23. KONSTELACE

2. září 2017 v 9:56



Jako by mi nic nového nepřibylo, a ono přesto - takže nejdříve úplný závěr dnešního snu.

Procházel jsem po chodníku uvnitř jakéhosi panelákového sídliště, stromy, trávníky ve vnitrobloku, jako třeba v Těšíně na kopci na Slezské, těsně před dolní zatáčkou k nemocnici.
Šel jsem z jakéhosi předchozího zcela logického důvodu bos. Bylo léto, poněvadž jsem byl zcela přirozeně v kraťasech.
Zhruba tak 7 metrů před sebou jsem uviděl jakéhosi dělníka, s tupostí jejich alkoholismem zdegenerovaných zjevů mám občas něco do činění, jak mrštil o chodník kapesním zrcátkem.
Vzápětí jsem stál nad jeho střepy.
Uvědomoval jsem si, bos, že kterýsi z těch střípků by se mi mohl zabodnout do chodidla.
Přesto jsem se rozešel dál.
Ještě stále pořád jsem na toho blba nijak závažně nezaútočil, podle svého zvyku jsem se zjevně neodkladnému konfliktu snažil vyhnout, takže jsem se s jistou jízlivostí vůči tamtomu dal o čemsi do hovoru s jeho dvěma kolegy.
Kteří stáli u zhruba dvoumetrového sloupu metr na metr pečlivě sestaveného z precizně oklepaných cihel.
Věc mi zcela vědomě, když s hodnotícím podtextem, připadala jako jakási instalace kteréhosi z klasiků minimalismu.
Navíc mi jeden z těch dvou ukázal na střechu tak desetipatrového věžáku přes ulici, kde zedníci ze stejných cihel zdili čelní zeď jakési nadstavby.
Ale vtom ke mně přiskočil ten degenerovaný debil, že mi dá přes držku.
V sebeobraně jsem natáhl ruce a oběma mu zmáčknul krk.
Ti dva ovšem přestali být neutrální, takže jsem si je snažil udobřit tím, že jsem odtáhl ruce a přestal toho třetího dusit.
Jenomže on toho ihned využil a zmáčknul krk zase mě.
Zavolal jsem hodně nahlas Pomoc a pěstí jsem mu zamířil od obličeje.
Uvědomoval jsem si v tom krátkém mžiku, než pěst doletěla ke ksichtu, jakou jsem do toho úderu svedl dát sílu, a pochválil jsem se za takovou razanci vzniklou určitě jen z toho mého občasného ranního běhání.
Probudil jsem se tím mým výkřikem o pomoc a silou rány, kterou jsem bouchnul vlastní pravou pěstí do desky dřevěného podélného boku gauče.


Večer předtím jsem vyvískal na internetu tohle video.
Jaroslav Otčenášek, Svatá noc se sklání po kraji

Když ihned, ještě během poslouchání, jsem učinil slovy tuto myšlenku:


Myšlenka totiž, jako děj neviditelný, užívá jen slova, jako jejich významy, aniž by se obtěžovala užíváním verzál a mínusek v kterémkoli z nich.

Zatímco ve výrocích projevu psaného, jenž je již kodifikovaným záznamem myšlenky, musí znít tatáž věta zcela jinak:
Takový bolševik a estébácký udavač to byl - a takovou muziku k slávě Boha skládal!

Když nedokážu rozhodnout, znaje již okolnosti jeho životopisu, jestli dotyčná skladba vznikla z hluboké touhy - nebo jen z obyčejné machy dovednosti, či jen tak z exhibice nebo plezíru; dokonce v jiném čase jiným člověkem, nežli byl ten funkcionář pozdější.
Je ovšem otázkou, zdali to původní víra byla tak dostatečně silná, došlo-li k jejímu zvrácení…

CO JE MÍROU UMĚNÍ?

JE TU NĚCO JAKO KRITÉRIUM V PŘÍPADNÉM ROZSUZOVÁNÍ TAKOVÉTO OTÁZKY?



.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama