Říjen 2017

46. KONSTELACE

28. října 2017 v 9:15


Několik posledních dní se přistihuji, že odcházím spát už po 20. hodině.
První můj pocit zněl, že se jedná o únavu z psaní, popřípadě nechuť ponocovat v prospěch těch, co mi jejich nezájmem v něm brání, včera jsem si však uvědomil, že se můj organismus sám připravuje na ten jejich tak zvaný zimní čas, sper je za něj, bolševiky, ďas.

Takže zase nastane doba, že budu žít v noře doupěte jako nějaký medvěd, poněvadž mezi zdejší chodit mě bavit nebude, a jezdit taky nebude kam. O možných výstavách v příštích časech vím jenom o 2, jel bych do Hranic za starým panem kelečským varhaníkem Zahradníkem, ale nevím, kde bych ho tam hledal. Takže mi zbývají jen nějaké možné přednášky, takové ty z vlaku v Ostravě ven, pár stovek metrů chůze, a zase vlakem osobákem nazpátek.
Takové to bývá každým rokem - a přece nakonec nějak zimu přežiju.

Taky bych mohl jet do Plzně, nejdříve bych však měl k takové příležitosti sepsat závěť, a tam odevzdat - ba dokonce bych mohl jet do té Plzně dvakrát.
Žije tam totiž kdesi hudební skladatel Jan Slimáček, původně z Kelče, syn filmového Františka.
A zřejmě se v jeho případě jedná o toho, kdo tenkrát ihned nahradil u varhan na kůru kelečského kostela Jaroslava Očenáška, na rok či dva, než byl zaměstnán ten již zmíněný Zábranský.
Takže někde v Plzni se nacházejí rozvíjející vzpomínky, ale nikoho tam neznám, kdo by je svedl zvednout - ale přesto teď přes neděli zabojuji nadálku směrem do Plzně maily, třebas se kterýsi ujme, a mi se povede.


Sakra, sakra, napadlo mě zrovna v souvislosti s tou Plzní, že tam žije i pan Pavlovský, který hrál Bertina, co kdybych se ho zeptal, co ví o Valíčkovi, popřípadě, že já bych mu poslal, co o Valíčkovi vím doposud já.
Což by mohla být hodně mě utěšující práce na celý příští týden, kdy se míním na pár dní odtrhnout od psaní.

Jistě, je tu ještě možnost, že by mě zavolali do Podivína, v němž žijí ti Valíčkovi příbuzní.
Třeba se tam najdou nějaké fotografie, utěšuji se.

Takže budu sbírat, shánět, kterýsi den mohu zajet do Vsetína zalistovat si v knize jakési historie města Kelče, proč třeba ne hned v pondělí, že...


Co se týče barevnosti:
zelená znamená, kolik dní jsem psal 1. verzi,
filalová jsou dny verze 2.,
žlatá znamenají délku verze 3.
Teď určitě přibudou verze ještě nejméň 2, když si vzpomínám, že 150 stránek famáckého absolventského scénáře jsem tenkrát opisoval na psacím stroji 17x.

Jak jsem popisoval výše, budu shánět i nadále - třebaže kvůli vlastnímu textu nepotřebuji, není jej již třeba nijak zásadně vatit.
Můj úkol je teď zcela jiný: ten text musí v sám v sobě obživnout.
V jeho potenci to je.
Abych se od jeho současného stavu dostal, nakurýroval (to jako naordinoval) jsem si teď týdenní přestávku, cosi jako rehabilitaci jinými druhy (byť i souvisejících) činností.

Když člověk nemusí myslet, hned ho napadá, a opět směrem k té Plzni...
Pokusím se tam maily přemluvit nějakou rozhlasovou redaktorku zhruba k tomuto účelu: oznámím jí, že Vojtěchovi Jasnému bude posledního listopadu 92 roků, a že by teda měla udělat k takovému jubileu půlhodinové pásmo sestříhané ze vzpomínek těch pánů Pavlovský a Slimáčka.

Kdyby po běžném zdejším zvyku lenochů namítala, návodných materiálů mám přece zrovna pro ni dost...


.

45. KONSTELACE

26. října 2017 v 14:45



Dobrý den, pane kelečský faráři, dovoluji si poněkud rozsáhlejší hlášení:

ozval se mi podivínský starosta, tedy starosta Podivína, že před pár dny, když 3. října, zemřela jeho příbuzná, vlastní sestra Jana Valíčka z kelečského pomníku, bylo jí 98 roků.
A stejně tak může brzo bez paměti zemřít i ten varhaník Zábranský v Hranicích, nebo ta Valíčkova dcera doposud živa k dispozici v Kelči.

Mnou psané povídce to sice neublíží, vede si jiným řečištěm, a mezitím se víc a víc mění v jakousi žánrem podivnou esej.
(Nesouvisí tohle poslední slovo nějakou náhodou s esejci?)


Povídka je opět delší, od poslední žluté značky má ke konci (zatím) už jen 3 stránky, které zreviduji a zkorektoruji zítra - a budu mít hotovu 2. verzi.
Tu nechám ležet celý týden, a pak se pustím do verze 3.
Nebo snad už 4.?

Jak ten text zceluji, tak se mi šíří jako rakovina a zasahuje víc a víc okolností, teď jednu přímo z prostředí kelečské fary, cituji už přímo z povídky.



Jak vyplývá z policejní evidence pobytu v Bohumíně, a je mi známo už měsíce, který předcházel Očenáškův pobyt v Kelči, tak jeho žena se za svobodna jmenovala Látalová.
Její bratr, jako švagr, by musel tedy být Látal.
Působil někdo takový za války na kelečské faře?

Pokud ne, máme tu ještě jinou možnost - doposud v mém vyprávění případnou neznámou Očenáškovu sestru, provdanou za kohosi...

Nebyl tím kelečským válečným farním správcem kdosi, jenž se jmenoval Libosvár?

Motivace ke skutkům bývají nejrůznější, to sám asi víte vy mnohem ještě líp, pane kelečský faráři...

Pak už tu mám ke sdělení mnohem příjemnější věci, které mě v souvislosti napadají - pan Jasný v jeho přerovském domečku má 30. listopadu 92 roků, co kdybyste pro kelečské farníky promítnul k takové příležitosti film VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI?
Po filmu by mohla být beseda, kde by se vzpomínalo, ideální místo, jak načerpat mezi svými jindy neříkané poznatky.
K takovému účelu bych vám mohl poslat 3. nebo 4. verzi, jakkoli ještě pořád syrově rozviklanou, toho textu, dokonce jej nějak zprostředkovat i místním - abyste si text přečetl vy i oni, a mohlo se na takové besedě zcela cíleně doplňovat.
Užitek bych měl já, užitek byste měl i vy: podklady na velmi hezké příležitostné nedělní kázání k rodákovu jubileu.

Samozřemě, i kdyby se neuskutečnilo, já budu trpělivě pokračovat - nezapomínaje, že i na mne se Panenka shora z Hostýna kouká, zdravím Ji i vás, odebíraje se pod Jejím dohledem zase korekturovat.

Poněvadž: Když se nedělá, tak se, pane kelečský faráři, bez paměti umírá - jak svědčí příběh hned ze začátku mého dnešního hlášení.


.

44. KONSTELACE

20. října 2017 v 10:37


Podivné - a zlé.

Podivín - a Zlín.





Podivné a zlé = genocidně zločinné.


A taky drahé - čímž pro důchodce nedostupné.

V takto vražedných poměrech, přes všechnu bídu o prameny, aspoň že mi ta rozepsaná související povídka na délku přibývá...



.

43. KONSTELACE

14. října 2017 v 14:44


Zase o kouštíček kousek v mých znalostech dneska poposkočím - a to jenom proto, že mi ke čtení poskytla svou málem už 20 roků starou diplomku paní Irena Teturová-Kníchalová, a to laskavým prostřednictvím její spolupracovnice Štěpánky Bieleszové - přičemž tento řetěz byl navázán z místa, odkud by nikdo cosi takového nečekal.
Tedy z adresy matriky na obecním úřadě městečka Velké Bílovice, které s kelečským příběhem na téma reálií filmu Vojtěcha Jasného nemá naprosto nic společného.
Přesto tamní paní Ivana Pálková na můj dotaz po případné nositelce příjmení Tetutová, jež by mohla mít vztah k její obci, neodhrkla a neodehnala mě alibistickým zaklínadlem na platné zákony, jak to ve zdejších poměrech bývá obvyklé, nýbrž se sama pustila na internetu do hledání mimo její úřední kompetence matrikářky.

A proto zásluhou těchto 3 dám to tedy tady dneska dám, a jen pro jejich laskavost ke spolupráci zde přidám malý kousek do mimofilmového životopisu sedláka Zášinka.
To vše s fanfárou ve znění Ram, pam, dá, dááám.

Přidávám tedy kousek, který by bez nich nebyl - kdyby jen jako průměrné zdejší čůzy z nudy nezájmu zevlovaly a sem pouze jen načumly.

Po úvodu přejdu ke stati, abych už konečně začal úryvkem z řečené již diplomky:


Po přečtení citátu došlo z mé strany k čemusi jako radostnému ztotožňování se jmény zapsanými na tabuli kelečského pomníku obětem 2. světové války - neboť popis souvislosti celé této desky, a celého pomníku zvláště, tvoří asi třetinu ze 30 stránek rozepsaného textu, který připravuji, pokud se podaří, k 92. narozeninám Vojtěcha Jasného na konci listopadu.


Rodiče nevěsty Klotilda a Hugo Vlčkovi na památníku uvedeni jsou, odhadoval jsem, ale jejich dcera, jako vyvdaná Zášinková, ovšem ne - jedinou Zdenkou nebo Zdeňkou křestním jménem je zde tato:


Příjmení Hlavica je v Kelči místně velmi rozšířené, stačí se dojít podívat na hřbitov.
Dokonce onehdy jsem šel rozpršenou Kelčí v doprovodu nějakého čtyřiaosmdesátiletého pana Hlavici, který mi na druhé straně naproti budovy Hrubé hospody ukazoval rukou, kde opodál, namísto paneláku, stávával Zášinkův statek.
Kdybych znal před 3 týdny tajemství řádku na pomníku tyčícím se opodál, mohl jsem se mého průvodce namístě vyptat.

Poněvadž české internetové seznamy obětí holokaustu jsou nefunkční, pokusil jsem dojít případného dalšího zdaru prostředictvím databáze památníku Yad Vashem.


Ztotožněno!
Zdenka Vlčková a Zdenka Hlavicová jsou tatáž osoba.

Z čehož plyne, že prototext filmového Zášinka se jmenoval Hlavica.

Dokonce bych z jeho přezdívky soudil, že sem do Kelče s nějakou příležitostí přivandroval ze Zašové, což je necelých 50 kilometrů, asi 8 stanic osobním vlakem.
Kdybych znal datum jeho narození, v té zašovské matrice bych se mailem zeptal.

Třebas by mi i odtamtad cosi neodhrkli s ohledem na úřední kompetence, a tak.

(Naposled se mi cosi takového stalo v Podivíně v souvislosti s Janem Valíčkem, který se tam v roce 1914 narodil, a podle úředního zápisu se odtamtud nikdy neodstěhoval.)

Byť v půlce září roku 1949 ležel zastřelený v lese Lišky pár desítek metrů za hranicí kelečského katastru...


.

42. KONSTELACE

7. října 2017 v 9:17




13. září 1949, večer, interiér Očenáškova bytu.
Dostavují se 2 muži, vyzvídají poměry v obci, přemlouvají varhaníka a předsedu vesnického akčního výboru Národní Fronty v jedné osobě k podrobnější schůzce.
Očenášek kohosi teď v noci poslal za svým zástupcem Valíčkem, který bydlí asi 3 kilometry dál pořád do mírného kopečka.
Manželku? Syna?
Když kdekdo v obci je už jeho kolektivizační nepřítel.
Valíček se dostavuje.

13. září 1949, ještě později večer, jedna ze 2 hospod na kelečském náměstí.
Po odchodu z Očenáškova bytu se Valíček se 2 neznámými muži smluví v hospodě na termínu zítřejší schůzky: 15:00, les Lišky.
Kdyby ti 2 měli v úmyslu, mohli za ten večer zastřelit Valíčka tisíckrát.


14. září 1949, 9:00, dopoledne v Očenáškově bytě.
Valíček referuje o včerejším setkání, termínu a místu schůzky.
Očenášek stvrzuje, že na místo půjdou spolu.

14. září 1949, zhruba 14:30, odpoledne v Očenáškově bytě.
Očenášek nečekaně vysílá Valíčka na schůzku samotného s tím, že čeká důležitý telefon.
Neřekne mu ovšem, že na schůzku v Liškách má dorazit i uniformovaný příslušník SNB, vrchní strážmistr Čech.

14. září 1949, 15:00, les Lišky.
Valíček a 2 neznámí muži zacházejí mezi stromy lesa.
Vidí je svědek, hajný Kejnar.


14. září 1949, 15:15, les Lišky.
Na smluvené místo sem za Kelčí opožděně přichází nebo přijíždí na kole nebo motocyklu příslušník SNB Čech.
Vyčkává zde do času 16:00.

14. září 1949, 16:00, les Lišky.
Schůzka 2 neznámých mužů s Valíčkem končí hádkou, při níž František Motala střelí z pistole odcházejícího Valíčka zezadu do hlavy.
Výstřel padne v čase zhruba 16:20.
Proto příslušník SNB Čech žádný výstřel neslyší.


15. září 1949, 9:00, stanice SNB v Kelči.
Když se zpráva o Valíčkově nezvěstnosti mezi občany městečka dostatečně rozšíří, příslušník SNB Čech hlásí nezvěstnost svému kelečskému nadřízenému Krylovi.
Poté přijíždějí na místo činu příslušníci vsetínského(?) krajského velitelství StB.




Napadne někoho, jaká byla (možná) skutečná úloha varhaníka Jaroslava Očenáška v tomto incidentu?


.

41. KONSTELACE

6. října 2017 v 10:16


Od noci z minulého úterka na středu až do poledne příštího úterý, to máme 6 a půl dne, jsem nevylezl ani na vteřinu z bytu, který obývám, aniž bych třeba otevřel jedno ze 2 oken do dvora.
Všechno vůkol sebe, až na noutbuk, jsem vypnul, po nikom nic nechtěl, nikdo se mi nevnucoval.
O Vánocích asi zopakuju v ještě větším rozsahu - pokud ovšem nevyjedu kamsi na půlnoční, budou-li někde provozovat nějakou ze mší Jaroslava Očenáška.

No, a v té době, kdy jsem ležel zavoskovaný sám v bytě, jsem o jednom kousku, epizodě, která byla obsažena v tamtom Jasného filmu seskládaném z těch dávných rodáckých příhod z Kelče, tedy o čemsi, co vydalo na tři filmové minuty, jsem za těch skoro 7 dnů napsal povídku o 20 stránkách.
Ještě ji párkrát přepíšu a potom výsledek vhodím panu Jasnému k jeho dvaadevadesátým narozeninám do poštovní schránky na dveřích přerovského domečku.


Zatím ještě nemohu být spokojen, byť jsem byl občas překvapován, co se mi sesedávalo dohromady.

Pokud se snad někdo o její obsah zajímá, a nepomůže ani s hledáním případného Očenáškova nekrologu v tehdejších gottwaldovských okresních novinách z konce července roku 1967, tak povídka je víceméně o tomto:




Zítra ráno o půl páté opět začínám s dalším přepisováním a korekturami povídky, což mě bude bavit, zatímco případné pokračování psaní pro zdejší tupě netečně intaktní dav víceméně mi žádné zásadní vzněty už delší čas neposkytuje a je mi kromě občasného rovnání si poznámek do dílčích vyprávěcích celků vlastně k ničemu.

Přičemž ještě o mnoho víc zbytnější jsou mi, co sem docházejí, a bez nádechu, popřípadě dokonce výdechu, sebemenší invence, podobni análním povětřím, opět rychle vycházejí okny značky Windows ven.


.