37. KONSTELACE

24. září 2017 v 11:57


9:15, neděle, pokračuji v minulém zápisku.


Pokud pokračujeme vzhůru po ulici od kříže stojícího před domem, v němž bydlíval agent Očenáš, na křižovatce zabočíme doleva a dostaneme se ke škole, v jejímž přízemí, jak víme už od léta, přibyl do rodiny řídícího učitele Vojtěcha Jasného stejnojmenný syn.

Za školou potom po hlavní ulici pořád dál k náměstí stojí po necelých 100 metrech tohle normalizační monstrum termojaderné ruky sevřené proti agresorům v pěst a z ní vylétávající mírová holubice, jež kdysi, dávněji, původněji, bývala na památečních obecních pomnících symbolem Ducha Svatého.



Anebo tady snad někdo zardousil holoubátko?

Dotyčného sochaře neznám, abych se ho zeptal na záměry, pouze doplním, že k soše patří i sokl, na kterém je instalována kovová deska se jmény civilních obětí poslední války, mezi nimiž je snad uveden i každý místní zplynovaný Žid, popřípadě žid, neboť by bylo zapřeno, že tito žili v Kelči už od nepaměti.

Vždyť jako manko stačí, že nežili zde podle výčtu na desce taky žádní fronťáci, ať západní či východní, inu, standardně domorodě preparované veřejné dějiny.

Na místě čestném, neboť hned druhém, je uveden režisérův otec, sokol, kdoví, zdali ne i legionář, který, kromě jiných zásluh najmě pedagogických, přivezl za 1. republiky do Kelče vůbec první filmovou promítačku.


Včerejší světlo nestálo za nic, a tak jsem potěšen, že mohu doložit, jak jsem byl prozíravý letos o prázdninách, když jsem totéž hned při mé návštěvě Kelče nafotil za mnohem slunečnějších podmínek.



Hrob Jana Valíčka na dnešním kelečském hřbitově snad k nalezení není, včera jsem jeho levou část prošel náhrobek po náhrobku, možná kdysi býval, snad bude vědět správce hřbitova někdy příště, byl jsem na něj včera odkázán.

Valíček, filmový Bertin, totiž nebyl místní, odkud si sem pro smrt přišel, zatím si nikdo nevzpomněl - dům, v němž bydlel, taky nenaleznu, byl vybourán.
Ale šlo se k němu od pomníku přes náměstí dál, ano, směrem lesu zvaného Lišky, kde ho zastřelil jeden jednou ránou zezadu do týla, i příjmení znám, později, neuplynulo pár týdnů, byl sám estébáky zastřelen.



Co se mi včera ovšem poštěstilo, začalo tím, že mi do záběru ve chvíli, kdy jsem fotil v rohu náměstí dům obchodu dávného pana Jukla, vstoupil jeden takový všetečně podezřívavý místní důchodce, z něhož se po chvíli rozhovoru ovšem stal kdosi, kdo mě přivede na místo toho mordu, ještě si ho pamatuje v Liškách, jak říkal, jako by to bylo dnes.


.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama