40. KONSTELACE

26. září 2017 v 13:42


Kdysi, když jsem ještě docházel na FAMU, býval mým ročníkovým vedoucím pedagogem nějaký Ludvík Toman, přezdívaný Barrandovský kat.
To proto, že během pouhých 3 měsíců dokázal na začátku normalizace zlikvidovat celou onu tak zvanou Československou filmovou Novou vlnu.
I režisér Vojtěch Jasný ho určitě z těch dob velmi dobře osobně znával…

Vycházívali jsme spolu s tím hlavním, tedy Ústředním, barrandovským dramaturgem skvěle, vždyť on byl i rezidentem NKVD a já veden StB jako Nepřátelská osoba, takže zástupci vzájemně protilehlých branží, pročež mnohým v této souvislosti nedojde, že jsem jej, i k jeho překvapení, když uslyšel poprvé, oslovoval naprosto upřímně dvojslovím Pane učiteli.

Jednou nám kdosi, a nebyl to Ludvík Toman, zadal v jakémsi famáckém semináři úkol rozebrat jakoukoli klasicky známou literární postavu, poněvadž bylo jasné, že všechny postavy klasického repertoáru byly již dávno jinými mnohokrát rozebrány.

Vybral jsem si z trucu osobu tamtoho Rytíře Johna Falstaffa, nakonec proč ne, řekli mi po pře
tení, přece byl o něm natočen i ten slavný film.
A pak snad dali přečíst ten můj rozbor napsaný ve formě úředního kádrovacího dotazníku povinně všem mým ročníkovým spolužákům, z nichž nejméně 2 jsou dneska všeobecně váženými režiséry, kterým ty jejich filmy dovolí bolševici točit do imrvére, a dovolili by i v normalizační éře Ústředního dramaturga Ludvíka Tomana, když by jen tu a tam nakázali drobné dílčí změny v hereckém obsazení, dokonce možná i celku k prospěchu…

Proto do kina jsem nevstoupil nejméně už 20 roků a třeba letos jsem radši chodíval pěšky do Kelče.

A budu se tam muset vypravit ještě jednou, nejméně na hřbitov hned na začátku vsi, neboť kvůli té vodě shora jsem pro jakousi mou roztržitost nenafotografoval v sobotu hrob kelečského obchodníka Josefa Pajdla odsouzeného 26. května 1951 na 15 let nepodmíněně za poskytování pomoci příslušníkům ilegální odbojové organizace Hory Hostýnské.

Ač jsem měl onehdy náhrobek zřetelně před očima, pro nějaký závažný důvod příští se minule nestalo.


Jenomže jsem byl i po napsání minulé věty trpělivý a hledal v jediném souboru uvnitř noutbuku jako v nějakém příběhu evangeliu stále znovu, vyvstala mi před očima cosi jako analogie k dnešním časům, v nichž současní omlouvají ledasčím jejich dnešní zbabělost.


Ten obchodník Jukl měl syna ani ne pětiletého, a přesto do toho šel, zatímco dnešní, ba i ti okolo mne v normalizaci, tvrdili a tvrdí, že právě kvůli dětem nutně mívalo i mívá hned od samého začátku jejich hrdinství nevídaných bohatýrů svázané nohy směrem dopředu čímsi jako svědomitostí, ohledy vůči rodině.
Jak i ti dnešní bývají podobně hnědými skvrnami oznámeni na hýždích ještě mnohem dříve, nežli potom vyplují jako vratké kocábky na oceán dějin z venkovního vchodu baráku.


Jeho čest trvá a jeho dům stojí, i po rocích vězení v bolševickém koncentráku na uranu, stojí a trvá do nejbližšího převratu nahoře v levém rohu kelečského náměstí hned vedle kolosu velkoprodejny spotřebního družstva Jednota postaveného v normalizačních časech jako svého druhu konkurence jiné, jinak žité, dějinnosti.

Dneska v něm bydlí snacha obchodníka Jukla, pro mne vzpomínky a fotografie, zatímco pro jiné jen vetchá stařenka nad hrobem.

Až se někdy příště vydám do Kelče, vhodím proto dámě do poštovní schránky vzkaz.
S prosbou o setkání.


Přičemž k ještě jinému setkání, a možná pro mé cíle závažnějšímu, bych měl dojet do Hranic, v nichž v kterémsi domově důchodců žije letos devadesátiletý vitální pán, od 1. listopadu 1951 (když poštovní zaměstnanec Valíček byl zastřelen 14. září 1949) nástupce Jaroslava Očenáška na místě varhaníka kelečského kostela svatých Petra a Pavla.

Možná se dozvím cosi víc…


.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama