Srpen 2017

20. KONSTELACE

29. srpna 2017 v 15:41



Po takovéto nabídce jsem, samozřejmě, neodolal, a rozhodl se pro variantu možnou ještě jako třetí:


Jestli si vyzvednu, budu mít, v tématu samém ani s touto prémií však již dál nepostoupím - v popisování rozvíjejících možností Kafkovy stručné návštěvy v Českém Těšíně v roce 1920 se budu ještě chvíli ráchat, dneska jsem dokončil 3. korektury celého textu a od těch 2. mi přibujely k dosavadním 18 málem 2 další stránky.
K takovémuto samovolnému kynutí už nikoho nepotřebuji, tady si svedu všechno příští zkazit sám.

Zatímco v případě mého nedostatečně určeného zájmu o Vojtěcha Jasného nikoho k pomoci nemám.
Jakože sem ani žádný/žádná, frajaročka moja starodávná, kvůli takovému účelu odnikud nevhlédne.

Navíc tento krám zavírám.

Samo slovo konstelace pro mne stále znamená cosi jako rozestavení postav před začátkem příběhu, popřípadě i v jeho průběhu, zkusil jsem učinit a vyhovět podstatě slova před týdny, k žádným změnám zájmem zvenčí však posléze nedošlo…

Též víceméně tutéž fotografii, kterou já jsem vypreparovával z děje filmu ve střižně, tak tuhle si každý případný zájemce, vždyť pro jiné je přece všechno tak snadné, může zcela lehce stáhnout z googlu.


Jen jsem se ještě podíval do pošty, jestli mezitím ještě cosi nedošlo…


.

ZÁPISEK 11.

27. srpna 2017 v 13:50



" Nalezl archimedovský bod, avšak použil ho proti sobě, patrně jen pod touto podmínkou ho mohl nalézt.! F.K.
On . Zápisky z roku 1920
Bylo to přesně ono, když jsem to četla .
Neodvratně, pod tlakem náhlosti, jsem si musela odlehčit a nemohla se odtrhnout od čtení. S knížkou jsem se ocitla vedle záchodové mísy a když jsem se otáčela, vypadl mi tento skvost dovnitř . K velkému překvapení jsem mohla číst dále, protože kniha byla otevřená právě na té stránce, kde text pokračoval. Náhlost byla upozaděna a já hltala text dál.
Poté jsem neměla chuť babrat se v reálu a navíc mě temná energie zavedla ke vzpomínce.
ANO.
Seděla jsem před ním v tom vlaku, který prorážel vzduch směrem k horám.
Dusivé šero občas zaclonilo průzračné okenní sklo a sedící postava se mi zdála naprosto nehmotná.
Téměř zhmotnělé tajemství přítomna dráždilo mé smysly a uhranutá, nemohla jsem vystoupit na zastávce Č Těšín, kde se odehrávala má obvyklost. Navíc sedícímu vypadla kajzerka z ruky a tak se střetly naše hlavy a vlak odjížděl a já s ním.
"Dokazuje pouze sebe sama, on sám je svým jediným důkazem, všichni protivníci ho okamžitě přemohou, ale ne tím, že by ho vyvrátili/ je nevyvratitelný/. Nýbrž tím, že dokážou sami sebe." F.K.
Úporný,´bolestný kašel a dusivá úzkost mě odtlačila od hlavy a již zase sedící postava zírala do nekonečna a nedýchala.
Napadlo mě, že ho asi nikdo nenaučil doopravdy dýchat, tak jsem se k němu naklonila a názorně předváděla jak se to dělá.
/ Naučila jsem se to ve škole, kde pan ředitel školy nás učil matematiku a já - holka v rozpuku- jsem jako jedna z prvních nosila podprsenku. Pan ředitel měl v oblibě přijít ke mně zezadu a střelit mi gumou od podprsenky, což způsobilo , že se celá třída smála a já zanevřela na tu úžasnou záležitost jako je matematika a překonávala jsem to právě tím, že jsem se naučila dobře zhluboka dýchat, abych zbytek hodiny přežila.Taky jsem věděla z vlastní zkušenosti, že je nutné psát a psát, aby se dech ustálil. V té době jsem totiž nechápala jak můžou lidi žít když nepíšou, protože jsem neustále psala./
Tak jsem mu podstrčila papír s tužkou .
Vrátil se z nekonečna a vděčně to přijal.
Jeho intenzivní pohled mě obalil tichem a já věděla, že se odedávna známe.
Skřípot kol v Žilině mě vyhnal z kupé a tajemství této postavy odjelo dál.

Budou jen pouze 2, kterým bude ve výsledku věnován můj celé prázdniny rozepsaný text o Franzi Kafkovi.
Brněnské malířce Bohuně Olešové, jejíž zprávu jste četli výše, jakož i tomu Zbychovi, který se onehdy vrátil umřít do Těšína.

Korekturuji těch zatímních 17 stran mého kafkovského textu již počtvrté, avšak až dneska dopoledne mě poprvé těšilo, jak se při čtení na prvních 6 stranách začíná text pomalu rozklouzávat, což ovšem znamená korektury příští ještě nejmíň 2.

Bohuno, ty bys na ta plátna měla psát!

Tak zněl můj vzkaz nazpět mailem do Brna.

Pokud její text zde bude umět někdo přečíst, a určitě se mu to nepovede hned napoprvé, určitě zjistí, že při jistém rozzáběrování do dějově nebo pocitově přesných témat by mohl být natočitelný jako paralelní rozvíjení se výjevu mého základního příběhu.
Kamsi jinam, k jinému druhu nebo způsobu představ.
Byť se základem toho mého textu nemá až tolik společného - ale jakousi nepřímou inspirací, jakýmsi kladívkem občas ťuknoucím v naprosto doširoka prázdném prostoru na naprosto náhodně se naskytnuvší hřebíček, tak jakýmsi takovým návodem k tomu mému textu by být mohl.
Vzdálenou nápovědí k případným textovým obrazům mým.

Když se občas někdy jeden přidá, určitě se ihned naskytne i kterýsi příští - a proto mi současně s mailem od Bohuny udělal radost i mail kohosi jiného.

(Zatímco na tomto zde intelektovém krchově blogu, který za jeho prázdninovou existenci navštívilo po jednom jistě nejmíň 500 bytostně se nudících zevlounů, jediný, jediná, zde po sobě nezanechali sebemenší jakkoli rozvíjející zprávu.)

Tentokrát v souvislosti s mým tématem druhým, rozvíjením odkazu či souvislostí Jasného filmu VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI, mě ve smyslu rozvíjení mého stavu potěšil mail z adresy vedoucího sochařského ateliéru, třeba se cosi souvisejícího začne dít:
Dobrý den,mnohokrát děkuji za příjemné zprávy a pěkné fotky. Vaše
interpretace sousoší ponorek je naprosto přesná. Omlouvám se, že reaguji
až teď, ale na školní poštu se v létě dostávám minimálně. Pan starosta z
Kelče se klidně může ozvat se svojí představou a já tam potom zajedu a
třeba z toho něco může být.
Mějte se
a užijte si zbytek léta
J. Koléšek

Setrvale napjat k vnějším vjemům jsem si už dlouhá desetiletí týdnů léta neužil...

Kdybych ovšem do data dne podzimní rovnodennosti text o Franzi Kafkovi dopsal, mohl bych kdekomu nadšeně líčit, jak to letošní léto bylo výborné…



.

19. KONSTELACE

26. srpna 2017 v 15:41


Kola osudu?

V Jasného filmu jsou 2 epizody, v nichž se používají černa pánská jízdní kola prvorepublikové výroby. Jedná se o naprosto přirozené rekvizity, potažmo atributy - vždyť jiná v době natáčení filmu v 68. roce zde na vesnicích ani k dispozici nebyla.


Ano, po dnešku vím, konečně jsem po málem 50 letech uviděl, že ve filmu je ještě jedna sekvence, v níž černé velocipedy hrají: jedná se o scénu, v níž se jen tak obyčejnou samozřejmostí Pošťák Bertin vydává do vápenice za vsí pro smrt zastřelením, která byla z ideové msty určena Očenášovi.
Zatímco tedy Bertin si po zcela bezděčné záměně jede pro smrt mysliveckou kulovnicí, Očenáš na černém bicyklu míří na schůzi, aby prostřednictvím takové a dalších postupně dospěl zakrátko ke zcela novému životu funkcionáře ve městě mimo smradlavou ves.
Tato záměna osudů ve chvíli jejich bezděčné záměny je doprovázena komentářem čteným Martinem Růžkem, který jakoby paralelně dvojně se zmiňuje o neovlivnitelné náhodnosti osudových voleb obecně.
A do třetice, oba, Bertin i Očenáš, jsou opět zcela přirozeně oblečeni do černých pelerín, v nichž doposud po celou dobu hráli jako ve zcela všedních šatech, aby v nich teď v zásadní chvíli vypadali jako jacísi černí práci smrti.

Když jsem doposud neviděné uviděl takto, rázem jsem si byl jist, že kostymérkou (a ještě lépe: výtvarnicí) filmu byla madam Ester Krumbachová, alespoň výsledek hádání na tento předpoklad mě prostřednictvím titulkové listiny nezklamal.


Na samém konci filmu, po krátké návštěvě po deseti letech od bezprostředních událostí, odjíždí Očenáš kamsi pryč ze vsi do města, v němž žije a společensky působí, na tomtéž černém bicyklu, a veze si svou smrt kamsi tam, přičemž je vlastně jediný, který z původní skupiny mužských protagonistů přežil, a tedy je v jistém smyslu zosobněné historicko-etické poselství výsledku dějů celého filmu.
Nikoli tedy František, dobrák z Assisi, nýbrž on, zloduch Očenáš, vlastním jménem Očenášek, je hlavní postavou filmu, prostřednictvím níž se vůči světu modlíváme.
Je tedy svého druhu zosobněným shrnutím, poučením a pointou - jak je již ostatně naznačeno hned úvodními titulky, v nichž hierarchii pořadí významnosti mate a zastírá ono titulární označení Zasloužilý umělec, jehož nositel musel být podle tehdejších zcela samozřejmě zažitých ideově-dramaturgických regulí uveden před všemi ostatním protagonisty.

Tahleta dílčí sotva postřehnutelná epizoda je primárně poučná - ač si to málokterý divák uvědomuje, filmové titulky mají bezprostředně funkci hrací, výstavbově dramaturgickou, a tedy by měly být pojímány jako součást s nimi souvisejícího celku filmového děje.

Zlo tedy i tu zvítězilo.

Což je velmi zásadní shrnutí i prognóza.

A okolo mne neztenčeně ve své rally pokračuje - byť jsem onehdy stál na zlínském hřbitově, takových zhruba 50 kilometrů daleko od původní vsi zla, nad jedním jeho mrtvým kousínkem.
Nad popelem z něho, pomni, každý, že jen v něj se i ty obrátíš…


.

18. KONSTELACE

24. srpna 2017 v 8:35


Jsoucí Zlín, tedy jen byvší Gottwaldov, je město den ze dne ohavnější.

Tuhle mantru jsem si několikrát přeříkával, když jsem šel včera pořád vzhůru od nádraží k Lesnímu hřbitovu nad městem.

Tisíce aut mě mezitím předjelo, kolik to asi činí denně cisteren nafty draze nakoupené od muslimů, tohle je, ty zdejší výbojné vočíchmůry, naopak neprudí, když veze se v těch autech povětšinou jen jeden.

Jak by tak asi s takovým svinstvem naložil Baťa, původní zakladatel hřbitova v americkém stylu, před jehož bránu jsem dorazil za necelou hodinu…

Před vchodem hřbitova veliká tabule, která mi lokalizovala sekci 80.
Hrob číslo 24 v ní jsem ovšem napoprvé nenašel, ač jsem dotyčnou areu prošel krok po kroku, pročetl nápisy na všech číslovými tabulkami neoznačených náhrobcích.
Ti zdejší bolševici mi to teda i tady, v původně Baťově městě, dávají sežrat v důsledcích těch jejich zhruba 20 roků starých zákonů na ochranu osobních údajů!!!

Tak jsem se vydal do hřbitovní kanceláře, tamní zřízenkyně mi ochotně vytiskla úřední plánek celého úložiště 80, podle této instrukce i já, samozřejmě, našel.
Poněvadž deska hrobečku Očenáše Očenáška leží hned na rohu hlavní cesty, poprvé jsem přece i těmi místy šel - a neviděl.
Asi nějaký skřítek způsobil moji mlhu, a kdybych býval byl nesešel do hřbitovní kanceláře…


Tento hrob je bez kříže, jako znamení prošlého údělu, pročež aspoň na hřbitovch lze dohledat, kdo je tu bolševik.

Že byl zakryt živými větvičkami, jako způsobem zapomenutí, by nevadilo, takovou metaforu lze přece na jiných hrobech, těch ještě mravně hůře zapomenutých, naprosto snadno rozvinout, znechucuje mě ta dnešní související kolaborace se zlem, s níž, nebo v níž, se o minulých skutcích, a to i v původně Baťově městě, veřejně nemluví.
Že se nepřipomínají.
Zřejmě proto že v této zemi tu žili všichni coby zločinci.
Toho Baťu včítaje v to.

Proto jsem nenašel hrob paní Týrlové, baťovky, která mě mívala ráda, a pro účel zlínské stávky v 89. dala tenkrát 10 000 ze svého, čili pětinu tehdejší krámské ceny osobního auta.
Kterých jsem potkal včera tisíce cestou nahoru i dolů…

Její hrob, podle propozice centrálního plánu vzdálený zhruba 20 metrů od toho Očenáškova, jsem rovněž nenašel.
Nedivte se, je to jenom taková malá deska zahrabaná v zemi, poučila mě milá zřízenkyně ve hřbitovní kanceláři na mou otázku.

K hanbě původně Baťova města jen dopovím, že se v něm nalézá studijní obor související s dizajnem i prostorovou tvorbou - ano, na univerzitě nazvané hanebně po bolševicku Baťovým jménem.


Pak jsem tedy odejel vlakem do Přerova, tam vhodil do schránky slíbený dopis pro Vojtěcha Jasného.
Jist si však nejsem, zdali jsem slib a úkol splnil, myslím, zdali řádně, do té pravé schránky, neboť na místě samém jsem zjistil, že správnou adresu, jako číslo popisné, jsem mezitím zapomněl…

Takže jsem vhodil, kamsi, sám napjat na výsledek.



.

17. KONSTELACE

22. srpna 2017 v 11:27


Přehraboval jsem zase včera internetem, abych, než odjedu na hřbitov za Očenášem, věděl o jeho živé podobě co nejvíc.
Po nějaké době surfování mi začalo běžet hlavou pomyšlení, nakolik je možné, a zrovna v den sovětské okupace, že o agentovi, kolektivizátorovi, který zmarnil nejeden lidský život, se lze dočíst tolik a samého ušlechtilého, zatímco to ostatní, a možná nejzásadnější o něm, zůstává zamlčeno, ano, v jakési aklamaci, a co navíc, shodě, dnešních už dalších kolaborantů a viníků.
V prostředí takového nezájmu je opravdu velmi obtížné se něco mravně objektivního dozvědět.

Takže nám vystupuje ve veřejném příběhu jako dobrotivý pán, dodnes po kostelích hraný skladatel, filantrop a koníčkář spousty prospěšně ušlechtilých oborů, takže na mukly, které mezitím ze svých bližních udělal, nezbylo ve wikipedii místo.


Kromě jiného byl prvním ředitelem gottwaldovského okresního archivu - včera jsem napsal prosbu, aby mi poslali jeho dobovou fotografii.
Takže jsem velmi zvědav, jestli mi, bez ohledu na zákon o ochraně osobních dat a údajů, vyhoví - zemřel v tomtéž okupantském roce 68., ještě před okupací, odhaduji, že, ve zlobě, v době natáčení filmu o něm, zasažen namísto kulky infarktem.
Tedy mrtev je už bez jednoho roku 50 let.
Půlstoletí.

Jasného film má možná pro budoucí čas zcela jinou hlavní postavu, nežli mi zdejší publicistika už 50 roků vnucuje.

(A mám konečně/!!!/ první jasnou otázku pro režiséra, až za ním pojedu do toho Přerova.)



Před 2 roky sehráli jednu Očenáškovu zpěvohru divadelní ochotníci ve vsi s památnou lípou nedaleko středočeského Berouna.
Ihned jsem jim adresoval prosbu, aby mi poslali text hry.

Z pouhého obrázku sloupku seznamu jednajících postav je zřejmé, v jakém společenském a majetkovém prostředí se hra odehrává, kromě kýčovitosti tedy neshledávám s náznakem jakéhokoli kolektivismu a marxistického komunistického bolševictví týchž 30. let.
Žádný socialistický realismus tedy.

Pouhých 10 roků nato je ovšem tělesně tentýž Otčenášek již zcela změněn v nadšeně aktivního člena KSČ.

Cosi tu kolem mne trvá.
Dokonce déle nežli 50 let.
Jak se odráží v samé Kelči v dnešním zcela planém současně aktuálním zájmu o jsoucí minulost, jak dosvědčují tyto 2 nejčerstvější dnešní ukázky:

Dobrý den.
Příjmení Frais se v Kelči vyskytovalo, ale jestli byl i malíř, to opravdu nevím.
V řeznictví jsou malby jiného malíře.
Přeji pěkný den.
Alžběta Pitrunová

Dobrý den,
bohužel nepatřím mezi generaci jež by byla kompentetní odpovídat na váš dotaz.
Níže je odpověď jednoho zkušeného rodáka.
S pratelskym pozdravem
Jura

Dobrý den !
Já si nemyslím, že malování obrazů v Jasného filmu má nějakou předlohu v kelečských reáliích. Nikdo takový nebyl. Spíše se stalo, že Vojtěch si uvědomil při zpracování scénáře, když pro postavu Fraise zvolil Josefa Hlinomaze, že by mohl využít koníčka tohoto herce pro oživení obrazové formy filmu a tak vytvořil Fraise naivistického malíře. S Klevarem to teprv nemá nic společného. Tolik podle mne.
Zdravím!
Ota




.

ZÁPISEK 10.

21. srpna 2017 v 13:21


Kromě jednoho tématu, jehož popisování jsem na nějaký čas ukončil a odebral se v jeho souvislosti takříkajíc do ilegality, z jiného podzemí alespoň jednou zamávám, že tam se pořád žije, a děje, třebaže ani ono, předvolební brožura o návštěvě Franze Kafky v Českém Těšíně v prosinci roku 20., do konce prázdnin hotovo nebude.

Přesto mohu zdokumentovat, s jiným minulým obrázkem tedy snad i porovnat, na kterou stranu jsem zde v mém sepisování už došel, byť výsledek stále ani zdaleka nic společného s případným scénářem nemá.


Třebaže mě zajímá naprosto cosi jiného, nemohu zamlčet tento dnešní ranní mail ze Zlína:


Je tedy i mně jasné, že se do Zlína vypravím co nejdříve, možná, že už hned zítra.
Jen ještě musím přijít na to, co mám v těch vedrech a po cestě pořád do kopce s sebou přinésti.

Pod dojmem obdržené zprávy jsem si ihned napsal do zlínského okresního archivu pro Očenáškovu dobovou fotografii, neboť byl, jak známo, dotyčného archivu prvním poválečným ředitelem.
Zřejmě odměnou za udavačství, jak už to v městě nad Dřevnicí bývává, když v němž i dneska každý vývěsní štít znamená či značí: nomenklatura, popřípadě estébák.



.

16. KONSTELACE

20. srpna 2017 v 11:09


Frajz Josef Hlinomaz
Franta Lampa Babka krejčí
Joza Trňa zedník Augusta
Brix je Kurfiřt
Rabona řezník
Juchta obchodník

Zášínek a jeho židovská manželka


Přede mnou je tedy ještě hodně psaní, zajímání se - a především opravování: toho z neznalostí nebo nepozornosti dopleteného, co v mých doposavadních prosbách rozesílal jsem, a i nadále rozesílám.
A rozesílati ještě budu.

Třebaže jsem si vědom, že tím vůbec nejhorším souvisejícím s tímto mým sháněním je marnost všech těch mých písemných dotazů v zemi, v níž se povětšinou na nic neodpovídá; jakož i za cokoli.

Nechám tedy na nějaký čas rodáky i jejich režiséra být ve světě bez mých vnějších zpráv, mezitím stejně kolem mne i v jejich souvislosti nic zásadně přelomově nového nenastane.

Tím Hlinomazovým Frajzem spojeným nějak z Kelčí mohli být tito:

Jan Klevar, 16.5.1885 Žadonice - 10.7.1973 Kelč, malíř, studoval na Engelmüllerově škole v Praze, náměty pro svou krajinářskou tvorbu čerpal z Beskyd a Slezska, vydal soubor pohlednic Štramberka.

František Rada, sochař, řezbář, 1910 - 1979.

Antonín Kuběna, malíř, 1908 - 1969.

K prvnímu existuje na internetu i fotografie.



Inu, za těch několik týdnů, co se tomu rodáckému tématu věnuju, otevřelo tento blog zde zhruba 500 osob.

Všechny přišly slepé.
Proto také i slepé odešly.
Na rozdíl od vsetínské paní Seitlové si mě spletly s čímsi jako oční klinikou.

Bohudík, v tomto ohledu nesvedu domorodcům sloužit…


.

15. KONSTELACE

19. srpna 2017 v 11:31


Jak jsem včera slíbil, tak jsem učinil.
Jakože jsem tak předpokládal, nazpátek se v můj prospěch nepřičinil nikdo.


Mám tedy k dispozici jeden celý matriční řádek narození Vojtěcha Jasného, nemohu jej však s ohledem na zákon použít.
Pouze jen tehdy, dal-li by on svůj souhlas ke zveřejnění - nebo tento zápis rozdělený na 2 kusy mohu poslat do sbírek spravovaných ředitelem Bregantem v Národním filmovém archivu, s nímž jsem se jako vyučujícím na FAMU znával osobně.
Proto jsem sháněl dobrovolníka, leč takový, i přes výzvu, nenastal.

Dneska je sobota, v pondělí dopoledne si nechám popisované vytisknout na co nejtlustší list papíru formátu A3, nebude-li v úterý pršet, pojedu do Přerova, kde zazvoním.
Nikoli snad proto, abych vytištěné mistrovi předal, možná můj kus nechám jen tak zatrčený ve škvíře poštovní schránky na veřejích.
Pořád nejsem tak daleko, abych se mohl začít ptát…

Podstatnější je, že potajmu vyfotím ten baráček a pošlu jej spolu s adresou kelečskému starostovi, který mě onehdy k mé radosti vítal v úřední den v předpokoji úřední kanceláře kelečské radnice jen tak samozřejmě nalehko v kraťasích.

Bylo by dobré, kdyby kohosi třeba jen korespondenčně prostřednictvím pošty k jeho 92. narozeninám vyhlásil letos poslední listopadový den čestným občanem města.

Takže jsem se znovu ocitl u matričního záznamu, použiju tedy i zde jeho první část, z níž se dá dozvědět třeba takové zásadní strategické tajemství jako třeba znalost data dne, v němž byla na malém Vojtovi vykonána svátost křtu.


V souvislosti zradím ještě něco ze zápisu, neboť mne sama oblažilo jakýmsi majestátem - Vojtův otec rovněž Vojtěch, který byl jako sokolský náčelník utýrán v osvětimském koncentračním táboře, se narodil v osadě s naprosto neuvěřitelným názvem.
Posvátno.
Což bývala, dnes již zaniklá, část Kelče samé.

Musím se tedy při mé příští návštěvě porozhlédnout i po okolnostech tohoto návěští.

(Při tomto psaní samotném mě zrovna před chvíli napadla tato představa: Jasného film sám trvá 2 hodiny, a já se o něm vypisuji několik týdnů; zatímco režisér na jeho přípravě strávil roky. Dotyčné 2 zhlédnuté hodiny posléze prolétnou komusi ve vzpomínce jako minuta. - - - Z předchozího soudě, za práci tedy můžeme považovat jen takovou činnost, která v důsledcích vede k usnadnění, eliminaci námahy, a tím i k relativnímu prodloužení, kteréhokoli lidského života.)

Tak tedy: odejet do Přerova, hledat dávné posvátno, začít se zajímat o další možný předobraz jedné z postav Jasného filmu: nějakého toho naivistického malíře Frajze, kterého hrál Josef Hlinomaz - ze kterého pořadí plyne, že já bez závdavku z vykonané návštěvy Přerova nemohu oslovit kelčského starostu o laskavou pomoc při identifikaci tamtoho Frajze, poněvadž na světě všechno dílčí spolu v jednom celku souvisí.

Takže mi přibyl ještě jeden úkol: dojít v Kelči do řeznictví pana Ondruška na náměstí, možná, že dnešním majitel je nějak spřízněn s filmovým řezníkem přezdívaným Rabona, a vůbec bych se, podle zevního stavu jeho konstituce tělesné, nějaké případné shodě původu nedivil.

Poněvadž jsem neučinil minule napoprvé, nafotografoval bych si obrazy v modrých tónech namalované na zdech uvnitř obchodu, nechal si povykládat ještě jednou o malíři toho všeho i jeho kamarádovi, pozdějším otci skladatele Petra Hapky…

Mám pořád co žít!



.

14. KONSTELACE

18. srpna 2017 v 14:29


Ve středu jsem dojel motorákem v 7:30 do Kunovic, po hodině procházkově pomalé chůze byl před kovovými vraty kelečského hřbitova.
Uvnitř jsem nafotil to, co jsem měl v plánu - navíc i zcela náhodou objevený hrob sedláka Brixe, kterého za kolektivizace z Kelče vystěhovali pro výstrahu do Komárovic.
Což pro mne měly být 3 kilometry vzhůru městem podél kostela a výš, dál podél dneska už bez paměti samozřejmě scelených poli, lány, lány, dlouhé širé lány roztáhlé po kopečkách původních hektarů, jak jsem měl možnost vidět až cestou nazpátek.

Poněvadž zhruba na úrovni Slimáčkova statku mě vzal autem nějaký pan Jiříček, jak se přiznal, vnuk jednoho z těch, kteří vstup do scelujícího družstva nechtěli tenkrát podepsat.


Tak tohle je průčelí toho vyhnaneckého komárovického statku nafocené v nepříznivém protisvětle, takže výsledek podle toho dopadl.

Na první pohled Brixovo vyhnání ani jako trest nevypadá, měl přece grunt s polnostmi tam i tu.
O pouhé pouhé necelé 3 kilometry, jeden mu sebrali, druhý mu zůstal, to přece není žádná tortura.
Vystěhovat ho kamsi na Šumpersko, jak jsem předpokládal, by však byl možná trest mnohem menší, tahle mohl každý den vidět, sám mezi svými, o co přišel, a jak mu na jeho kdosi cizí a špatně hospodaří, stesk z takovéhoto pomyšlení je mnohem horší nežli třeba sněť.

Dožil se však málem devadesátky, 2 roky mu chyběly do údajného pádu bolševika, naštěstí, poněvadž po němž by byl trápen ještě víc.


Už od rána jsem z kelečského hřbitova věděl, že dneska namísto dávného statku, z něhož byl sedlák Brix vyhnán, stojí dneska v sousedství kostela svaté Kateřiny paneláky.
Zchátralé budovy statku samého byly zbořeny na začátku osmdesátek, nenapravitelně zdevastovány.
Ke zkáze stačilo tenkrát pouhých 30 let - zatímco okolo mne se posledních 28 roků bourá furt.

Když jsem po náměstí hledal kohosi, kdo by mi místo minulé stavby dokázal určit, byl jsem odkázán na řezníka Ondruška, jehož rodina nejdřív vlastnila a potom po Únoru jen provozovala řeznictví na tomtéž jednom místě dlouhé desítky let.

Zdi uvnitř řeznictví jsou báječně pomalovány obrazy ze 30. let, sesedneš-li, člověče, konečně z velocipédu, pan řezník Ondrušek ti povykládá související okolnosti o valašských krajinách na nich, zrovna třeba podobně jak podrobně poskytl ve středu mi.
Když jsem se ho zeptal na Brixův statek, ihned mi na rub jakési faktury, odřízlé na pultu ostrou špicí řeznického nože, bez zaváhání nakreslil propiskou plánek půdorysu původní Brixovy usedlosti, jak si pořád pamatuje ještě od klukovských let.

Kdo má tedy zájem, může si porovnat jeden stav s druhým, když schodiště zobrazené v obou případech je pro identifikaci dobrým vodítkem.



.

13. KONSTELACE

18. srpna 2017 v 11:53


S číslem 13 v dnešním titulku nebudu radši dneska nic kloudného začínat.

Ráno jsem si byl zaběhnout jednu 1 míli vysloužilého anglického plukovníka, která tentokrát obnášela něco kolem 4 kilometrů, tedy trasu o maloučko kratší, nežli činí moje jedna cesta pěšky z nádraží v Kunovicích k bráně hřbitova v Kelči, kam se zřejmě vydám ještě nejednou.

Nejhorší na takovéto mé výpravě je pokaždé při návratu ten dlouhý táhlý kus půltřetího kilometru pořád do kopce, jehož převýšení odhaduji na dobrých 150 metrů. Typický horal by se mým steskům jenom usmál, vždyť i já sám za obdobnou pouhou hodinu výšlapu na nedaleký Hostýn vylezu po okresce mnohem výš.

Přesto neslevím, poněvadž ten návrat z Kelče je pro mne, když slunce praží ve stupních nad 30, pokaždé v mých 70 kalendářových stupních náročný, ale nežehrám, na konci prázdnin míním vylézt na Lysou Horu, na jejímž vrcholu jsem už nestál od roku zhruba třiašedesátého, to mi bylo 15 nebo 16 let.
Proto jsem zvědav, jak dlouho mi to letos bude trvat nahoru, dávám si metu 4 hodiny.
Jako kluk jsem na Lysou taky vyšlapal v obdobném čase, jenže jsem si k tomu přidával za dopoledne navíc celé kolo přes Bílý Kříž až do Hamer.

A pokud o mých dnešních pěších cestách píšu, čtenáři si možná všimli, že jsem na nich pořád sám.

Moje poustevnictví není snad dáno tím, že bych ve svých krocích vedle sebe nikoho nesnesl - taková absence plyne spíše z okolnosti, že se ke mně na mých výpravách za zbytečnostmi nikdo nepřidá.

Proto když jsem tuto středu šlapal opět při návratu z Kelče do kopečka, v tom táhlém stoupáku ještě před značenými zatáčkami mi začalo napadat cosi jako podmínky konkurzu na mou případnou společnici v dnešních časech, když jsem je pochválil a vzdal jim sebespokojené uznání, že nejméně 2 takové jsem kdysi znával.
Jen se mi takto připomenuly z nenávratna, vzdal jsem jim, dávným holkám, tuto středu ihned čest.
Jenomže dneska už jsou určitě staré, hádavě nedůtklivé, opečovávající vnoučata.
Ty už by si dneska na sebe kraťasy nebo krátké sukně nenatáhly, neboť by jimi už neobepjaly břicha.
Potřebnou energii by v sobě taky nevysbíraly, cestou by určitě jen prudily.

Takže jsem si krátil cestu stanovováním propozic, jakými by měla slynout moje cestovní partnerka.
Nesměly by ji hned na každém kilometru bolet nohy.
Nesměla by ji obtěžovat jízda osobními vlaky.
Neměla by být hádavá, naopak řádně sčetlá, neřkuli dokonce co nejšířeji všeobecně vzdělaná.
Stále usměvavá, zhruba tak jak bývávám já.
Velmi komunikativní vůči jiným, dokonce ihned schopna na každém jakkoli cokoli vyzvědět.
Všechno aby ji zajímalo.
Dobře rostlá natolik, aby ji bylo možno s upřímnou vděčností občas pohladit.
Pohledná.

Aby cosi z toho, co zrovna nesu ve foťáku, dokázala bez odmlouvání odeslat řediteli Bregantovi v Národním filmovém archivu.
V takovýchto myšlenkách jsem pod zcela modrou bání oblohy šlapal do kopečka, vzhůru z toho jícnu obklopenosti valašskými kopečky, za sebou ponechávaje zázrak, který jsem toho dne před polednem v Kelči zažil.

Příští týden míním zajet do Přerova, hodit cosi panu režisérovi Jasnému do schránky.
Dotyčné zatím k dispozici nemám, přes víkend bych měl stihnout vyrobit.
Dneska ráno se vzbuzením jsem se podíval na internetový horoskop, každý musí uznat, že jsem s těmi konkurzními podmínkami výše, vybuzovanými už předevčírem cestou do kopce, nijak nekecal nad míru účelu mě věci.





.

12. KONSTELACE

17. srpna 2017 v 17:41


Podívá-li se případný poutník na město Kelč z kteréhokoli kopce, které ji věncem obklopují, z kteréhokoli směru uvidí tři základní body: věžičku zámku, bílou budovu obecné školy, po níž následuje délka nedokončeného panoramatu, do níž vyčuhuje opodál ještě věž kostela, mám dojem, že zasvěceného svatým Pavlovi s Petrem, umřelým kdysi dávno za víru.

Včera jsem byl uvnitř, a viděl jsem totéž světlo, které dalo filmový život RODÁKŮM.
Fotit jsem nefotil, potřeboval bych shodu arcibiskupství.

Ale jednou přijedu a nafotím si tu vyčuhující loď kůru, příď archy vysoko vzadu nad hlavami všech.


Obdobně dodnes sebevědomý monument kelečské obecné školy byl vystavěn v roce 1902.

A podíváme-li se na dochované náhrobky všech těch, jejich osudy se zajímal Jasného film, zjistíme, že všichni se narodili nedlouhou po datu vystříhlém do korouhve na připevněné na špici nad školou.


Přičemž musí být uvedeno, že sám Vojtěch Jasný, pozdější režisér, se narodil až v roce 25., jako syn ředitele školy, za kterýmsi z těchto 4 oken přízemního služebního ředitelského bytu, jehož dispozice se snad nezachovala, když nahrazena byla v 60. letech čímsi jako školní jídelnou.


Později si Vojtovi rodiče zakoupili nedaleko školy vilku, k níž jsem byl včera přiveden jednou kelečskou pamětnicí, výsledek této návštěvy přikládám.


Co bylo včera základní okolností a včítám tento výsledek do kategorie zázraků, byla moje včerejší návštěva v kanceláři starostova sekretariátu, kam jsem došel poděkovat paní sekretářce za minulé již pomoci.

Nebudu se dlouze podepisovat, ba ani tajit, zcela snad bez přemlouvání mi byla přinesena dávná kniha místní matriky, a já si mohl vyfotografovat celý vysoký řádek dlouhý přes celé dvě strany sešitu A3.
Takže mám cosi, co o narození Vojtěcha Jasného nemají ani v Praze, myslím tím místním určením instituci Národní filmový archiv, zkratkou NFA.

Dokonce možná, že toto nemá ani sám pan režisér, a mohl bych dva xeroxosové listy tohoto objevu vhodit někdy v příštím týdnu do plechové poštovní schránky upevněné na venkovních veřejích jeho přerovského domečku.



.

11. KONSTELACE

17. srpna 2017 v 15:45


Hrob Josky je třetí vlevo od vodovodního kohoutku v horní části hřbitova - široká ulička. Na hrobě je pomník s nápisem Rodina Ševčíkova. Informaci jsem získala od správce hřbitova.

Veden návodem tohoto od kteréhosi minula známého vzkazu, vydal jsem se včera opět do Kelče.

Z Těšína jsem vyjížděl motorákem na Frýdek přesně ve 4:39, to abyste si udělali představu, v kolik jsem musel vstávat - a když jsem se potom ve 21:20, zhruba, vracel zase za tmy nazpátek, vracel se zpátky kdosi mnohým dnešním v mnohém změněn tak, jak by to mělo po každé poutní cestě být.
Takže je jasné že do té Kelče vyrazím o prázdninách nejméně ještě jednou, přímé důvody ještě nevím, ale cítím je jako předtuchy.

Nejdříve jsem se stavil na hřbitově, nafotit to Jořky s pyřkem místo posledního odpočinku, na němž, Syryčanský u jakýchsi Sýkorů, kdesi dole leží natažen po celé délce jeho bývalého kraďáckého těla, patami po zlodějsku namířen k nejbližší dlážděné cestičce.



Přesně naproti přímo za dlážděným chodníčkem mají ve směru Jořkových dávných pat dneska hrob nějací Syryčanští, možná v něm leží od května roku 1988. jakýsi jeho synovec nebo bratranec, narozený v roce 1905, dokonce možná přímý bratr, který za živa, a dokonce i teď za mrtva, nechtěl radši nikdy s takovýmto příbuzným nic jakkoli společného mít.


Už jsem byl u brány na cestě ven, a minul bych zásadní - ale brátil jsem se ještě jednou nahoru za Jořkou a cestou se zapovídal s kýmsi u asi tak pátého hrobu opodál.
Jmenoval se živý podle nápisu na náhrobku Gassmann, divné příjmení, že, chvíli jsme si proto popovídali o jeho možném židovském původu.

Když jsem se znovu spoltil dolů k bráně, narazil jsem na naposto zásadní hrob, který jsem zde naprosto nečekal, neboť jsem si byl jist, že za ním budu muset vyrazit až na valašskomeziříčský hřbitov.
A on byl tu, dokonce jen o pár míst vzdálen od jednoho z údajných Jořkových hrobů, který jsem už nafotil zhruba před měsícem.
Kraďák se nezapře - a tentokrát ukradl ze všemi zapomenutého neznáma cosi pro mne.
A v takovéto vnější nádheře!

Zatímco jiní budou tvrdit, že se jedná jen o pouhou náhodu...



Jen jsem dneska tento nález, zatím bez jakéhokoli mého komentáře, jak i tu na blogu, vložil na fejsbuk jedné z dnešních kelečských Brixových, vznikla v důsledku následující konverzace, jejíž celé původní znění přikládám:

ST 7:25

Veronika Barošová Brixová přijala vaši žádost.

Dobrý den pane Lojkásek, jelikož bydlím v Kelči tak se mě na to všichni ptají. Problém je, že od manžela tatínek si toho moc nepamatuje ohledně otcovy rodiny. Pouze vím, že se jmenoval Karel Brix, byl poslední sourozenec z 12 dětí a bydleli někde okolo Brušperku, Hukvaldy. Byl horník a umřel myslím, že měl tak 40 let, tchán byl malý a šel do dětského domova takže ohledně Brixovy rodiny vůbec nic neví.

Nevím jestli Vám to nějak pomůže, kdyby jste něco věděl nebo zjistil, ráda se to dozvím. S pozdravem Veronika Brixová

13:31

Našel jsem ho včera též i na kelečském hřbitově:

Ano, a proč se vlastně o ne zajimate?

Poněvadž se tak nějak nevešel jako příběh do filmu VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI. Byť tam patřil.

Jinak o tomto hrobě vim, je o 3 hroby od mého dědy, který byl zmíněn i v tomto filmu 🙂

Kdo byl ten děda? Ve filmu?

Arnošt Both - knihar

Kdo ho hrál ve filmu?

15:04

Nikdo byl tak jen zmíněn,), jak tam sekli na poli, ze knihu dřív přečte než ji sváže 🙂

Nezanechal po sobě děda nějaké písemné vzpomínky?
Nebo: nedala byste dohromady nějaké vzpomínky jeho?

O ničem nevím, záleží jaké vzpomínky mate na mysli. Mamka něco urcite vědět bude. Bude pokračování Všech dobrých rodáků? 🙂

Jestli chce, aby něco takového bylo, budete se muset začít o kelečskou obecní minulost více zajímat. Zeptejte se tedy maminky, a její vzpomínky na dědečka knihaře nahrajte na mobil.

Zobrazeno v 15:15



.

10. KONSTELACE

14. srpna 2017 v 16:58


Vážený pane Lojkásku, děkuji Vám za dotaz. V hledání by mi pomohly další informace, např. křestní jméno nebo datum narození. Pokud je máte, pošlete mi je.
Díky a jsem s pozdravem
Mgr. Ladislav Míča, Ph.D.
odborný rada
ředitel Státního okresního archivu Šumperk

Dobrý den a díky za zprávu, Brixí mi už něco říká. Mimochodem tak se jmenuje pán z Mohelnice, který vyrábí exkluzivní nože. Našel jsem zatím jen pár přihlášek, které byly ale do roku 1948. Všechny osoby jménem Brix však pocházely ze Zábřežska či Šumperska.
S pozdravem
Mgr. Ladislav Míča, Ph.D.

Vážený pane Lojkásku,
bohužel seznamy politických vězňů ani PTPáků u nás nemáme. Nikdy jsem podobnou záležitost neřešil; jediné co mě napadá je Archiv bezpečnostních složek nebo Vojenský archiv. Osoby, které se objevují v databázi Archivu bezpečnostních složek, byly sledovány tajnou bezpečností.
Jak jsem Vám již napsal, máme zde policejní přihlášky do roku 1948 (měly by být i na internetu v digitálním archivu). Mladší, které máme, jsou dochovány pouze jako torzo a jsou v rozsypu, takže zatím nepřístupné. V kartotéce, která eviduje občanské průkazy všech osob šumperského okresu do roku 1955 jsem nalezl pouze tyto osoby:
Hubert Brix, místo narození Písařov
Jan Brix, místo narození Červená Voda
Josef Brix, místo narození Písařov
Onen Jan Brix z Kleče, kterého jste našel, může být jeho otec, strýc, bratr, bratranec, nebo kdokoliv jiný (shoda jmen). Obávám se, že Vám nejsem schopen více pomoci.
S pozdravem
Mgr. Ladislav Míča, Ph.D.

Kolik tak asi je jedinců s příjmením Brix či Brixová naládováno třeba na fejsbuku, napadá mi, pokud ano, zřejmě je po skončení tohoto blogu oslovím, zdali nejsou příbuzní toho, jehož dávný osud mě zajímá.
Třebaže nepředpokládám, že se mi kterýsi z nich ozve s čímsi užitečným nazpátek.

Ohlašovnu pobytů městského úřadu v Kelči jsem již maily oslovil, třebaže jsem si jist, že na této adrese nepořídím tak úrodně jako onehdy na magistrátu v Přerově.
Za pár dnů se do Kelče proto vydám asfaltkou přes krpály osobně, mám tam cílů více, po hřbitovu kvůli Jořkovu hrobu třeba hned faru u cesty.

Obdobně, pokud se mi vůbec ozvou ze zlínského magistrátu nebo ze správy tamního hřbitova, vyrazím i tam pěšky, tentokrát po stopě předobrazu Jasného postavy Očenáše, jejíž první zvuk jsem vylouskal na internetu v této podobě.





Co se jeví zcela samozřejmé, o pouhý kus už tak samozřejmé není, budu se muset zeptat autora knížky o kelečském páteru Mikulkovi, jak ztotožnil tehdejšího agenta.
Nesvedl-li jsem prozatím určit osobu, mohu se mezitím pokusit ztotožnit alespoň její hrob, povzdechl jsem si, a nato zadal jsem si tytéž personálie do googlu.


Získal jsem tedy životopis, jak už to na české wikipedii bývá: naprosto intaktní a bez poskvrnky.
O případném agentství ani zmínečka.

Vážený pane Lojkásku, s Vašim dotazem ohledně hrobu se prosím obraťte na Pohřebnictví Zlín, mail: krematorzlin@volny.cz.
Na Magistrátu města Zlína nejsme schopni Váš požadavek zjistit.
Děkuji za pochopení
Renata Vařáková
sekretariát náměstků primátora

Po této první zlínské odpovědi mi vyvstává, že zřejmě budu muset vyrazit až do Němčic nad Hanou, o kterých jsem doposud nikdy nic neslyšel.


.

9. KONSTELACE

14. srpna 2017 v 14:50


Dlouho jsem sem už nepsal, takže jsem už pozapomínal, co jsem sesumíroval sám, nebo popřípadě mezitím ze všech stran obdržel.

Postupným psaním zachycovat kontinuitu nikoli vývoje děje, příběhu - nýbrž sestavovat či sledovat posloupnost fází stanovování nebo vyvozování (se) myšlenky.

Tohle zvýrazněně poznamenávám v rozvíjející souvislosti s tím mým minulým nápadem scénáře jako jakéhosi onoho postupně (například zcela náhodnými poštovními příspěvky) vznikajícího znalostního glosáře.

Neboť moje postupně zprostředkovaně nabývané znalosti jsou stále širší a důsažnější, dokonce v mnoha ohledech (faktograficky) překvapivější, nežli jsem si svedl představit na samém začátku.

Hodně práce navíc vykonala v tomto ohledu paní vsetínská knihovnice Vaculíková, třebaže mě přímými výsledky až zas tak nezásobuje. Její zásilky však v přílohách obsahují invenci, jejímuž rozšiřujícímu popisu se budu věnovat dnes.
Jakož i ještě pár pokračování příště.

Vážený pane Lojkásku,
V našem fondu máme o historii Kelči především tyto publikace:
Dějiny města Kelče (2004), Historie starobylého města Kelče od Jaroslava Očenáška (1948), nejvíce informací o kolektivizaci je v první zmiňované, viz příloha. Dále jsem nahlédla do knihy: Případ kelečského faráře (2012), odkud jsem Vám ofotila zmínku o panu F. Slimáčkovi a přikládám ještě dva novinové články o jeho osobě. Více informací o kolektivizaci na Kelečsku bohužel ve fondu nemáme, přikládám ale ještě (snad) zajímavé články z českého tisku (databanka, kterou jsem procházela, shromažďuje české články od r. 1995).
Přeji hodně zdaru a s pozdravem
Jana Vaculíková





K předchozím 3 obrázkům by bylo lze si vymyslet celý příběh kohosi vězněného v pracovním lágru poblíž kteréhosi uranového dolu, nebo na Borech, vždyť ročník i místo narození odpovídá osobě, kterou možná hledám - v této zemi však neexistuje žádná veřejně přístupná databáze, v níž bych si mohl informace o dotyčném dohledat.

Z důvodů podobných nejsem proto schopen i ztotožnit agenta StB činného na přelomu let 40. a 50. na území Valašskomeziříčska a Gottwaldovska, s krycím jménem Pavel patřícího do mého příběhu, neboť se výrazně přičinil o způsob průběhu kolektivizace v Kelči samé.
Když pro zajímavost uvádím, že jsem tuto indicii obdržel až z Vyškova, do takových dálek dokázali tenkrát bolševici rozmetat bezprostřední příbuzenstva, všechno dodnes bez trestu.



.

8. KONSTELACE

10. srpna 2017 v 10:29


Vážený pane Lojkásku,
1) o působení pana Vojtěcha Jasného v partyzánské organizaci jsme nalezli pouze krátkou zmínku v knize Kulturní toulky Valašskem: "Jeho otec zahynul v Osvětimi a Vojtěch sám, jako dospívající mládenec okusil vzrušení z odbojové činnosti." (MIKULCOVÁ, Marie a Miroslav GRACLÍK. Kulturní toulky Valašskem. Frýdek-Místek: Alpress, 2001, s. 115.). A poté jeho osobní výpověď v rubrice "Čím je pro mne Valašsko" (Valašsko: vlastivědná revue. 2007/1, roč. 10, č. 18, s. 2. V příloze zasíláme sken tohoto článku.
2) O jeho zapojení do kolektivizace se nám bohužel nepodařilo najít žádné informace.
Snad jsme Vás alespoň trochu nasměřovali k dalšímu pátrání, doporučovali bychom Vám muzea a archivy, nejlepší zdrojem by ale samozřejmě byli pamětníci.
Hodně zdaru za vsetínskou knihovnu přeje
Jana Vaculíková


Na internetu jsem mezitím našel jiný literární zdroj: Vzpomínky na Vojtěcha Jasného - Jan Jasný, 2010 (30 Kč, 40 stran).

Zajedu si ho koupit do té Kelče na náměstí hned příští pondělí nebo úterý.

Pane Lojkásku,
tuto publikaci v knihovně máme, pročítala jsem si jí, týká se však stejnojmenné režisérova otce,
Vojtěcha Jasného st., který byl významnou osobností Kelečska a velkým vlastencem, jenž zahynul v koncentračním táboře. O Vojtěchu Jasném ml. zde není žádná zmínka.
Jana Vaculíková



Přes všechnu snahu tyto 2 zmíněné rukopisy už asi budou nedostupné - kdesi jsem kdysi četl, a pana Jasného opatrovatelka mi onehdy na zápraží jejich přerovského rodinného domku osobně potvrdila, že většinu režisérovy případné pozůstalosti už před roky kdosi na něm vymámil a posléze ukradl.
Kdo ví, třeba mi nastane příležitost a já se zeptám uvnitř budovy statku vnuka pana Slimáčka.

I přes takovéto překážky já nezoufám a spěji dál, tedy k onomu cíli, který jsem tu již slíbil a předpověděl splnit.
Pouze jen ještě jednou zmíním tamtoho z Kelče kamsi v 50. letech odstěhovaného největšího sedláka Brixe, neboť jeho příjmení je tak nečasté, že stojí za to užít ho k pokusu.

Dnes se nejčastěji vyskytuje na Šumpersku, od nuceného vystěhování jedněch z Kelče uplynulo necelých 70 let, což je období plodnosti a rozplemenění se již 3 generací případných potomků tamtoho odsunu.
Šumpersko bylo tenkrát od Kelče vzdáleno pouhé 3 okresy, tedy na vzdálenost, kterou bylo lze ujet na voze taženém koňským spřežením za pouhé 2 dny.
Nadto Šumpersko bylo tenkrát součástí území od 3 000 000 kusů Němců vylidněného pohraničí, takže místa tu k povinnému usídlení pouhé 1 rodiny bylo habaděj.

V obojím územním přesunu původního obyvatelstva však zdejší nositelé o/Občanských průkazů neshledávali i neshledávají genocidu.


A nyní již ke slíbenému pojednání, míním, že dramaturgické povahy.

Kdo zdejší svede číst, a žánrově rozeznávat, každý takový si možná již uvědomil, že kromě románu, který je celistvým postupným dějem navazujících na sebe dílčích dějových epizod, se setkává i s případnými stejně tlustými knihami povídek, tedy shlukem jednoznačně od sebe oddělených jinších dějů různé provenience, byť skládajících se rovněž z epizod.
Pak zde máme, známe, ještě jednu podobnost - román se začasté skládá z jednotlivých kapitol, které, až na výjimky, nejsou samostatnými povídkami.

Pak zde máme žánry zřetelně epizodní povahy, kterým chybí děj ve smyslu fabulační posloupnosti, zájem o posloupné vyprávění, mám na mysli deníkové zápisky nebo sbírky různých druhů glos.

Filmový scénář, pokud jej vůbec někdo ze čtoucích kdy viděl, všechno tohle připomíná: rozzáběrováním epizodičnost stavby, délkou román, popřípadě novelu.

Ale jsou ovšem na světě i jiné žánry nenarativní, nefabulované, přesto mimořádné literární hodnoty: kromě oněch zápisků i eseje, dlouhé třeba celých povídek.

Představme si tedy po tomto ilustrujícím úvodu scénář hraného filmu sestavený ze zápisků, bez celkového příběhu, neboť by se blížil eseji.

Přesto i při takovéto absenci příběhu je možné podotknout, že i tento způsob bezpříběhovosti lze dramaturgicky do celku budovat, stavět, i s jistým rozvíjejícím se napětím.

Připomenu tu pouze, že dosavadní moje jednotlivé kapitoly na téma Jasného filmu VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI jsou sestaveny z dílčích zápisků, dokonce různé provenience, podle toho, jak jsem je získával, jak ke mně docházely, popřípadě nalézaly, přičemž v dnešní poslední ukázce postačil k plnohodnotnému vyprávěcímu účelu, a postačil by i ve filmu, i pouhý statisticky bilanční obrázek.

Tož zatím tak…


.

7. KONSTELACE

8. srpna 2017 v 15:19


Dnešní pokračování je jen pouhou montáží zpráv, jak mi před oči postupně docházely včera.
Přesto, doufám, že pozorný čtenář si povšimne v tomto předestřeném toku či pásu navazujících dílčích sekvencí náznaku jisté dramaturgické, ba dokonce případné scénáristické, možnosti, k níž se míním obsáhleji vyjádřit příště.

Domnívám se, že v době padesátých let byl V.Jasný ještě příliš mladý, aby se do něčeho zamotal a po válce se věnoval spíš studiu, ale informace z první ruky o dění v Kelči mohl mít zcela určitě od své matky, která byla členkou Akčního výboru Národní fronty v Kelči prakticky od jeho počátků za Svaz osvobozených politických vězňů (cca v leteh 1948-1949) a pak působila jako předsedkyně Českého svazu žen (tak v r.1952). Nějaké podrobnosti by se daly jistě dohledat ve fondech MNV Kelč nebo v ONV Valašské Meziříčí, oba mají inventáře a jsou přístupné k nahlížení. Byl-li nějak zavázán Státní bezpečnosti, mělo by se to ověřit v Archivu bezpečnostních složek v Praze, k tomu u nás pochopitelně nic nebude.
Zdraví
T.Baletka

Matka pana režiséra Jasného se jmenovala Jaroslava, její manžel Vojtěch Jasný, učitel a ředitel měšťanské školy, (bytem Kelč čp. 353), byl jako starosta kelečského Sokola zatčen dne 25. 10. 1941 přerovským gestapem v rámci zatýkací akce namířené proti Sokolu a jeho činovníkům. Konkrétní protistátní činnost mu nebyla gestapem prokázána. Přesto byl odeslán do koncentračního tábora v Osvětimi, kde dne 12. 3. 1942 podlehl útrapám.
zdraví
T.Baletka

>
Celé jsem to nestudoval, nicméně ing. Konstantin Chrást je skutečná postava, v letech 1945-1950 byl ředitelem vsetínské Zbrojovky. Je také vede mezi spolupracovníky StB od 30.11.1954 u 1. zvláštního oddělení KS MV Gottwaldov pod č. 2722. Ale protože pracoval ve zbrojním průmyslu, byl nepochybně prověřen už před válkou a dost možná spolupracoval s tehdejšími československými zpravodajskými orgány (patrně vojenskými, ale dost možná i civilními - čili OZÚS, od r. 1937 STB). Celé to Jasného vypravování působí poněkud bizarně, neumím si představit, že by si někdo pozval na kávu člověka, kterého zrovna propustilo gestapo a představil se mu jako rezident britské IS - já bych si o něm myslel, že je to provokatér.

Z úředních dokladů - jedná se o policejní přihlášku k pobytu - mohu poze doložit, že Vojtěch Jasný byl hlášen k pobytu na Vsetíně, Jasenici čp. 1253 (internát) od 27.3.1944, od 13.4.1944 na Vsetíně č. 410 (tábor Zbrojovky), od 25.7.1944 na Vsetíně č. 1069 (tábor Zbrojovky) a od 10.1.1945 byl odhlášen do Kelče č. 353 (tj. domů, do svého bydliště).
Zdraví
PhDr.T.Baletka


[...]


Oba obrázky, jakožto citáty, jsou obsaženy v textu diplomové práce Mgr. Hany Tomkové, uložené na internetu ve formátu pdf - zájemci se tedy mohou o tamtěch časech v Kelčí dočíst více, nežli zde poskytuji, nebo zprostředkovávám, já.

Dobrý den,
policejní přihlášky z Kelče nemáme, měly by být dosud na městském úřadě v Kelči. Ideální by bylo, kdybyste prověřil to, co H.Tomková cituje přímo u nás - nepochybně čerpala z fondů uložených v našem archivu. Buď z kroniky nebo z ONV Val.Meziříčí. Fond JZD není zpracovaný, tudíž není přístupný k nahlížení.
Zdraví
PhDr. Tomáš Baletka, PhD.



.

6. KONSTELACE

7. srpna 2017 v 10:13


Jakýkoli popis dějin, který nevede ke sporu, nemá významu.

Přesto, ale i souběžně, si dovoluji tvrdit, že režiséra Jasného nechci jako osobu, ani osud, zabít, nadto v posledních krocích jeho dnů - pouze jenom snáším z veřejných zdrojů, co jím samým zůstalo nevysloveno, dokonce neokomentováno ve zcela zjevné jasnosti, třebaže (ba rozdíl třeba ode mne) veřejnou příležitost k čemusi jako upřímné zpovědi mnohokrát měl.

Pro příklad jedné takové možnosti přináším odkaz na jakési propagační video, v němž se rovněž důsledně ke svému agentství nevyslovil, kdyby, mohl být alespoň čestným příkladem jiným: https://www.youtube.com/watch?v=eLL21luIS2o .

Dotyčný krátký film nicneříkajícího televizního způsobu se jmenuje NEBOJ SE A VĚŘ, na můj vkus tedy poměrně velkohubě vzhledem ke zveřejňovanému obsahu.

Abych doložil onu mě limitující absenci, vystřihl jsem z něho reprezentativní kousek a vložil na Vimeo.com.



NE 18:19

Dobrý den, zdravím, když vidím, pane Blažku, že zase svítíte zeleně -- kdybyste dovolil, položil bych vám 2 otázky k tématu V. Jasného.
Znám-li pojmenovávací praxi estébáků karvinských, není mi jasné, jak VJ přišel k tomu Ondřej. Po kom asi, když třeba jeho otec, popravený za války, se jmenoval taktéž Vojtěch?

Svazek je snad zachován, viděl jste ho?
Není to tam naznačeno
?
Většinou si krycí jméno agent vybíral sám, někdy mu o ale dali příslušníci StB. Těžko říci, nvím.

Ondřej má svátek 30. 11. -- v roce 1925 se téhož dne VJ narodil -- šlo by to do fikury?
Jeho svazek jsem neviděl, s tématem teprve začínám.

Může být
Dobrý tip

Mi dali Umělec, a předtím Spisovatel. Na maloměstské poměry jakžtakž souhlasilo.
1. zvláštní oddělení VI. správy MV.
Co mohlo mít v roce 1954 za úkoly nebo kompetence?

To to pouze rigistrovalo. Počkejte na svaze
K

Kdybyste, pane Blažku, mohl být poznovu laskav.
Inu, opět jste mě předešel...


Dobrý den,
nevím sice přesně, co míníte oním "otevřeným zdrojem", ale na internetu jsem se dopídil pouze osvědčení, které obdržel podle zákona č. 255/46 Sb. otec Vojtěcha Jasného Vojtěch Jasný (*1890), který zahynul v koncentračním táboře. Je uloženo ve Vojenském historickém archivu v příslušném fondu pod čj. 319402/95. Samotný režisér V.Jasný osvědčení nevlastní (zatím), takže na případnou odbojovou činnost bude nutné zeptat se přímo jeho.
S pozdravem
PhDr. Tomáš Baletka, PhD.
ředitel
Státní okresní archiv Vsetín


.

5. KONSTELACE

6. srpna 2017 v 16:22


Zdálo se, že všechno poplyne hladce, jenomže ono ne, všechno se naopak zadrhlo, zpřevracelo, nalezlo se v jiných hodnotových rovinách nežli doposaváde, neboť z nouze o prameny spojené s nudou z nicnedělání mě včera dopoledne naprosto zcela náhodně napadlo zabrousit na svazky.cz, jestli Vojtěch Jasný třeba není StB veden jako Prověřovaná nebo Nepřátelská osoba.
Jenomže tímto mým rozhodnutím se všechno dosavadní zcela zvrtlo, viz příští obsah mého fejsbukového rozhovoru, který jsem po prvním šoku ihned zavedl s historikem pražského Ústavu pro studium totalitních režimů Petrem Blažkem.


SO 10:14

Dobrý den, omlouvám se, ale tomu panu Kopalovi jsem doposud nepsal - 1/ jednak mě mezitím zavalila dvojí práce, 2/ jednak téma vzniku o/Občanských průkazů, důvody pro ně i tento název, dokonce jejich trvání od podzimu roku 48. až do dneška, zas až tak s filmem nesouvisí.
Ovšem dneska si dovoluji dotaz jiný: Zdali ono tiskací A na kraji obrázku znamená AGENT?

Pokud mate na mysli registrační prokokol svazků tajných spolupracovníků kontrarozvědky StB, tak ano


musite mi poslat cely obrazek, ne jen oriznuty

Jedná se o režiséra Vojtěcha Jasného, což mě fakt srazilo. ... Celý obrázek bude vzápětí. Do 5 minut.

to byl agent
to nemusite posilat
delal take propagandisticke filmy
s kachynou

Chlape, chlape, tak to byl teda závrt! Onehdy jsem ho objevil živého v Přerově, zašel si párkrát do Kelče. Vyslechl tam pamětníky. Ale pořád neměl téma. Až tedy dnes.
Byl jsem veden STB jako nepřátelská osoba. Nakonec jsem se v 86. dostal a FAMU. Vzal si mě tam Ludvík Toman, Barrandovký kat.
Zatímco Jasného vyhodil, se mnou vycházel skvěle. A to natolik, že jsem podezříval, že mě chce zverbovat do KGB.

Život není černobílý

Takže mě onehdy nepřekvapila zásilka z ÚSTR, v níž bylo doloženo, že někdy v létě 89., asi v říjnu, jsem byl jako Nepřátelská osoba vyškrnut. Zhruba 14 dnů předtím, nežli byly skartovány objektové svazky Barrandova a Krátkého filmu, filmařsky aktivní jsem pár roků byl..

Čas od času seznamy NO aktualizovali.

A ty objektové svazky samy byly skartovány zhruba 14 dnů před 17. listopadem. ... Mívám čuch, při té zásilce z ÚSTR mi hned cosi nezavonělo.

to se mi nezda
mate to nekde, abych se na to podival?

Zprávu o té skartaci objektových svazků Barrandova a Krátkého filmu Praha jsem dostal přímo z ÚSTR, dělal jsem si tenkrát pro sebe toho Ludvíka Tomana.
To vyškrtnutí mi přišlo před pár měsíci taky z ÚSTR.

Asi z ABS? Muzete mi to poslat?

Jdu to hledat.
Už jsem tu!
1 Lojkásek_Bohuslav_ABS_3703_2017_OSA_new.pdf

Nemate udaje k objektovym svazkum?

StB se pri registraci svazku vedeho k vasi osobe docela vyradili.

Nemám. Nebo kdesi. Ale zřejmě mi je posílal pan Milan Barta od vás.

Dekuji

Taky na mě nachystali návrh na použití § 100.

Asi jste zlobil 😉

A s tím vším si mně vzal v 86. do ročníku ten Ludvík Toman.
Probůh: mne! Popřípadě mě!!!!!

Všechno se tedy zbořilo, čímž mám na mysli úctu a podiv ke komusi, ne-li přímo obdiv, za jeho živa cosi takového obžalovávajícího publikovat se jeví nejméně neslušné, jiní budou halasit a pokřikovat, že nevkusné a nezasloužené.
Jenomže se tu přede mnou jako nějaká krajina rázem rozprostřely 2 různé životy, a lhát o jednom, připadá mi, jako lhát sám o sobě - uchopit takto klasika, skrze příští hledání doplňujícího v análech, se mi jeví čestné a důstojné i vůči jemu samotnému, který se sám, nejméně pro příklad a pobídku jiným, nevyslovil doposud zcela zřetelně.
A s ohledem na věk a stav určitě se už ani nikdy příště nevysloví.


Zůstal by pouze tento rozhovor z kterýchsi dávných BRITSKÝCH LISTŮ, jehož obsah jako reprezentativní faktografie se mi dneska zdá už málo, třebaže včera by mi naprosto vrchovatě postačil.

S takovým začátkem začínám zcela jinak - třebaže dnes, po pouhých 26 hodinách, mě dostihl mailový vzkaz, po němž bych i nadále mohl pozůstat na cestě původní.

Hrob Josky je třetí vlevo od vodovodního kohoutku v horní části hřbitova - široká ulička. Na hrobě je pomník s nápisem Rodina Ševčíkova. Informaci jsem získala od správce hřbitova.



.

4. KONSTELACE

4. srpna 2017 v 9:49


Vzápětí nato se ovšem otevřela nebesa, a já zažil cosi, co ve výsledku připomínalo film NOTTING HILL s příjemným jednáním Julie Roberts a Caryho Granta - ostatně, každý zdejší nositel o/Občanského průkazu ten film zná, neboť kdosi zdejší (Jan Hřebejk?) z něho ukradl jistou scénu, kterou potom použil v reklamě kterési tuzemské komerční banky.
Přičemž já do takového stavu shody se dostal prostřednictvím kohosi, kdo sice neporušil zákon, ale napjal intepretaci jednoho jeho ustanovení až na tu, onu, mez, které se říkává sledovat ducha zákona.
Dávný ombudsman Motejl by tento postup schválil, mailovali jsme si kdysi o tom, neboť každý zákon by tu měl být především ve prospěch občana, nikoli však pouhého nositele, nositelky, o/Občanského průkazu, což je rozdíl nebetyčně zásadní.

Stalo se, a já se za pár hodin dozvěděl nové bydliště pana režiséra Jasného, dokonce dobrou čtvrthodinu rozprávěl z očí do očí s jeho partnerkou paní Suchánkovou, která ode mne ten ještě ráno nedoručitelný obrázek převzala.

Kdybych byl nežil v zemi genocidně zločinné, mohl bych tu nabídnout námět dokumentárního filmu, neboť i paní Suchánkové v průběhu našeho rozhovoru souvislosti takto připadaly, nebo dokonce se jí tímto způsobem jevily.
Snad i o tom pojednám příští sobotu toho 12. srpna v průběhu přednášky na tamtěch Košařiskách, třeba tam bude přítomen nějaký student filmové (opakuji: filmové) školy, když třebas v kanceláři kterékoli tuzemské televizní dramaturgie by zůstalo ihned téma beznadějně navždycky ztraceno.

Mohl bych zveřejnit fotografii nového pobytového místa samého, je až filmově příjemné napohled, taková cosi jako dekorace.
Byla by to však mezi chamtivými našinci příliš nebezpečná indiskrece, omezím se tedy na závěr jen pouze na mapařskou pasáž, na takové cosi jako inspirativního intelektu dojení či masáž, byť sice nepředpokládám, že v důsledku jakékoli osvícení zde nastane - neboť k onomu čemusi jako jedné již iluminaci došlo už dopoledne okolo deváté ranní ve středu předevčírem, a jenom pouze cosi takového je pro pouhého svědka při tom mysl na dlouhou dobu rozjasňující zážitek.

Aj, já, pane?
Shrnuji citátem z příslušného listu kralického vydání.

Co taky se kvůli žábám rozepisovat: kvákají celé noci pod Měsícem, a jedna jediná z nich ho nikdy neuvidí…



.

3. KONSTELACE

2. srpna 2017 v 20:16

Od mého posledního zápisu na toto téma uběhlo určitě 14 dnů, ne-li víc.
Ne, že bych nečinil, trpělivě a soustředěně jsem vyhlížel další vlnu, která mě v tomto tématu donese dál, občas jsem tomuto vývoji přispěl, svým způsobem čímsi jako vyvoláváním případných rozvíjejících myšlenek.
Na fejsbuku především, kde ovšem, jak už to mezi umr(d)lými domorodými č(!)echy bývává, moje snažení nemělo žádného následku.

Takže jsem v neděli ráno vyrazil znovu vlakem do Kelče, po hodině šlapání krajinou jsem už byl opět na místním hřbitově, kde jsem se opět cosi rozvíjejícího dozvěděl, jak i potom o kus dál.

Podstatnější pro další vývoj, tedy onou vyhlíženou vlnou, byla taková víceméně rozvíjejícího zájmu naprosto nehodná maličkost. Na kterémsi místě mé cesty mě čímsi bezděčným upoutalo panoráma ještě pár kilometrů vzdáleného městečka, takže jsem ho jen tak mimoděčně cvakl nikonem - když jsem se na záběr podíval potom po pár hodinách na monitoru počítače, rozlišil jsem cosi, co jiný by ani tam možná ne.


Zkusil jsem tento test na každé, každém, kteří sem vstoupí, doufám, tedy předpokládám, že o oko brány k dalšímu světu č(!)eši mít zájem nebudou…
Přesto zveřejním onen detail, jejž jsem ve chvíli objevení nazval Kruhy v obilí, třebaže se ničím nepodobá tamtěm známým třeba z internetu, které bývávají považovány za cosi jako vzkazy z vesmíru.
Tady v detailu je zcela zřejmě, že mnou bezděčně nafotografovaný točivý inventář vznikl zcela jinak, běžnou prací kteréhosi traktoristy jen tak na kterési kelčské roli, která třeba původně patřila k Františkovu gruntu.


Takže jsem měl rázem cosi, co odpovídalo zájmu pana režiséra Jasného o jevy hvězdopravecké a věštebné, kterým se věnoval s plnou pílí celý předešlý život.
Jistě chápete, že s takovou porcí mělo cenu vyrazit do města P. znovu, obrázek celého panoramatu, upozorněním na rubu, mu jen tak hodit do venkovní poštovní schránky napravo vedle domovního vchodu osmipatrového paneláku.

Včera, v úterý, jsem můj příští vzkaz nechal vytisknout na co nejtlustším papíru, a dnes jsem s ním ve středeční ráno v pološeru po půl páté vlakem vyrazil.

Z nádraží jsem byl procházkovou chůzi na místě za necelou hodinu, nebylo kam spěchat, všechno jsem přece znal, z předchozích dvojích návštěv měl odzkoušené a odpozorované, i tím neseným obrázkem jsem byl připraven.
Došel jsem do parčíku opodál míněného domu, zde nafotil cosi jako dokumentující pohlednici, sebevědomě si jist zcela samozřejmým příštím brzkým výsledkem.


S obrázkem drženým v ruce si posléze nachystal kameru, když jsem přecházel ulici, zapnul jsem její nahrávání, abych měl dokument, jak budu strkat obrázek do zděře víka venkovní domovní schránky, všechno se zdálo samozřejmě až do chvíle, kdy jsem na víku vyhlédnuté schránky uviděl zcela jinou jmenovku, neboť už jen jednoslovní, tedy jednojmennou, přitom zcela ve všem jinou, nežli zněla před pouhými 14 dny minule.


Jevit se jinak, nebo dokonce stát se neviditelným, v cosi se úskočně zaměnit - takových chvílích účastníkova náhlého překvapení je možný jakýkoli únik pozornosti včetně bludu nebo přeludu.

Pohlédl jsem proto k registrům jmenovek zvonků.

Co bylo ještě před pouhými 14 dny zcela jisté, i tu náhle zcela nenávratně zmizelo.



.