Září 2017

40. KONSTELACE

26. září 2017 v 13:42


Kdysi, když jsem ještě docházel na FAMU, býval mým ročníkovým vedoucím pedagogem nějaký Ludvík Toman, přezdívaný Barrandovský kat.
To proto, že během pouhých 3 měsíců dokázal na začátku normalizace zlikvidovat celou onu tak zvanou Československou filmovou Novou vlnu.
I režisér Vojtěch Jasný ho určitě z těch dob velmi dobře osobně znával…

Vycházívali jsme spolu s tím hlavním, tedy Ústředním, barrandovským dramaturgem skvěle, vždyť on byl i rezidentem NKVD a já veden StB jako Nepřátelská osoba, takže zástupci vzájemně protilehlých branží, pročež mnohým v této souvislosti nedojde, že jsem jej, i k jeho překvapení, když uslyšel poprvé, oslovoval naprosto upřímně dvojslovím Pane učiteli.

Jednou nám kdosi, a nebyl to Ludvík Toman, zadal v jakémsi famáckém semináři úkol rozebrat jakoukoli klasicky známou literární postavu, poněvadž bylo jasné, že všechny postavy klasického repertoáru byly již dávno jinými mnohokrát rozebrány.

Vybral jsem si z trucu osobu tamtoho Rytíře Johna Falstaffa, nakonec proč ne, řekli mi po pře
tení, přece byl o něm natočen i ten slavný film.
A pak snad dali přečíst ten můj rozbor napsaný ve formě úředního kádrovacího dotazníku povinně všem mým ročníkovým spolužákům, z nichž nejméně 2 jsou dneska všeobecně váženými režiséry, kterým ty jejich filmy dovolí bolševici točit do imrvére, a dovolili by i v normalizační éře Ústředního dramaturga Ludvíka Tomana, když by jen tu a tam nakázali drobné dílčí změny v hereckém obsazení, dokonce možná i celku k prospěchu…

Proto do kina jsem nevstoupil nejméně už 20 roků a třeba letos jsem radši chodíval pěšky do Kelče.

A budu se tam muset vypravit ještě jednou, nejméně na hřbitov hned na začátku vsi, neboť kvůli té vodě shora jsem pro jakousi mou roztržitost nenafotografoval v sobotu hrob kelečského obchodníka Josefa Pajdla odsouzeného 26. května 1951 na 15 let nepodmíněně za poskytování pomoci příslušníkům ilegální odbojové organizace Hory Hostýnské.

Ač jsem měl onehdy náhrobek zřetelně před očima, pro nějaký závažný důvod příští se minule nestalo.


Jenomže jsem byl i po napsání minulé věty trpělivý a hledal v jediném souboru uvnitř noutbuku jako v nějakém příběhu evangeliu stále znovu, vyvstala mi před očima cosi jako analogie k dnešním časům, v nichž současní omlouvají ledasčím jejich dnešní zbabělost.


Ten obchodník Jukl měl syna ani ne pětiletého, a přesto do toho šel, zatímco dnešní, ba i ti okolo mne v normalizaci, tvrdili a tvrdí, že právě kvůli dětem nutně mívalo i mívá hned od samého začátku jejich hrdinství nevídaných bohatýrů svázané nohy směrem dopředu čímsi jako svědomitostí, ohledy vůči rodině.
Jak i ti dnešní bývají podobně hnědými skvrnami oznámeni na hýždích ještě mnohem dříve, nežli potom vyplují jako vratké kocábky na oceán dějin z venkovního vchodu baráku.


Jeho čest trvá a jeho dům stojí, i po rocích vězení v bolševickém koncentráku na uranu, stojí a trvá do nejbližšího převratu nahoře v levém rohu kelečského náměstí hned vedle kolosu velkoprodejny spotřebního družstva Jednota postaveného v normalizačních časech jako svého druhu konkurence jiné, jinak žité, dějinnosti.

Dneska v něm bydlí snacha obchodníka Jukla, pro mne vzpomínky a fotografie, zatímco pro jiné jen vetchá stařenka nad hrobem.

Až se někdy příště vydám do Kelče, vhodím proto dámě do poštovní schránky vzkaz.
S prosbou o setkání.


Přičemž k ještě jinému setkání, a možná pro mé cíle závažnějšímu, bych měl dojet do Hranic, v nichž v kterémsi domově důchodců žije letos devadesátiletý vitální pán, od 1. listopadu 1951 (když poštovní zaměstnanec Valíček byl zastřelen 14. září 1949) nástupce Jaroslava Očenáška na místě varhaníka kelečského kostela svatých Petra a Pavla.

Možná se dozvím cosi víc…


.

39. KONSTELACE

26. září 2017 v 9:04


V sobotu jsem fotil za deště v Kelči, dneska, tedy v pondělí, jsem z ničeho nic ráno před 7 vyrazil do Vsetína, celou cestu bylo za okny vagónu hezky, před Vsetínem se obloha zatáhla, ještě jsem měl štěstí, že nezačalo pršet.
Při návratu bylo potom znovu slunečně hezky od Valmezu dolů až za Frýdek, pročež moje domovská stanice Český Těšín mě přivítala opět uslzeně deštivě.

Do toho Vsetína jsem zamířil kvůli zmínce o kelečském Oldřichu Pajdlovi na desce památečního pomníku obětem totality, nevěřím, že by kdokoli jiný kvůli čemusi takovém do Vsetína kdy jel, přesto přidám pro orientaci údaj, že tento do špice trojbokého jehlanu opracovaný kus zlatavého kovu naleznete nedaleko nádraží hned na kraji jakéhosi parku, přes přechod opodál gymnázia.


Víc ve Vsetíně k mému tématu přístupného není, až na ty 2 krabice v okresním archivu, ale těm se dovnitř nedostanu, poněvadž nejsem nositelem o/Občanského průkazu.


Odjížděl jsem v sobotu z Kelče si jist, že na celém hřbitově na žádném z asi 6 náhrobků různých rodin Pajdlů není ani jednou zmíněn tamten, co zemřel v pankráckém vězení.
Teprve až doma, dokonce až v neděli navečer po 24 hodinách, jsem při prohlížení zjistil, že jedenkrát dokonce i v rodné vsi Oldřich Pajdla ve známost dán je.
Mám ovšem dojem, že jen pouze jako písemná památka, svého druhu kenotaf, neboť těla zemřelých vězňů odsouzených v politických hrdelních procesech se tehdy pozůstalým nevydávala, dokonce ani urny s jejich popelem dodnes ne.

A je nutno připomenout, a je to v tomto případě cosi výjimečné cnostné, že hospodský a autodopravce Oldřich Pajdla byl odsouzen v lednu 1952 za spolupráci s ilegální skupinou Hory Hostýnské na 11 let natvrdo.




Co to je čest?, ptá se posměšně málem už odedávna ze všech jevišť světa šlechtic Sir John Falstaff, aby si vzápětí ještě potměšileji, možná rezignovaněji, odpověděl: Jen nápis na náhrobku…
Měl ji tady ten? Anebo snad tento? A kdepak je vlastně ona, když oni leží tady beze jmen?

Jan Valíček přitáhlý odkudsi má v Kelči historickou čest, zatímco domácí Oldřich Pajdla ji dodnes nemá.

Inu, genocidně zločinný stát, Rytíři Johne.





Hospoda, jejímž býval Oldřich Pajdla majitelem, dodnes stojí na náměstí, premává.
Sám Oldřich Pajdla děti prý neměl, jeho majetek snad až v restitucích podědil synovec.
Komunisti sebrali, po 89. jakoby nic vrátili, nastane-li příležitost, těm beze ctí opět nečestně seberou.

Z opakovatelnosti takovýchto dějin, jimž opakovaně cosi schází, není úniku.

Dneska dávné hospodě vládne tamtoho synovce syn, možná už vnuk - přibyl jen reklamní cirkus na průčelí, diskotéka uvnitř.
Kšeft je kšeft, pivo dějin se tu bez rozdílů stejné točí všem.
Nezáleží, jestli se provinili, nebo byli bez viny.

Na průčelí dávné hospody je vsazena pamětní deska jakéhosi místního buditele, docela by mě zajímalo, kdy byla zřízena.
Potěšilo by mě, kdyby ještě za předbolševických Pajdlů, ilustrativnosti mého dnešního výkladu by to prospělo - třebaže z tvarů písmen tuším, že ta sláva vznikla a byla vztyčena, když už i já žil mezi těmi bolševiky vůkol.

Co tedy brání, když jedno už je, aby na průčelí vzniklo druhé vůlí, případně péčí, dokonce zájmem či důvodem, dnešních majitelů, potažmo zdejší radnice?

Co vlastně brání jim, co brání těm okolo mne zcela jinde, jimiž jsem každého dne obklopen?

Proto tuhle dnešní glosu pošlu adresně knězi, majitelům, radnici, též různě jinak rozešlu po Kelči, tam uvnitř co nejdál dál…

(Pokud ji uvnitř víc vyvatuji a zpřesním, možná i panu režisérovi Jasnému k jeho letošním narozeninám vhodím do poštovní schránky, přece jako mladíček tamtoho pajtla Pajdla znával, prosím tě vděčně, ochraňuj mě před divými i nadále, Panenko!)


.

38. KONSTELACE

24. září 2017 v 14:09


12:20, ale mohl bych napsat pro či kvůli eleganci 12:21, šup, a už je, neděle, která zrovna vešlá nečetla předchozí 2 pokračování, všechno v životě tímto ztratila.

A kteří neznají z minulých kusů identitu Vlasta Libosvárová, připomenu, že se jedná o agentku StB, když v jejím případě původně kostelní zpěvačky by mě především zajímalo, zdali nakonec skončila coby členka KSČ.

Včera, v dešti víceméně zimním, jsem ji před polednem našel hned v prvním hrobu u vstupní zdi na levé straně kelečského hřbitova.
Zachovánu za čímsi jako divadelní oponou, v jejím případě totožnosti víceméně múzicko udavačské se takovému zastření ani nedivím.



V časech kolektivizace jí bylo 40 roků, ženskou plodnost již měla za sebou, syna málem dospělého, nějaké ponětí o důstojnosti v souvislosti s během světa snad měla mít.

Od kříže u domku, v němž snad bydlíval Očenášek, to k vrátkám toho jejich stavení byly málem dobré 2 míle, ano, i v tomto případě směrem k Liškám, na jednom rozcestí ten dům ještě pořád stojí, nejméně dvakrát však mezitím přeprodán.

Podezřívám ji coby Očenášovu milenku, třebaže mezi žijícími místními, ani v Jasného filmu samém, cosi takového mi v ústrety prozatím ani náznakem nepadlo.



Co jsem naopak nečekal, a bylo mi včera řečeno a ukázáno, je tohleto stavení na náměstíčku před náměstím, rovněž po cestě k Liškám, a kdo z jeho vzhledu ihned neuhádl, vězte, že to je tak zvaná Hrubá hospoda, nebo tak nějak, která už takové činnosti dávno neslouží - je to však předobraz té hospody z Jasného filmu, v níž se Kelči scházívali původní kamarádi, třeba Jořka s pyřkem to sem měl pouhých 800 metrů a režisér Jasný, tedy mladíček student FAMU Jasný, tak o 300 metrů míň.
Očenáš 800 metrů, a po naprosto stejné cestě František o těch dohlížených 40 metrů dál.
Ke kostelu svatých Petra s Pavlem nacházejícím se o necelých 100 metrů níže tedy blíž.


Naprosto nejblíž sem do hospody to ovšem míval sedlák Zášinek, jehož statek prý stával hned za rohem namísto dnešního paneláku.
Tedy o kousek nalevo mívával hospodářství nuceně vystěhovaný Brix.

Pokud tedy předobraz filmového Zášinka v Kelči opravdu existoval, měla by být zmínka o jeho židovské ženě k dohledání mezi jmény vylitými na desce na podstavci tamtoho holubího Valíčkova pomníku.


Tohle příznivé hodnocení mi napsal kdosi, takový mlaďoch, který, na rozdíl ode mne, dal dohromady 250 stran mravně velmi zdařilé dizertační práce na téma Hor Hostýnských…


.

37. KONSTELACE

24. září 2017 v 11:57


9:15, neděle, pokračuji v minulém zápisku.


Pokud pokračujeme vzhůru po ulici od kříže stojícího před domem, v němž bydlíval agent Očenáš, na křižovatce zabočíme doleva a dostaneme se ke škole, v jejímž přízemí, jak víme už od léta, přibyl do rodiny řídícího učitele Vojtěcha Jasného stejnojmenný syn.

Za školou potom po hlavní ulici pořád dál k náměstí stojí po necelých 100 metrech tohle normalizační monstrum termojaderné ruky sevřené proti agresorům v pěst a z ní vylétávající mírová holubice, jež kdysi, dávněji, původněji, bývala na památečních obecních pomnících symbolem Ducha Svatého.



Anebo tady snad někdo zardousil holoubátko?

Dotyčného sochaře neznám, abych se ho zeptal na záměry, pouze doplním, že k soše patří i sokl, na kterém je instalována kovová deska se jmény civilních obětí poslední války, mezi nimiž je snad uveden i každý místní zplynovaný Žid, popřípadě žid, neboť by bylo zapřeno, že tito žili v Kelči už od nepaměti.

Vždyť jako manko stačí, že nežili zde podle výčtu na desce taky žádní fronťáci, ať západní či východní, inu, standardně domorodě preparované veřejné dějiny.

Na místě čestném, neboť hned druhém, je uveden režisérův otec, sokol, kdoví, zdali ne i legionář, který, kromě jiných zásluh najmě pedagogických, přivezl za 1. republiky do Kelče vůbec první filmovou promítačku.


Včerejší světlo nestálo za nic, a tak jsem potěšen, že mohu doložit, jak jsem byl prozíravý letos o prázdninách, když jsem totéž hned při mé návštěvě Kelče nafotil za mnohem slunečnějších podmínek.



Hrob Jana Valíčka na dnešním kelečském hřbitově snad k nalezení není, včera jsem jeho levou část prošel náhrobek po náhrobku, možná kdysi býval, snad bude vědět správce hřbitova někdy příště, byl jsem na něj včera odkázán.

Valíček, filmový Bertin, totiž nebyl místní, odkud si sem pro smrt přišel, zatím si nikdo nevzpomněl - dům, v němž bydlel, taky nenaleznu, byl vybourán.
Ale šlo se k němu od pomníku přes náměstí dál, ano, směrem lesu zvaného Lišky, kde ho zastřelil jeden jednou ránou zezadu do týla, i příjmení znám, později, neuplynulo pár týdnů, byl sám estébáky zastřelen.



Co se mi včera ovšem poštěstilo, začalo tím, že mi do záběru ve chvíli, kdy jsem fotil v rohu náměstí dům obchodu dávného pana Jukla, vstoupil jeden takový všetečně podezřívavý místní důchodce, z něhož se po chvíli rozhovoru ovšem stal kdosi, kdo mě přivede na místo toho mordu, ještě si ho pamatuje v Liškách, jak říkal, jako by to bylo dnes.


.

36. KONSTELACE

24. září 2017 v 9:11


7:52, neděle.

Včera byla sobota. Oproti prognóze páteční večerní předpovědí počasí celou cestu do Kelče už jen pouze drobně lilo.
Před obědem, když jsem se odtama už s dobrou náladou vracel, v kraťasech na pěšinkách mezi náhrobky kelečského hřbitova jsem měl pocit, že mi do obličeje už mete první letošní sníh.
Na katedrálu Panenky na Hostýně vidět přes hnědavou mlhu nebylo, byť k z Kelče není dál nežli takových 18 kilometrů.

Z takového úvodu je snad i Čukovi s Gekem jasné, jaká asi bude příští kvalita včera mnou pořízených fotografií.

Měl jsem tedy mikinu prolitou již hned od prvních kroků po perónu nádražíčka v Kunovicích, s myšlenkami pod kapucí ovšem, co museli v takových nečasech snášet po měsíce tamti před 68 roky taky bez občanek, pokud už neleželi mrtví někde na prosekturách, popřípadě nedostávali bolševická požehnáníčka ve vyšetřovnách uherskohradišťské věznice.


Našel jsem, došel, párkrát jsem již kolem šel, vždyť v sousedním domě bydlí mí laskaví informátoři manželé Pitrunovi, nechtěl jsem se však stavovat na debatu, promoklý bych leda tak obtěžoval.

Nafotil jsem tedy kříž, jiný žádný další dál na sever nestojí, uvědomil jsem si až při fotografování, jaké je to strategické místo odevšad přístupné, vždyť se jedná o křižovatku vyústění několika křivolakých uliček, a naopak by zde večer ve tmě mezi ploty, zdmi a stromy bylo obtížné nějakého číhajícího chlapa zahlédnout.

Pokud tedy někde sem StB instalovala varhaníka Očenáška jako svého informátora, nebo dokonce rezidenta, konala velmi uváženě, poněvadž víceméně každý místní, který od kostela někam šel, mu musel projít pod oknem.




Večer jsem tedy poslal fotografie ke konzultaci jednomu kelečskému pamětníkovi žijícímu již desetiletí v Ostravě, přičemž tu první samostatně.


A až po volbách vybude paní kelečské matrikářce čas, nechám si od ní svoje zjištění oficiálně potvrdit.

Celá tahle věc má už teď zcela nečekanou pointu související se základními podmínkami Jasného filmu, které v něm nebyly zveřejněny, byť vlastně původní protopříběh sám v jistém smyslu v reálném světě stanovovaly.

Na příští fotografii je žluté stavení nalevo domem sedláka Františka, na nějž přes vzdálenost pouhých 40 metrů náměstíčka agent StB Očenáš v každou denní hodinu neustále viděl.

Tolik z mé strany k obsahovému významu slova udavač.



.

35. KONSTELACE

22. září 2017 v 20:13


Je večer, 19:24, podle předpovědi nemá zítra v Kelči pršet.

Před pár dny tomu bylo 68 let - vyrazím o půl 5. ze vchodu těšínského činžáku, po 3 hodinách jízdy osobními vlaky prošlapu pěšky dobře měřených 6 kilometrů okreskou na místa tamté dávné události.



Jak jste si možná ti gramotnější přečetli, Itinerářem mi tentokrát budou výstřižky z rigorózní práce Adama Karbaše, naučené nazpaměť, na papírku mám jen napsán takový storyboard úkolů, co všechno musím tentokrát v Kelči najít a vyfotit.

Po té kostelní zpěvačce Vlastě Libosvárové, možné udavačce, se ještě podívám na kelečském hřbitově. Proto by mě zajímalo, jestli se z Kelče neodstěhovala, a pokud: kdy?
(Je možné o ní vědět ještě něco víc?)

Kdy se Jaroslav Očenášek odstěhoval z Kelče, a kdy jeho žena, mám dojem, že Marie?

Kde vůbec Očenášek v Kelči bydlel - když mám zprávu, že 200 metrů od kostela u nějakého kříže?

Kdo to byl ten zavražděný pošťák Valíček? Odkud a kdy se do Kelče přistěhoval?
Kde v Kelči bydlel?
Ví se, kde je pohřben?

Vyfotit jeho pomníček u kelečského náměstí instalovaný za normalizace.

Valíček byl zastřelen v lese, kterému se říká, nebo říkalo, Lišky.
Kde to pro příště v Kelči je, když na internetové mapě na seznam.cz se to najít nedá?

Obchodník Josef Jukl a hospodský Oldřich Pajdla, který zemřel na Pankráci.
Jsou pochováni v Kelči?

Najít a vyfotit Juklův obchod, též dnešní podobu hospody U Pajdlů.

Tak si slibuji!


.

34. KONSTELACE

20. září 2017 v 13:24






Před pár roky jsem odevzdal tomuto genocidně zločinnému státu jeho můj exemplář o/Občanského průkazu.
Instrumentu i institutu gestapácko-estébáckého, neboť byl po nacistickém způsobu zaveden ihned na podzim roku 1948.
Zatímco třeba samo Německo, tedy SRN, tuto praxi vyvozující se s gestapismu i norimberských, tak zvaných rasových, zákonů v rámci denacifikace opustilo - zde v rámci zbolševičtění byla naopak zavedena.

Tématem Hor Hostýnských se nikdo zdejší zajímat nebude, zatímco třeba cenami másla s nikde jinde viděnou vehemencí ano, přesto musím poznamenat, že v jejich souvislosti došlo nejméně ke 3 smrtím, zbraněmi a popravou: neboť ony individuální o/Občanské průkazy neměly oběti při sobě.
Přesněji: jako ilegálové, muži odporu, nemajíce je vystaveny vůbec.

Neboť o/Občanský průkaz, i za zneužití onoho zglajchšaltovávajícího významu občanský, byl od samého počátku míněn jako nástroj především vražedný.

A zůstal jím, i jim, až do dneška.

Byť se od samého počátku tváří že ne, s oním tak ušlechtilým slovem občan zneužitým ve vínku.

Inu, genocidně zločinný stát…

(Proto nenajdete jinou jedinou zemi na světě, v níž by se individuální perlustrační, identifikační a evidenční doklad nazýval jakkoli s použitím významu občan, a i proto zde i v příštích parlamentních volbách bolševismus zvítězí, zatímco hned třeba v tom sousedním Německu, i přes úsilí sovětských tajných služeb, určitě ne.)


.

33. KONSTELACE

18. září 2017 v 15:33


Ta Naša Pomocná Panenka, ta mě teda žene, pochvaluji si už od rána, vždyť ještě nebylo půl deváté a já už měl odeslány 4 související maily s dotazy - žádná jiná zdejší pozemská panny tohle nesvede: všechny kolem mne jsou staré panny už od narození, a proto si neumějí hrát.

Natož aby pomohly…

Proto na nebesa, tak jak Ona, nevstoupí.


Na tamtom hostýnském pomníčku, ke kterému mě ve čtvrtek Panenka navedla, je i tohle jedno jméno z Kelče.
Což je Její pokyn, abych se začal zajímat.

Zvláště pak, že se jedná o kohosi zahynulého v 50. létech na Pankráci, což má už spojitost přímo se mnou, tedy s příběhem mého absolventského famáckého scénáře, jehož kousek se ve stejné době děl v pankrácké věznici taky.

Navíc mě při psaní kteréhosi z těch ranních mailů napadlo, že Panenka mi vlastně dala námět k čemusi, co bych mohl posledního listopadu hodit do dopisní schránky pana Jasného, k narozeninám, bude mít 92.
Třebas ho nějaké poznámky z jeho mládí potěší, třebas něco nebude vůbec vědět, a tak dál…

A ona tahleta Panenka takhle žitá by klidně mohla být figurou nějakého případného scénáře.

Byť ji tamti popravení tenkrát vzývali nadarmo…

A možná ne, když aspoň já si na ně pořád vzpomínám.

Obchodník v Kelči Josef Jukl.
Na hostýnském pomníčku uveden není, poněvadž dostal, mám ten dojem, jenom 25 let.
Možná, že ho najdu na kelečském hřbitově.
Třeba je to ten, jenž byl předobrazem epizodní figurky majitele koloniálu z Jasného filmu o rodácích

Co kdyby tam pořád ležel spolu s jinými nejméně 2 Vykopaly, jak o nich mohu napoprvé ocitovat cosi málo z jedné bakalářské práce - když už vím, že zítra se v Bystřici pod Hostýnem dozvím víc.

"stejně jako ve Vladimíru Rajnochovi, získala skupina důležitého informátora u Bezpečnosti. Zpráva Státní prokuratury Brno hovoří o předávce takto: "Jukl těmto předal dva pytle, které obsahovaly: 5 párů gumových bot, jeden kus slaniny, několik kusů salámu, jeden německý samopal, jednu pistoli bez nábojů, jednu pistoli r. 9 mm, 1 německou pistoli r. 9 mm a větší množství různých nábojů."1 Zpráva taktéž zmiňuje i kelečské obyvatele, jež se větší měrou podíleli na tomto zásobování, jako Oldřich Pajdla, František Vykopal či Josef, a které taktéž stihl "spravedlivý" trest."

"Během 10. prosince byly zatčeny také další osoby zapojené do odboje - Milan Mohyla, Alois Vykopal, Oldřich Pajdla, Miloslav Bílek i Václav Kraus."


Měl jsem tedy přečteno totéž, co mi ředitel Baletka v odpovědi na můj ranní mail poradil hned ještě dopoledne, na první pohled už dneska tamten jejich tehdejší příběh nevypadá ani moc dramaticky, spíš jen jako takové pásmo občasných klukovin, ozbrojený odboj si představují scenáristé různých těch akčních filmů zcela jinak, nežli jako svazek barevných rachejtlí zcela bezvýznamně vystřelovaných nad Hostýnek, aby jiným jako jen pouhé prchavé noční vidění dodávaly smysl a víru.



Zítra hned ráno tedy jedu do Bystřice pod Hostýnem, doufaje, že tam pod přímým ochranným dohledem naší Panenky pořídím ve studovně tamější veřejné knihovny tentokrát líp, nežli před týdnem v tom bolševickém Gottwaldově.


.

32. KONSTELACE

17. září 2017 v 21:06


Když jsem se díval dovnitř kapličky prosklenou horní polovinou dveří, v jejím vnitřku seděl na židli kdosi zády ke mně otočený oblečen celý v černém a sledoval děj jakéhosi videoartu s obdobně černou postavou.
Pro mne vůbec nejzásadnějším na celé kompozici byl ten široký černý klobouk nasazený na hlavě sedící černé postavy, který jsem na několika obrázcích v průběhu předchozí cesty výstavní síní už předtím párkrát viděl.


Chvíli jsem z venku přes sklo pozoroval, zdali ten kdosi je třeba živý, ale na vzdálenost zhruba 2 kroků němu jsem nesvedl siluetu rozeznat od stejně případně možné figuríny, když třeba žádné pohyby ramen nebo hrudi při dýchání jsem nedokázal rozlišit.
Tahle nemohoucnost mě donutila otevřít dveře, ač jsem si nebyl jist, zdali mi autor vůbec mínil dát takovouto nabídku.
Postava dál seděla zády ke mně nehnutě, což nebylo nic divného, poněvadž dveře se otevřely bezhlučně.
Ovšem sám vnitřní prostor připomínal cosi jako sarkofág.
Prostě mi rázem bylo jasné, že možná vidím i třeba ztělesněnou Smrt.

Přesto jsem překonal tuto obavu z případného náhlého monstra a vydal se šourem okolo zad postavy, vědom si, že by dotyčným mohl být i sám autor, onen performer v černém, protagonista několika předešlých performancí zdokumentovaných v postupném pořadí videoartů po cestě výstavní síni.
Říkaly mi totiž kustodky, že autor sem chodí každý den, bylo v sobotu na poledne a vernisáž se odbyla čerstvě snad ve čtvrtek - proč by tedy nemohl dojít zasednout si mnou neviděn do své vlastní kompozice.
Proč by se nemohl náhle vztyčit s náhle rozpjatýma rukama a vyřvaným výkřikem Búúúúú?
Vědom si, na překvapení takového druhu se lze alespoň trochu připravit, sunul jsem se vpřed obezřetně, jenomže mě vzápětí posedla zcela opačná fobie: že totiž autor přišel, zasedl, a vzápětí zemřel, což zjistím po bezprostředním pohledu do jeho voskově nažloutlé tváře až o 3 ušourané kroky dál…

Kdo ovšem zná dotyčnou pasáž v mé povídce o návštěvě Franze Kafky v prosinci roku 1920 v Českém Těšíně, vyvstane mu jistá analogie s popisovanou situací, jak jsem natáčel představy sebe jako nádražního pikolíka nesoucího na papírovém tácku občerstvení vnitřkem železničního vagónu.
Cosi je tu pokaždé stejné, taková zvláštní aktivita vznikající zevnitř na našich úmyslech nezávisející jakoby pulsující z prostředí obklopenosti čímsi jiným způsobem rozumným, jakoby jiným organismem, jímž myšlenkami a náladou pronikáme za současného splývání s dotyčnými okolnostmi a občasného vědoucího vynořování se z nich, jež se děje zřejmě pokaždé, když se ponoříme do stavu nějaké soustředěné intelektově tvůrčí činnosti.

(Postupně předešlé zpřesním a dodatečně použiji kdesi ve sledu odstavců syžetu již měsíce rozepsané povídky.)

S řevem umrlec vyskočí,
zařve mi zpřed očí…


Už jsem byl o 3 nanejvýš opatrné šoupavé kroky v obezřetném oblouku podél ramen dál, nadále stále stejně nejistý, s čím se ve výsledku setkám.
Abych vzbudil nějaký případný pohyb sedícího vetřelce, dokonce jsem už na jednom místě ve stavu bázně tiché hrůzy zadupal.
Přistihl jsem se, že začínám být skloněný, abych mu zahlédl do tváře.
Nebo dokonce abych byl připraven zjistil, že je zcela beztvářný, když náhle povstane.

Takto vybaven, byl jsem připraven.

Zejména na tu jeho již najisto očekávanou beztvářnost.

Jenomže i přes mou bdělou připravenost, náhlý malý pohyb nohou mi ukázal přesně ten pohled, jehož jsem se bál.
Obličej, který nebyl prázdný, jakýsi dojem průhledné hmotné elipsovité prázdnoty na jeho místě vůči pozadí zůstal zachován, žádný ovšem dojem vysoustružené bílé polystyrénové šešule.
Vytvarované prázdno bez sledovatelné podoby.
Nehmotné cosi připomínající dojem.

Dokumentující fotografie takovýto zážitek nezprostředkuje, vše se tu odbývá ve zcela bdělých pocitech podivné mentální stínohry.


Při odchodu pak, prosím, za sebou nezapomeňte zavřít nazpátek dveře galerijně nainstalované kapličky prostupností skutečností.

Viděti prázdnu do tváře…


.

31. KONSTELACE

17. září 2017 v 15:08


Inu, ve čtvrtek jsem dopadl v dávném baťovském Zlíně dobytečně, jak jsem jenom v současném Gottwaldově dopadnout mohl.
Nepůjčili, tedy nepůjčila mi, neboť za pultem byla jakási jedna, bez o/Občanského průkazu nic.

Takže jsem tentokrát až za půldruhé hodiny vyšel na vršek za Panenkou, nohy jsem měl tentokrát těžké a pořádný dech ze mne nešel, ale předtím už jsem Ochránkyni ve vlaku na dálku umlouvat, ať mi dá nějaké znamení.

K němuž posléze došlo, dokonce v celé přehršli mi bylo posytnuto, ale musím to vzít po řadě.

Na vrchu samém se Panenka přičinila tak, že mi přistrčila před oči pomníček, o kterém jsem doposaváde nevěděl.


Kterési mezi těmi jmény patří tomu, který zastřelil pošťáka Bertina z Jasného filmu, tedy nějakého Valíčka, který má dodnes poblíž kelečského náměstí pomníček taky.
Takže mám důvod vypravit se Kelče za lepšího počasí znovu, abych si vyfotil i tento memoriál normalizace, pokud se nepletu ve vročení.
Stojí opodál pomníčku ještě jednoho - na jehož desce je velkým písmem reliéfně vylito jméno režisérova otce, taktéž Vojtěcha, zahynulého v Osvětimi.
Tenhle objekt nafocen sice mám, ale připadá mi zbytné ho sem sázet - Bože můj, teprve teď, zrovna teď, mě trklo zjevení názvu ještě jednoho Jasného filmu: Procesí k panence, popřípadě Procesí k Panence, pokud takto s verzálou, inu, Kelč leží necelých 20 kilometrů pěšky od svatého Hostýnka…

To už jsem ovšem věděl, že doma už na mne čekají ve zrovna rozečtené Murakamiho knize další 2 Panenčina znamení. Související sice s mou rozepsanou kafkovskou povídkou, k jejímž 20 dosavadním stránkám se v posledních dnech nedokážu navrátit, obklopen jsa mysl destruujícím veřejným okolím genocidně zločinného státu.



Mám dojem, že slovo epifanie znám z kteréhosi textu Jamese Joyce, který jsem četl zhruba v době, kdy tenkrát napsal v Brně tu antirodáckou recenzi Pavel Švanda, a připomenu, že se jedná o tutéž, co mi ji odmítli ve čtvrtek půjčit v baťovsky bezduchém dnešním Gottwaldově.

Proto hned nazítří mi byla Panenkou prostřednictví fejsbuku podsunuta další 2 slova, jejichž souvislostmi doplním v pár odstavcích rozepsaný text povídky.


Serendipita.
Synchronicita.
Kterou už v účincích dávno důvěrně znám, vizte proto jen pro pouhý příklad zprávu, že se mi hned v pátek ozvala mailem dávná láska, zrovna z toho roku devětašedesátého.
Nápovědí Panenky veden, pokusil jsem se ji ihned zotročit - ve prospěch tamtoho Jasného filmu, který jsme dokonce tehdy možná spolu viděli.

Jenomže největší bezprostřední Panenčin vliv jsem zažil v sobotu na výstavě, o které jsem ještě ve čtvrtek naprosto nevěděl.
Neboť až v pátek jsem na ni byl náhodně náhodně vylouskanou zprávou vyhnán.

V sobotu jsem tedy na ni vyjel brzo ráno o půl páté vlakem osobákem do Brna, Kelč nalevo v neviděnu za šerem počínajícího rozbřesku a tmoucími kulisami hranických kopců, po ní se vracel protektorátní hlavní trasou pod Hostýnem, a jako z udělání podle rozpisu týmž spojem přesně jako ve čtvrtek přímo od Panenky.
S příjezdem do Českého Těšína tedy podvakrát za sebou v 19:15.


Nezákladnějším objektem na ni byla pro mne instalace, kterou jsem si sám, jen kvůli této čelní stěny, podle průhledových dveří zasazených v ní, zcela bezděčně nazval kaplička.
Zatímco jiný by použil výrazu třeba svatyně - když mi připadalo, že všechny ty verky snesené na výstavě nainstalované ve 2 podlažích brněnského Domu umění instrumentálně směřovaly pouze k tomuto místu.
Navíc mi vzpomínajícího onu vůbec první Duchampovu instalaci v celých dějinách výtvarného umění.

Takže jsem i tuto rozvíjející příležitost vyfotil, zvenku pouze - neboť co se potom se mnou z vůle Panenky dělo uvnitř, je opravdu zbytečné líčit domorodé veřejnosti, jejíž jednotlivci nikdy nepochopí významy tamtěch 3 hned v úvodu žlutě zatržených slov.

Slov jako povinností k činům, abych tak řek.


Ano, ano, je to tu kolem jen pouze o entomologických, potažmo etymologických, odpadech:



.

30. KONSTELACE

13. září 2017 v 11:14




Práce za nimi však žádná - jen to obligátní české genocidně zločinné přičumování…


Jak je snad zřejmé, svou snahou jsem dveře otevřel.
Já ovšem do badatelny žádného archivu v této zemi vstoupit nemíním - nemám totiž ono striktně po návštěvnicích vyžadované: o/Občanský průkaz.
Poněvadž jsem ten kus vystavený k mé identitě odevzdal tomuto genocidně zločinně genocidnímu státu.
Už před roky.

Neboť snad platí, že tento individuální evidenční, perlustrační a identifikační doklad zdánlivým účelem vstoupil v platnost časech vítězně únorových, tedy ihned na podzim vítězného 48. roku.
Tento institut i instrument gestapácko-estébácký zneužívající významu slova občan, vespolek s Lidovými milicemi a akčními výbory Národní fronty, všechno trojí dokromady nástroje totalizátorského násilí.
Spolu třeba s tresty smrti za politické skutky, nebo tábory nucených prací s mukly (tedy MUži Určenými K Likvidaci) uvnitř nich.

Sleduji-li příběh Otčenáškův, tedy postupně se rozlévající zlo, stále se zvětšující skvrnu vlínající do všeho, a byl-li bych opatřen čímsi takovým sám, připadal bych si nečestně a nedůstojně.

Ztrácím tím, popřípadě ztratím, sice přístup k zajímajícím mě informacím, nezískám je a nebudu je tedy věděti - ale tímto způsobem zase zveřejním jinou stránku možnosti definice genocidy, tedy prostřednictvím výroku zakladatele kybernetiky Norberta Wienera.
"Žít, znamená žít s přiměřenými informacemi."

Přes snahu jsem tedy mrtvý.
Ze zvůle koho - tak o tom se snad ve slušné společnosti nemusím ani šířiti.

Proto prosím kohosi z těch, kteří prostřednictví jejich o/Občanských průkazů kolaborují, aby vešli dovnitř vsetínského archivu a fotoaparátem pořídili dokumentaci všech listů, které jim do badatelny tamní ředitel Baletka předloží.

A i kdyby nakrásně ne, se základním během světa se i přes takovouto obstrukci nic zásadního nestane.

Zemře-li snad nějaká možnost, o žádnou škodu se přece nejedná.








Mohl bych si obě tyto knihy objednat prostřednictvím MVS u nás Českém Těšíně v knihovně na kopci.
V případě té druhé to prostřednictvím mailu ještě dnes udělám.

Ale jak jsem v posledních časech v souvislosti s těmi mými souvisejícími nezdary už jen víc a víc lenivější, nahoru do té zdejší knihovny na kopci to mám (respektive začínám mít) pěšky dál, nežli na nádraží v Těšíně a posléze z nádraží ve Zlíně do tamní Knihovny Františka Bartoše.
Je sice pravda, že celá taková cesta vlaky osobáky tam a nazpátek mi zabere dobrých 10 hodin života, ale zato při ní budu projíždět krajinami mého příběhu.
A co kdybych ještě zažil nějaký bonus v podobě jakéhosi zajímavého souvisejícího setkání?

V Českém Těšíně zdegenerovaném genocidně zločinně pančovaným velkochlastem mě nic takového určitě potkat nemůže…

Přičemž těch zmíněných 10 hodin jízdy s jízdním průměrem asi 30 km/hod, tedy málo dostatečným již v časech C. K., je taky svým způsobem genocidním zločinem státu vůči části jeho obyvatelstva.

Proto se možná cestu nazpátek přeruším a vylezu si jen tak na mrk za Panenkou Hostýnskou.

Zmiňoval jsem snad již Hory Hostýnské…


.

29. KONSTELACE

12. září 2017 v 12:29


Včera večer, v souvislosti s tím, oč se tady už nějaký čas zajímám, jsem shrnul v jednom odeslaném mailu svou současnou situaci do následují bilance:

1/ neboť o věci, která mě zajímá, toho zatím vím málo,
2/ přičemž ani nevím, co vlastně mám věděti.

Přičemž toto shrnutí není manifestací bezradnosti, nýbrž čehosi, co nebo čeho se mi nedostává, aniž to dokážu přesně nazvat, stejně jako třeba kritička Alena Prokopová v jednom z jejích blogů, tedy přesně tady v tom: http://alenaprokopova.blogspot.cz/2013/07/vsichni-dobri-rodaci.html :

"Tragédie kolektivizace se nakonec rozplyne v urputně nostalgizujícím "co bylo, bylo", jehož nositelem je v idylickém, harmonizujícím závěru kovaný komunista - bývalý varhaník Očenáš (Vlastimil Brodský)..."

Pokud ve svém blogu paní Prokopová zmiňuje dobové kritiky Švandovu a Mandlerovu - tak o té první ani nevím, kde bych ji měl hledat, ale napadá mi prolistovat 2 ročníky svázaných časopisů Host do domu
Zatímco onu recenzi, spíš nežli kritiku, Mandlerovu, vyšlou v časopisu Tvář, zvýrazňuji obzvláště výrazně oba názvy, když dneska se už naprosto neví, co vlastně je ten časopis, tak tedy, dotyčnou Mandlerovu recenzi mám doma už málem 50 roků.

A ocituji z ní jako závazné, a související s oněmi 2 body z úvodu, následující:



Po poslední měsíc, tedy 30 kalendářních dnů, mi sem zcela bez zájmu vešlo přesně tolik jedinců - a docela by mě zajímalo, kolik přesně že ze Vsetína, jeho okolí.
Nebo dokonce přímo z té Kelče…



Takže se možná uzavřel další kruh naděje, ve Vsetíně není nikdo, nikdo - alespoň takový, jenž by se vtlačil do tamního okresního archivu, a dyndal, dyndal, až by na doktorovi Baletkovi jeho ředitelské svolení vydyndal...

A obdobně bylo by třeba dyndat na řediteli zlínského archivu kvůli těm 1,5 brutometrům fondu týkajícího se přímo pozůstalosti po předfilmovém Očenášovi.


Nebyly to snad tenkrát ještě krásné časy?

Sice napohled ještě bez naděje - nikoliv však beznadějné.


.

28. KONSTELACE

11. září 2017 v 9:45




Od posledního vstupu do tamté polemiky(?) uplynuly už 4 roky a pár dnů.
Objevil jsem ji ale až včera večer, ihned jsem přidal 1 odstavec.
Nepředpokládám, že by se kdokoli k tomu kdysi předhozenému tématu ještě vrátil, jsou jako psi: s hozeným tenisákem si už pohráli, a teď chrápou na tepichu vedle nohou pelesti, dneska je zajímá už cosi jinší, a za pár hodin zase cosi zrovna módně jiné, poněvadž, jako ti psi, nežijí v dějinách.

Kdesi na internetu jsem včera zaznamenal i tento citát, pouze jsem některé věty označil barevně.


Podtrhl jsem cosi málo v textu čehosi, co se nazývává obsah filmu.

Asi jsme s tamtím recenzentem viděli 2 různé filmy.

Proto shrnu námitky.

Pošťák Bertin je nešťastně zastřelen.

Samozřejmě, že ne.
V Kelči má dodnes Bertinův předobraz pomníček - odstřelili ho z pomsty příslušníci ilegální skupiny Hory Hostýnské (mám dojem, že se sami psali s těmito 2 verzálami), jednak za trest, s jakou agilností jako komunistický funkcionář normalizoval po Únoru Kelč; též pro výstrahu jiným.
A zdejší současní jsou tak zblblí svými vlastními strachy a kolaborantskou servilitou, že je ani nenapadne pomyslet, že kdosi býval ochoten za svoje práva či jenom názory vzít do ruky pušku.

Pokud jim unikly v kině v této okolnosti jen pouze nějaké souvislosti, ano, jistě, chyba je dána dramaturgickou nedůslednosti, ostatně, v průběhu celého filmu nejednou.

Očenáš považovaný mylně za původce této křivdy, musí opustit vesnici.

Samozřejmě, i tu, kvůli dramaturgické chybě z nepreciznosti, je možná intepretace celá jiná.
O osud farářův se samozřejmě zasloužil Očenášův předobraz, tedy kelečský varhaník Jaroslav Očenášek, svými udáními a provokacemi, neboť se jednalo o agenta StB s krycím označením AK-221.
Takže žádná mýlka.
Proto Očenáš měl být cílem pomsty a zastřelen.
Jenomže osud to nějak spytlíkoval, režisér zpoetizoval a ozvláštnil týmiž 2 černými plášti ptáků smrti a náznakem několika objetých kol 2 bicyklů.

Citovaná věta v sobě obsahuje ještě jeden dramaturgický zádrhel.

Poněvadž se nikdo 28 roků nezajímá, ještě předtím od roku 68., nezjistíme, proč odešel Očenášek z venkovanské Kelče. Kamsi do města.
Jestli ho StB umístila na krytější místo, aby byl méně vystaven útokům, a popřípadě jako mimořádně cenný zdroj zde mohl být i účinněji chráněn - nebo jestli byl jenom tak stranicky povýšen za odměnu za svou činnost kolektivizátora, pro veřejný příklad jiným, že se kolaborace vyplácí.

Později, v městě, pracoval Očenášek ve funcích ve správním aparátu, dokonce i založil okresní archiv a pěstoval s renesanční rozsáhlostí různé ušlechtilé koníčky.
Žil na odiv, a k veřejnému příkladu.
Pouhých necelých 50 kilometrů od místa, v němž páchal ty svoje poválečné genocidní zločiny.

Ve filmu, jakož i v životě, trestu za ně unikl - jak i desetitisíce obdobných dalších, a dílčími marasmy z jejich hnijících těl vytékajícími jsme proto obestoupeni až po krky dodneška.
Poněvadž o svou vlastní minulost nejsme schopni se zajímat.

Ve zlínském okresním archivu proto leží 1,4 metrů archivního fondu vztahujícího se k osobě kelečského varhaníka Jaroslava Očenáška - nediví proto, že jsou tyhle potenciální doklady úředně nepřístupné, poněvadž se dlouhá desetiletí nikdo neodhodlal do nich vstoupit, jářku, veřejná potřeba pro cosi takového doposud mezi genocidními zločinci i jejich spolupachateli doposud nebyla.

Po letech se vrací do vsi Očenáš.

Tak vyřknout cosi takového je omyl snad až kruciální.

Přijede pouze na návštěvu z města, dokonce na kole, uzavře dějový kruh na bicyklu, což zní i místopisně věrohodně: z Gottwaldova 3 osobáčky s jízdním kolem jako spoluzavazadlem na zastávku Kunovice-Loučka, odkud já těch 5 zbývajících kilometrů, na rozdíl od filmového Očenáše, chodívávám pěšky.

Potrestán nebyl, na jeho dávné zločiny se pozapomnělo, a nikdo je, dokonce dodnes, trestat, anebo alespoň zveřejňovat, nemíní.

Je to strašné, ale v téhleté všeobecně zločinecké zemi nikdy taková potřeba nebyla, není; a taky nikdy nebude!

A proto i filmy v takovémto všeobecně zločineckém prostředí vyprodukované, budou vždycky takové v čemsi základním nejméně mravně nijaké.


.

ASPOŇ SEM MI, PROSÍM, NEVLÍZEJTE. (2.)

8. září 2017 v 15:20


ASPOŇ SEM MI, PROSÍM, NEVLÍZEJTE. (2.)
BYŤ JSTE ANONYMNÍ - JENOMŽE NEPOZVÁNI.


Jak zřetelně vidno z obrázku, tak jsem včera do těch Svitav dojel, dokonce se i vrátil, cestu z Českého Těšína do Svitav a zpátky absolvoval za 16 a půl hodiny, z čehož jako bilance je jasné, že i genocidně zločinní sestavovatelé jízdních řádů osobních vlaků ČD jsou i oni dostatečně zralí za případná prezidentská vyznamenání, byť Jeho Apoštolská Milost Císařpán by je za takovou jízdní rychlost vrazil tak akorát do kobek šatlavy podzemí Špilberka.

245 + 257 = 502 : 16 =

Něco přes 30 kilometrů za hodinu, při dispozicích některých lokomotiv zvládnout i 80 km/hod - nutné jsou proto pro plánovače, grafikonáře a síťaře vrchovaté koše hradních metálů!!!


Co by se z fondů českotěšínské knihovny bez mrknutí vyřadilo, za to jsem ve Svitavách ochotně zaplatil 60 korun, jen kdybych věděl, kde jsou k té zpěvohře noty…
Možná, že zrovna v tom půldruhém brutometru nezpracovaných fondů uvnitř depozit zlínského archivu nahoře na kopečku nad Lipou, jehož otevření v roce 66. se i ten Očenášek dožil, a viděl tak svoje životní dílo dokončené, dodnes za něj sklízí jenom vděk.

To pouze jenom já ruším tu všeobecnou aklamaci, vytahuji pořád odkudsi jakási pomlouvačná svinstva, třebas toto hned, tištěné za první republiky, cosi vkusem lechtivého, neangažujícího se, byť autor byl zřejmě tenkrát jako varhaník a ředitel kůru ještě na pohled zanícený klerikál a lidovec.


Kromě jeho podoby prostřednictvím fotografie se nám tentokrát nabízí i ukázka jeho písma - bylo by zajímavé najít nějaký dokument pak z 50. let podepsaný rovněž jeho vlastní rukou, ovšem již jako zaníceného kolektivizátora a jednoho z těch straně nejoddanějších členů KSČ.

Důvodem takovéto zásadní změny v průběhu pouhých pár let života musel být jakýsi závažný impuls, cosi osudového, vykořeňujícího.
Zpěvohry zcela přestal psát.
V koncentračním táboře vězněn nebyl, o jeho případné ilegální práci se doposud v jeho souvislosti nikdo nezmínil.
Co třeba nějaký hřích?
Pokud, jaký, kladu si otázku. Arizace čehosi v samém městysi? Nějaké udání na gestapu, starostovi, protektorátním četníkům?
V souvislosti jsem se zeptal mailem na kelečské radnici na všechny případné adresy domů, v nichž za 20 let pobytu bydlel, neozvali se mi tentokrát nazpátek.
Pokud snad byl po válce podezříván za prohřešky podle znění retribučního zákona, a zachovaly-li se takové dokumenty, ve vsetínském okresním archivu si je jako nezpracované nebudu moci nikdy prohlédnout.


Takže mi zbývala poslední možnost: bez not zinscenovat tento text jako činohru, s jistým stupněm nadsázky i mírného přehánění, jak si takový žánr zasluhuje.
Ale ač bych činil jakékoli výzvy, ve svém okolí nejsem schopen dát dohromady potřebný počet osob nutný k obsazení, a že se mi kdosi, nebo dokonce kterási, jen tak mezi řečí sami přihlásí, v cosi takového nemohu doufat, na to až příliš zdejší našince znám.

Navíc ještě ani já sám tento text absolvován nemám.
Takže se pustím do předběžného čtení, o jehož okolnostech budu zde podávat postupné, dramaturgicky podrobnější, zprávy.


.

ASPOŇ SEM MI, PROSÍM, NEVLÍZEJTE. (1.)

8. září 2017 v 12:32


ASPOŇ SEM MI, PROSÍM, NEVLÍZEJTE. (1.)
BYŤ JSTE ANONYMNÍ - JENOMŽE NEPOZVÁNI.

Předvčírem jsem byl tedy ve Zlíně, a když mi nahoře na Klečůvce na monitoru počítače v příchozím rohu archivní badatelny službu mající archivář poprvé postavil před oči jeho, tedy Očenáškovu fotografii, můj pocit byl jediný: zkoncentrované zlo!


Tento člověk na fotografii z roku zhruba 60. vypadá sympaticky usoudí každý, kdo postrádá ono cosi jako vědomí dějinnosti - mi ovšem jako dobové analogie vytanuly jako první obličej Jana Procházky, spisovatele, scenáristy a člena tehdejšího předsednictva ÚV KSČ, posléze Jiřího Hanzelky, cestovatele, Jiřího Poledňáka, ústředního ředitele. Též ovšem i Jiřího Pelikána, A. J. Liehma, tenkrát všichni navenek vypadali dobově stejně, což mnohým vydrželo až do normalizačních let.
Dokonce i sám prezident Antonín Novotný, nebo ředitel Krátkého filmu doktor Pixa, všichni tenkrát vyhlíželi oproti masám docházejícím v baloňácích a hubertusech do rachot denně na 6 ranní stejně elegantně jako tamti v kancelářských pracovnách na Západě.
Ve zjevu, zjevovosti, rozdílu nebylo.
Možná, že se ihned podobně navenek zestejnili i ti poslední muklové, co se tenkrát po poslední rehabilitaci vraceli z lágrů.

Někdy na podzim 63. jsem byl naposledy u holiče, rozcuchaný jsem je skoro všechny přežil a letos v dubnu mi bylo 70.

Někdy příště uveřejním i celé orámování té fotografie, neboť celek v první chvíli pohledu působil, jako kdyby se jednalo o fotografii panovnicky státnickou.


Představte si, že by mu kdo nasadil esesáckou brigadýrku - anebo furažku důstojníka vojsk NKVD…
Nebo jenom pouze primářský stetoskop.
Takový pohled vy však obstál i na komsi zasedlém za stolem v kanceláři vyšetřovny StB.

Pro opravdu zajímající se pohledem je však výsostně zajímavý tenhle detail těsně nad hranicí dolního rámu jeho podobenky, víceméně však dotvářející celou jeho tehdejší podobu.


Takto zveřejněno, mohlo by se jednat o kaz fotografie způsobený nějakým semínkem prachu, požmo o z kapsičky vystrčený cíp kapesníčku - ale já jsem přesvědčen, že se jednalo o nikoli nezáměrně zveřejněný vršínekč do klopy saka obleku vpíchnutého odznaku člena KSČ.



Nikdo mu tímto způsobem nemohl nic vytknout: pro jedny znak s sebou jako bezmeznou autoritu i současnou poddanskost vždy na sobě měl, byli však i takoví, před kterými se za odznak styděl, dokonce i z různých, dokonce i vzájemně protichůdných, důvodů předstíral, že cosi takového vůbec nemá.

Tedy zcela běžný prototyp obstupujících mě kolaborantů mých dnešních běžných dní.

Zneužívajících všeho, například i jazyka: družstevník, farmář - namísto odevěků jadrného sedlák, nebo dokonce rolník.

Též slova občan namísto pouhého třeba osoba.


.

27. KONSTELACE

5. září 2017 v 14:45





Mívávaly ty dávné policejní přihlášky příjemně barvy podkladů - nazelenalé, jemně nahnědlé.

Však jsem se taky ihned ozval nazpátek s trefnou poznámkou, že jejich dokumentace má barevnost čtyřikrát vylouhovaného hospodského kafe.



Kromě toho, že se Očenášek v době jeho bohumínského pobytu oženil, narodil se tam i jeho stejnojmenný syn.




Takto naladěn, na zítřejší dvojí jízdu jsem již teď odpoledne připraven.


Délku mojí následné pěší cesty do zlínského archivu na Klečůvce si případný každý zájemce snadno najde v mapách na internetu.


.

26. KONSTELACE

4. září 2017 v 20:07












Po ukázce bezzubé korespondence došlé v průběhu jediného 1 dne shrnu, že přede mnou jsou ve středu a čtvrtek 3 štace ve 2 městech - jak před nějakým komediantem, asi tak.
Snad kvůli nim pokaždé vstanu na vlak s odjezdem ve 4:46, v létě o prázdninách mě taková rána těšila, teď už je málem do 6. ranní hodiny tma.
Ale na cesty jsem si dneska půjčil Murakamiho, s sebou si vezmu noťas, podvakrát baťoh na záda na ty všecky moje vercajky, už se docela těším na zážitky, tradá, tradá, tradáda…


.

25. KONSTELACE

3. září 2017 v 19:57


Pokud se vyjadřuji o tom čemsi jako podivném zlu, jež šířil, nebudete mi možná věřit, že za doby jeho studií na brněnské varhanické konzervatoři se musel setkávat s kýmsi takovým jako byl Leoš Janáček, který na ní v té době pořád ještě vyučoval.
A když v roce 1928 Janáček v Ostravě zemřel, byl tehdy Očenášek snad ještě varhaníkem a správcem kůru v kostele Božského srdce Páně nedaleko bohumínského nádraží, tedy zhruba půlhodinu cesty tramvají nebo vlakem, kdoví, kdo ví, kam bychom touto cestou ještě dospěli…


Na tomto odkazu se setkáte s doposud nejdelším Očenáškovým životopisem, v němž v při prvním čtení naskytly se mi 2 žádoucí rarity.
Jeho portrét v brýlích pořízený vlastním synem taktéž Jaroslavem - stále si nejsem jist, zdali je používal jen pouze při práci.


Obrázek druhý je důkazem, jak lehkovážně (v roce 2012) zacházíme se zlem a dějinami, s jakou nepřesností, jakoby na minulých dějích už nezáleželo, jakoby se netýkaly dnešních dnů.
Odbytě, nejdoucí ke kořenům, podstatám, možná ze strachu mluvit, dokonce se čtenářům v rámci plynulosti, úhlednosti nebo čeho oním kýčovitým způsobem se podbízet.


Zcela tu míjíme tu ne pouze dobovou hrůzu, a pod heslem co jsme si, to jsme si, vychováme k zapomenutí - pročež docházíme k výrokům až šíleným, neboť vyřčeným mimo jakýkoli historický horizont.
Představme si ředitele kostelního kůru, jenž je hned od roku 1921 členem KSČ, jako to vyplývá z věty dnešního životopisu.
Nebo pouze jen předválečným, to by ho, bolševika, každý kněz z chrámu Páně tenkrát hnal od varhan!!!

Jak si tak, bez zájmu o souvislosti, jen tak lžeme - s nevidíme, dokonce že nechceme, nebo nám nestojí za to vidět, jak odkudsi kolem nás se opět utahuje tatáž smyčka téhož zla, popřípadě jen o maličko jiného.


.

24. KONSTELACE

2. září 2017 v 18:53


Celý život si byl nesympatický, až právě v kupé našel stopu sympatie k sobě, když se střetl s pohledem člověka stojícího na peroně.
Měl co dělat, aby utlumil závrať.

Před chvíli jsem napsal do mailu adresovaného jisté dámě, od které mi zhruba hodinu předtím přišel tento předešlý popis, související s mým několikaměsíčním psaním o průjezdu Franze Kafky perónem českotěšínského nádraží, před chvíli jsem jí poslal následující odstavec:

V tom Očenáškově případu mě fascinuje ta snadnost zla, kterému se až podbízíme, pokud úhledně vypadá. Jak se neptáme po minulosti čehosi jako původní zlo, když se potom po desetiletích teď už v dobroučké vnější podobě s ním setkáme.

A pokud se nebudeme ohlížet a ptát, a nezačneme-li zčerstva hned, třeba já už se kolem sebe nedočkám ničeho příjemného.

Ale občas se kdosi najde, třeba ti prasynovci kelečského kněze Mikuly, kterého agent AK-221 Očenášek dostal na pár roků do lágru, kteří připomínají - dokonce třeba i ten režisér Jasný, byť tuhle reminiscenci pojal v Rodácích poněkud zábavně.

Kdosi s rukama od krve, anebo od zlodějen dnešních časů, se převleče do tesilu, začne dbát o účes, a a záleží mu, aby mu netrčelo břicho
Z tohoto pohledu byla německá denacifikace důsledná, zatímco zde debolševizace neproběhla vůbec.
Ale jak vysvětlit, nebo alespoň předložit tuto diferenci těm, kteří se naprosto nezajímají, zejména těm mladým, kteří se ve škole nikdy nesetkali, natož doma, ba naopak.
S jakou samozřejmostí nosí ty jejich o/Občanské průkazy, které vznikly zcela účelově na podzim vítězného roku 48., stejně jako slovo mukl, o němž se už zapomnělo, že zkratkou znamenalo pravý účel: Muž určený k likvidaci.
Nechť mi kdosi v této souvislosti vykládá, dokonce bájí, že tento stát není genocidně zločinný, třebaže se takto pojata definice slova genocida nevejde do úzkého chlívečku slova genocida, jak je obsažena v souvislosti s tímtéž slovem genocida, popřípadě genocidium, v současně platném trestním zákoně.

Genocida (latinsky genocidium) je zločin proti lidskosti definovaný mezinárodním trestním právem jako "úmyslné a systematické zničení, celé nebo části, etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny" ačkoliv co znamená "část" je předmětem debaty právníků.

Ovšem lágry kolektivizovaní zdejší sedláci v takové definici obsaženi nejsou, byť se jednalo o skupinu mužů určených k likvidaci v počtu několika desítek tisíců.

0 000 - přečteme-li věc takhle, pochopí aspoň někteří snad vše.

Ale čímsi takovým se zdejší umění nezabývá, neboť postrádá, kromě všeobecné vzdělanosti autorů, a radši napíšu umělců, neboť autor mi souvisí s čímsi jako autoritou, onu už od Aristotela nutnou složku etickou.


Kolektivizátor, udavač, možná i milicionář k tomu, člověk zla, takový to dokonce dotáhnul na zasloužilého pedagoga, před nímž jako školním inspektorem se zase jinak třásly stovky, ne-li tisíce.
Tvůrce, a použiju i tu slovo autor, celé jedné eticky zohnutě zohlé generace.


Skladatel církevní hudby, jak i operetek, v tomto případě se zemědělcem z obce Zubří, o němž nevím, jak si užil 50. kolektivizátorských let, třebaže se dožil až roku 1990.
Kde mělo Zubří tenkrát okresní velitelství StB, ve Vsetíně? Zatímco Kelč ve Valašském Meziříčí?
Takže proto se tito dva minulí spoluautoři jako třídní rivalové spolu za kolektivizace nepotkali, kdoví, když krajské velitelství StB v Gottwaldově měli snad oba společné.
Kterýsi famák by se mohl začít zajímat, měl by k dispozici naráz více nežli jen ten půldruhý brutometr nezpracovaných archivních regálů.

Nezačne, neboť tohle téma v sobě neobsahuje ono cosi jako diskotékový kýč, roven kýči televizních estrád konce 50. let, předtím nepravděpodobně sestavených kýčů prvorepublikových zpěvoher.

A právě onen kýč různého druhu, jeho prožívání jako jediný způsob uchopování světa, ona zábavnost, jež se snadnost vtírá a neblahé všímání zastírá.

Onen zdroj stálého zla pokračujícího přes desetiletí - dneska v podobě slov pohoda anebo hláška.

Kterážto tendence nevede v důsledku k ničemu jinému nežli pojetí filmu jako nepřerušovaného toku dílčích hlášek.

Lili Marleen, V Hodoníně, Stříhali dohola malého chlapečka, Kde domov můj, Kaťuša.

Časopisy o vlasové ondulaci, televizní soutěže, prázdninová cestování, kuchařské magazíny.

Budu se proto snažit aspoň já ještě něco dozvědět.


.

23. KONSTELACE

2. září 2017 v 9:56



Jako by mi nic nového nepřibylo, a ono přesto - takže nejdříve úplný závěr dnešního snu.

Procházel jsem po chodníku uvnitř jakéhosi panelákového sídliště, stromy, trávníky ve vnitrobloku, jako třeba v Těšíně na kopci na Slezské, těsně před dolní zatáčkou k nemocnici.
Šel jsem z jakéhosi předchozího zcela logického důvodu bos. Bylo léto, poněvadž jsem byl zcela přirozeně v kraťasech.
Zhruba tak 7 metrů před sebou jsem uviděl jakéhosi dělníka, s tupostí jejich alkoholismem zdegenerovaných zjevů mám občas něco do činění, jak mrštil o chodník kapesním zrcátkem.
Vzápětí jsem stál nad jeho střepy.
Uvědomoval jsem si, bos, že kterýsi z těch střípků by se mi mohl zabodnout do chodidla.
Přesto jsem se rozešel dál.
Ještě stále pořád jsem na toho blba nijak závažně nezaútočil, podle svého zvyku jsem se zjevně neodkladnému konfliktu snažil vyhnout, takže jsem se s jistou jízlivostí vůči tamtomu dal o čemsi do hovoru s jeho dvěma kolegy.
Kteří stáli u zhruba dvoumetrového sloupu metr na metr pečlivě sestaveného z precizně oklepaných cihel.
Věc mi zcela vědomě, když s hodnotícím podtextem, připadala jako jakási instalace kteréhosi z klasiků minimalismu.
Navíc mi jeden z těch dvou ukázal na střechu tak desetipatrového věžáku přes ulici, kde zedníci ze stejných cihel zdili čelní zeď jakési nadstavby.
Ale vtom ke mně přiskočil ten degenerovaný debil, že mi dá přes držku.
V sebeobraně jsem natáhl ruce a oběma mu zmáčknul krk.
Ti dva ovšem přestali být neutrální, takže jsem si je snažil udobřit tím, že jsem odtáhl ruce a přestal toho třetího dusit.
Jenomže on toho ihned využil a zmáčknul krk zase mě.
Zavolal jsem hodně nahlas Pomoc a pěstí jsem mu zamířil od obličeje.
Uvědomoval jsem si v tom krátkém mžiku, než pěst doletěla ke ksichtu, jakou jsem do toho úderu svedl dát sílu, a pochválil jsem se za takovou razanci vzniklou určitě jen z toho mého občasného ranního běhání.
Probudil jsem se tím mým výkřikem o pomoc a silou rány, kterou jsem bouchnul vlastní pravou pěstí do desky dřevěného podélného boku gauče.


Večer předtím jsem vyvískal na internetu tohle video.
Jaroslav Otčenášek, Svatá noc se sklání po kraji

Když ihned, ještě během poslouchání, jsem učinil slovy tuto myšlenku:


Myšlenka totiž, jako děj neviditelný, užívá jen slova, jako jejich významy, aniž by se obtěžovala užíváním verzál a mínusek v kterémkoli z nich.

Zatímco ve výrocích projevu psaného, jenž je již kodifikovaným záznamem myšlenky, musí znít tatáž věta zcela jinak:
Takový bolševik a estébácký udavač to byl - a takovou muziku k slávě Boha skládal!

Když nedokážu rozhodnout, znaje již okolnosti jeho životopisu, jestli dotyčná skladba vznikla z hluboké touhy - nebo jen z obyčejné machy dovednosti, či jen tak z exhibice nebo plezíru; dokonce v jiném čase jiným člověkem, nežli byl ten funkcionář pozdější.
Je ovšem otázkou, zdali to původní víra byla tak dostatečně silná, došlo-li k jejímu zvrácení…

CO JE MÍROU UMĚNÍ?

JE TU NĚCO JAKO KRITÉRIUM V PŘÍPADNÉM ROZSUZOVÁNÍ TAKOVÉTO OTÁZKY?



.