13. KONSTELACE

18. srpna 2017 v 11:53


S číslem 13 v dnešním titulku nebudu radši dneska nic kloudného začínat.

Ráno jsem si byl zaběhnout jednu 1 míli vysloužilého anglického plukovníka, která tentokrát obnášela něco kolem 4 kilometrů, tedy trasu o maloučko kratší, nežli činí moje jedna cesta pěšky z nádraží v Kunovicích k bráně hřbitova v Kelči, kam se zřejmě vydám ještě nejednou.

Nejhorší na takovéto mé výpravě je pokaždé při návratu ten dlouhý táhlý kus půltřetího kilometru pořád do kopce, jehož převýšení odhaduji na dobrých 150 metrů. Typický horal by se mým steskům jenom usmál, vždyť i já sám za obdobnou pouhou hodinu výšlapu na nedaleký Hostýn vylezu po okresce mnohem výš.

Přesto neslevím, poněvadž ten návrat z Kelče je pro mne, když slunce praží ve stupních nad 30, pokaždé v mých 70 kalendářových stupních náročný, ale nežehrám, na konci prázdnin míním vylézt na Lysou Horu, na jejímž vrcholu jsem už nestál od roku zhruba třiašedesátého, to mi bylo 15 nebo 16 let.
Proto jsem zvědav, jak dlouho mi to letos bude trvat nahoru, dávám si metu 4 hodiny.
Jako kluk jsem na Lysou taky vyšlapal v obdobném čase, jenže jsem si k tomu přidával za dopoledne navíc celé kolo přes Bílý Kříž až do Hamer.

A pokud o mých dnešních pěších cestách píšu, čtenáři si možná všimli, že jsem na nich pořád sám.

Moje poustevnictví není snad dáno tím, že bych ve svých krocích vedle sebe nikoho nesnesl - taková absence plyne spíše z okolnosti, že se ke mně na mých výpravách za zbytečnostmi nikdo nepřidá.

Proto když jsem tuto středu šlapal opět při návratu z Kelče do kopečka, v tom táhlém stoupáku ještě před značenými zatáčkami mi začalo napadat cosi jako podmínky konkurzu na mou případnou společnici v dnešních časech, když jsem je pochválil a vzdal jim sebespokojené uznání, že nejméně 2 takové jsem kdysi znával.
Jen se mi takto připomenuly z nenávratna, vzdal jsem jim, dávným holkám, tuto středu ihned čest.
Jenomže dneska už jsou určitě staré, hádavě nedůtklivé, opečovávající vnoučata.
Ty už by si dneska na sebe kraťasy nebo krátké sukně nenatáhly, neboť by jimi už neobepjaly břicha.
Potřebnou energii by v sobě taky nevysbíraly, cestou by určitě jen prudily.

Takže jsem si krátil cestu stanovováním propozic, jakými by měla slynout moje cestovní partnerka.
Nesměly by ji hned na každém kilometru bolet nohy.
Nesměla by ji obtěžovat jízda osobními vlaky.
Neměla by být hádavá, naopak řádně sčetlá, neřkuli dokonce co nejšířeji všeobecně vzdělaná.
Stále usměvavá, zhruba tak jak bývávám já.
Velmi komunikativní vůči jiným, dokonce ihned schopna na každém jakkoli cokoli vyzvědět.
Všechno aby ji zajímalo.
Dobře rostlá natolik, aby ji bylo možno s upřímnou vděčností občas pohladit.
Pohledná.

Aby cosi z toho, co zrovna nesu ve foťáku, dokázala bez odmlouvání odeslat řediteli Bregantovi v Národním filmovém archivu.
V takovýchto myšlenkách jsem pod zcela modrou bání oblohy šlapal do kopečka, vzhůru z toho jícnu obklopenosti valašskými kopečky, za sebou ponechávaje zázrak, který jsem toho dne před polednem v Kelči zažil.

Příští týden míním zajet do Přerova, hodit cosi panu režisérovi Jasnému do schránky.
Dotyčné zatím k dispozici nemám, přes víkend bych měl stihnout vyrobit.
Dneska ráno se vzbuzením jsem se podíval na internetový horoskop, každý musí uznat, že jsem s těmi konkurzními podmínkami výše, vybuzovanými už předevčírem cestou do kopce, nijak nekecal nad míru účelu mě věci.





.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama