mu proto u zedníka vzkaz.

Od 3 domy blíže křižovatce sídlí starožitnictví, mluvil jsem s jeho majitelem, o mém příběhu nic nevěděl, přesto to nemuselo marné setkání, pokud jsem za sebou zanechal zájem do příště.

No, a to je tak o mém dalším putování tak asi všechno, od zítřka na 14 dnů zastydnu v psaní 3. verze mé povídky eseje, tady mi stejně od nikoho ani málo nepřibude, já bych sice cosi přidávat mohl, ale od psaní se nemíním vytrhávat - takže jen taková malá ukázka, jak všichni kolaboranti, a to s kterýmkoli režimem, nakonec nuzně dopadnou.

Přičemž ta slova paní Očenáškové o ušlechtilosti jejího chotě mi i v této souvislosti připomínají obdobná vyjádření manželky velitele osvětimského koncentračního tábora Hesse, tamtoho se 4 000 000 zpopelněných na účtech.



.

48. KONSTELACE

2. listopadu 2017 v 10:46


Stačila jedna jediná cesta do Hranic a obsah jednoho jediného dopisu, který mi přišel v úterý, zrovna když jsem na té cestě byl...

A zase mám tedy o čem psát, to jest nacházet odpovědi i klást sobě i jiným nové dotazy.

Což tady zde, na blogu, až zas tak neplatí, poněvadž sem docházejí leda tak takoví, co vypínají počítadla - jak i další obdobní mentální sortimenti, pro něž ovšem já se nezajímám, natož abych psal.
A jiní čímani a čímanky na skladě nejsou, aby sem vešli a mé znalosti rozšířili, o těch jejich, nuzných, už radši ani nemluvím.


Jak jsem předpokládal, nějaký nekrolog se našel, nakolik byl ovšem psán hned v tom roce 1967, nesoudím.
Včera, tedy už předvčírem, jsem ho na stole v pokoji pana Zábranského přehlídnul, ale stejně pro jistotu dvakrát cvaknul - dodatečně se tedy budu muset pana Zábranského zeptat, odkud, ze které tiskoviny a z jaké doby tehleten výtržek, neboť spíše nežli výstřižek, zhruba tak asi pochází.


Jan F. Teister, Irena Chřibková, neznám ani jednoho, ale třeba útroby google.com, adresu kteréhosi z nich vydají...

Podstatnější je ono přesné datum stěhování z Kelče, tedy bezprostředně ihned po atentátu, byt též přidělen ihned v dobách takové nouze - a co se týče zaměstnání: takové tajemnické funkce bývávaly velmi vhodné jako krycí zaměstnání: a co hlavně - daly se zřídit v naprosté nenápadnosti účelu hned.

Nevěřím na náhody takového druhu, proto mi nepřipadá, že by změna místa Očenáškova pobytu nesouvisela se zastřelením Valíčka.

V roce 1967 Baťova nemocnice a spolu s ní Zlín neexistovaly, z čehož i pro ty nejhloupější plyne, že dotyčný citát musel vzniknout kdysi vzdáleně po roce 1989, a ono opět ano: časopis Varhaník 3/2007, je nutno najít na googlu všechny adresy redakce.


Neuplynul ani rok od smrti manžela, a jeho čerstvá vdova si zažádala o zvýšení důchodu, zřejmě doposud pro výměr dostatečnou lhůtu neodpracovala, snad jenom 18 let za pobytu v Gottwaldově.
Jedním ze způsobu takového postupu bylo zažádat si o zvýšení prostřednictvím potvrzení o odbojové činnosti sebe a manžela, který si o nic takového nepožádal hned po válce.

Pro můj účel je podstatnější adresa vdovy v Gottwaldově, doufám, že ten necelý rok od smrti maželovy doposud nezměnila jejich původní společnou adresu.


Z čehož plyne, že hned zítra na to místo dojedu a dojdu - pěšky, předtím a posléze několika osobními vlaky po sobě.
Odjezd z Českého Těšína v 6:41.
(Jestli ovšem mě přestane bolet kotník, který jsem si nahmoždil dneska ráno na prahu kuchyně, samozřejmě, ihned po příchodu z čerstvě ranního se proběhnutí po trase delší nežli 3 kilometry.)
Pokud jsoucí obtíže nepovolí, nic se neděje, materiálů mám dost, abych seskládal další blog.


.

47. KONSTELACE

1. listopadu 2017 v 14:22


Včera jsem byl v Hranicích, za tím dávným kelečským panem varhaníkem Zábranským, který jako kluk býval žákem toho Jaroslava Očenáška, a pak ho u varhan na kelečském kůru na začátku let 50. vystřídal.

Jako dospělí, v těch 50. letech, se nikdy neviděli, pan Zábranský pouze sloužil na vojně ve Znojmě s Očenáškovým synem Jaroslavem, mám dojem, že ale až v roce 1950., čímž padá možná identikace Očenáškova ochodu z Kelče podle údajů v posloupnosti synových školních vysvědčení.

Z toho, co potom říkal syn na vojně, a budu muset tuto jednotlivost ještě natočit, Očenáček odešel uražen a ponížen nevděkem Kelčanů, ale vrtá mi stále hlavou, jakým zázrakem získal v tenkrát v dělníky přelidněném Gottwaldově ihned byt.


To je pan Bohumil Zábranský, letos devadesátník.
Dej Bože, abych se i já v takovém stavu dožil!

Kvalita fotografie této, jak i všech včerejších příštích, je bídná, ale při prvním setkání jsem si nemohl moc poroučet, třeba aby se kvůli zásadnímu zlepšení světelných podmínek v tomto jeho obytném varhanickém protoru v podobě vnitřku mandorly noty celé vytáhly na oknech žaluzie, příště již budou světelné okolnosti o mocniny lepší, natolik už pana starého varhaníka Zábranského znám.

Zatím ještě v jeho vyprávěních panuje zmatek, jak i v mých participacích též, jenom tak naokraj už mohu zmínit, že v předválečné Kelči se Očenášek svým žáčkům chlubíval, že patřil k nejlepším žákům Janáčkovy brněnské varhanické školy, býval tedy žákem tak významného hudebního skladatele, a přesto po válce ve 45. skončil jako velmi agilní člen KSČ!

Bylo by vůbec zajímavé, to v souvislosti s jednou tézí starého Aristotela, kdyby kdosi udělat statistiku brněnských žáků takového nekonformního bouřliváka, i mravní autority, jakými Leoš Janáček byl, ve kterých partajích potom nakonec skončili.


Tak tady mám nafotografováno ještě něco, o čem opět nevím ze včerejšího průběhu, jestli to je původní rukopis Očenáškův, a byla by to vůbec první taková příležitost, která by se mi dostala před oči - anebo se jedná už jen o přepis původní Očenáškovy kompozice již rukou pana starého varhaníka Zábranského, kterého se na tuhletu okolnost ještě jednou zeptám.

Stejně jako budeme muset na kameru zrekonstruovat příběh komunistky Vlasty Libosvárové, zpěvačky a udavačky, v jejímž případě se nám společnou pílí z původní osoby jedné staly existence zřejmě 2.


Ach, ty poměry, ty světelné poměry, a já si do nich nenasadil brýle, takže jsem nedoostřil, poněvadž kdyby, měl bych alespoň přibližnou Očenáčkovu fotografii z doby jeho předválečné mladosti.
Práce i za světla mnohem lepšího by byla ovšem stejně nesnadná, neboť celý památeční list měl velikost necelých 15 centimetrů na výšku, fotka uvnitř tak půdruhého prstu.
Jednalo se hřmotitého chlapíka vysokého nejméně 180 centimetrů, což tenkrát byla v měřítcích tehdejší mužské populace rozšířena výška, jaké dneska dosahují jedinci o 5 až 10 centimetrů vyšší.
Takže žádné tintítko a skřítek, ale po hanácku udělaný chlap.

No, a nakonec něco, na co si dneska troufá jen málokterý sedmdesátník: letos devadesátiletý pan varhaník Zábranský uspořádá za týden v kelečském kostele, (v sobotu 11. 11.), svůj veliký varhanní koncert nebo recitál.
Celá ta věc začne odpoledne v 16 hodin, začátek dvoulistu programu přikládám, co se mě týče, určitě dojedu a došla 5 kilometrů pěšky, slíbil jsem protagonistovi sklenici zázračné kostivalové masti, abych mu pomohl zaléčit birgra na holeni levé hohy, pokud kdo neví, na varhany se i šlape, a bez bigra to jde i mladším mnohem líp.
Pan Zábranský totiž ještě pořád pravidelně každý pátek, sobotu a neděli hraje Bohu vzhůru po kostelích, takže šlapat na pedály je mu třeba pořád pořádně.



.