Říjen 2017

44. KONSTELACE

Dnes v 10:37


Podivné - a zlé.

Podivín - a Zlín.





Podivné a zlé = genocidně zločinné.


A taky drahé - čímž pro důchodce nedostupné.

V takto vražedných poměrech, přes všechnu bídu o prameny, aspoň že mi ta rozepsaná související povídka na délku přibývá...



.

43. KONSTELACE

Sobota v 14:44


Zase o kouštíček kousek v mých znalostech dneska poposkočím - a to jenom proto, že mi ke čtení poskytla svou málem už 20 roků starou diplomku paní Irena Teturová-Kníchalová, a to laskavým prostřednictvím její spolupracovnice Štěpánky Bieleszové - přičemž tento řetěz byl navázán z místa, odkud by nikdo cosi takového nečekal.
Tedy z adresy matriky na obecním úřadě městečka Velké Bílovice, které s kelečským příběhem na téma reálií filmu Vojtěcha Jasného nemá naprosto nic společného.
Přesto tamní paní Ivana Pálková na můj dotaz po případné nositelce příjmení Tetutová, jež by mohla mít vztah k její obci, neodhrkla a neodehnala mě alibistickým zaklínadlem na platné zákony, jak to ve zdejších poměrech bývá obvyklé, nýbrž se sama pustila na internetu do hledání mimo její úřední kompetence matrikářky.

A proto zásluhou těchto 3 dám to tedy tady dneska dám, a jen pro jejich laskavost ke spolupráci zde přidám malý kousek do mimofilmového životopisu sedláka Zášinka.
To vše s fanfárou ve znění Ram, pam, dá, dááám.

Přidávám tedy kousek, který by bez nich nebyl - kdyby jen jako průměrné zdejší čůzy z nudy nezájmu zevlovaly a sem pouze jen načumly.

Po úvodu přejdu ke stati, abych už konečně začal úryvkem z řečené již diplomky:


Po přečtení citátu došlo z mé strany k čemusi jako radostnému ztotožňování se jmény zapsanými na tabuli kelečského pomníku obětem 2. světové války - neboť popis souvislosti celé této desky, a celého pomníku zvláště, tvoří asi třetinu ze 30 stránek rozepsaného textu, který připravuji, pokud se podaří, k 92. narozeninám Vojtěcha Jasného na konci listopadu.


Rodiče nevěsty Klotilda a Hugo Vlčkovi na památníku uvedeni jsou, odhadoval jsem, ale jejich dcera, jako vyvdaná Zášinková, ovšem ne - jedinou Zdenkou nebo Zdeňkou křestním jménem je zde tato:


Příjmení Hlavica je v Kelči místně velmi rozšířené, stačí se dojít podívat na hřbitov.
Dokonce onehdy jsem šel rozpršenou Kelčí v doprovodu nějakého čtyřiaosmdesátiletého pana Hlavici, který mi na druhé straně naproti budovy Hrubé hospody ukazoval rukou, kde opodál, namísto paneláku, stávával Zášinkův statek.
Kdybych znal před 3 týdny tajemství řádku na pomníku tyčícím se opodál, mohl jsem se mého průvodce namístě vyptat.

Poněvadž české internetové seznamy obětí holokaustu jsou nefunkční, pokusil jsem dojít případného dalšího zdaru prostředictvím databáze památníku Yad Vashem.


Ztotožněno!
Zdenka Vlčková a Zdenka Hlavicová jsou tatáž osoba.

Z čehož plyne, že prototext filmového Zášinka se jmenoval Hlavica.

Dokonce bych z jeho přezdívky soudil, že sem do Kelče s nějakou příležitostí přivandroval ze Zašové, což je necelých 50 kilometrů, asi 8 stanic osobním vlakem.
Kdybych znal datum jeho narození, v té zašovské matrice bych se mailem zeptal.

Třebas by mi i odtamtad cosi neodhrkli s ohledem na úřední kompetence, a tak.

(Naposled se mi cosi takového stalo v Podivíně v souvislosti s Janem Valíčkem, který se tam v roce 1914 narodil, a podle úředního zápisu se odtamtud nikdy neodstěhoval.)

Byť v půlce září roku 1949 ležel zastřelený v lese Lišky pár desítek metrů za hranicí kelečského katastru...


.

42. KONSTELACE

7. října 2017 v 9:17




13. září 1949, večer, interiér Očenáškova bytu.
Dostavují se 2 muži, vyzvídají poměry v obci, přemlouvají varhaníka a předsedu vesnického akčního výboru Národní Fronty v jedné osobě k podrobnější schůzce.
Očenášek kohosi teď v noci poslal za svým zástupcem Valíčkem, který bydlí asi 3 kilometry dál pořád do mírného kopečka.
Manželku? Syna?
Když kdekdo v obci je už jeho kolektivizační nepřítel.
Valíček se dostavuje.

13. září 1949, ještě později večer, jedna ze 2 hospod na kelečském náměstí.
Po odchodu z Očenáškova bytu se Valíček se 2 neznámými muži smluví v hospodě na termínu zítřejší schůzky: 15:00, les Lišky.
Kdyby ti 2 měli v úmyslu, mohli za ten večer zastřelit Valíčka tisíckrát.


14. září 1949, 9:00, dopoledne v Očenáškově bytě.
Valíček referuje o včerejším setkání, termínu a místu schůzky.
Očenášek stvrzuje, že na místo půjdou spolu.

14. září 1949, zhruba 14:30, odpoledne v Očenáškově bytě.
Očenášek nečekaně vysílá Valíčka na schůzku samotného s tím, že čeká důležitý telefon.
Neřekne mu ovšem, že na schůzku v Liškách má dorazit i uniformovaný příslušník SNB, vrchní strážmistr Čech.

14. září 1949, 15:00, les Lišky.
Valíček a 2 neznámí muži zacházejí mezi stromy lesa.
Vidí je svědek, hajný Kejnar.


14. září 1949, 15:15, les Lišky.
Na smluvené místo sem za Kelčí opožděně přichází nebo přijíždí na kole nebo motocyklu příslušník SNB Čech.
Vyčkává zde do času 16:00.

14. září 1949, 16:00, les Lišky.
Schůzka 2 neznámých mužů s Valíčkem končí hádkou, při níž František Motala střelí z pistole odcházejícího Valíčka zezadu do hlavy.
Výstřel padne v čase zhruba 16:20.
Proto příslušník SNB Čech žádný výstřel neslyší.


15. září 1949, 9:00, stanice SNB v Kelči.
Když se zpráva o Valíčkově nezvěstnosti mezi občany městečka dostatečně rozšíří, příslušník SNB Čech hlásí nezvěstnost svému kelečskému nadřízenému Krylovi.
Poté přijíždějí na místo činu příslušníci vsetínského(?) krajského velitelství StB.




Napadne někoho, jaká byla (možná) skutečná úloha varhaníka Jaroslava Očenáška v tomto incidentu?


.

41. KONSTELACE

6. října 2017 v 10:16


Od noci z minulého úterka na středu až do poledne příštího úterý, to máme 6 a půl dne, jsem nevylezl ani na vteřinu z bytu, který obývám, aniž bych třeba otevřel jedno ze 2 oken do dvora.
Všechno vůkol sebe, až na noutbuk, jsem vypnul, po nikom nic nechtěl, nikdo se mi nevnucoval.
O Vánocích asi zopakuju v ještě větším rozsahu - pokud ovšem nevyjedu kamsi na půlnoční, budou-li někde provozovat nějakou ze mší Jaroslava Očenáška.

No, a v té době, kdy jsem ležel zavoskovaný sám v bytě, jsem o jednom kousku, epizodě, která byla obsažena v tamtom Jasného filmu seskládaném z těch dávných rodáckých příhod z Kelče, tedy o čemsi, co vydalo na tři filmové minuty, jsem za těch skoro 7 dnů napsal povídku o 20 stránkách.
Ještě ji párkrát přepíšu a potom výsledek vhodím panu Jasnému k jeho dvaadevadesátým narozeninám do poštovní schránky na dveřích přerovského domečku.


Zatím ještě nemohu být spokojen, byť jsem byl občas překvapován, co se mi sesedávalo dohromady.

Pokud se snad někdo o její obsah zajímá, a nepomůže ani s hledáním případného Očenáškova nekrologu v tehdejších gottwaldovských okresních novinách z konce července roku 1967, tak povídka je víceméně o tomto:




Zítra ráno o půl páté opět začínám s dalším přepisováním a korekturami povídky, což mě bude bavit, zatímco případné pokračování psaní pro zdejší tupě netečně intaktní dav víceméně mi žádné zásadní vzněty už delší čas neposkytuje a je mi kromě občasného rovnání si poznámek do dílčích vyprávěcích celků vlastně k ničemu.

Přičemž ještě o mnoho víc zbytnější jsou mi, co sem docházejí, a bez nádechu, popřípadě dokonce výdechu, sebemenší invence, podobni análním povětřím, opět rychle vycházejí okny značky Windows ven.


.