ZÁPISEK 5. (Co to, hergot, je?)

6. července 2017 v 9:52


Pokračuji po několika dnech prodlevy, abych shrnul stručně: Úvodní zkouška se jako výsledek nepovedla.

Třebaže jsem mnohé předpokládal, nastalé, prostřednictvím mne se dějící, moje okolnosti mé předpoklady neblaze předčily.

Vyjdu-li v popisu mé bilance z čehosi klasického, základem vzniků filmů Andyho Warhola byl záměr, s nímž on posléze jejich natáčení pouze jen pozoroval, zatímco kameru, základní nástroj filmu, obsluhoval kdosi jiný.
Dokonce v některých okolnostech nečinil Warhol ani to - zcela prostě se z místa natáčení vytratil; nebo se na ně nedostavil vůbec.

Svoje přípravy na slíbené natáčení jsem začal pečlivou přípravy rekvizity, čili čehosi zásadního, a tedy vlastně už atributu, neboť si vědom, že budu na tácku položenou klobásu s jedním kopečkem kajzerky nést před kamerou od nástupiště přes vstupní dveře vagónu, které budu muset třetí rukou otevřít, a potom po krocích vstupním interiérem vagónu ještě jednou čímsi třetím rozesunout dveře kupé, nežli vstoupím za Kafkou.

Zatímco Warhol pozorovával, aniž snímal, já, velnutý sám sebou do improvizované herecké role, a tedy zdvojen, budu navíc muset sebou naněkolikrát průběžně pozorovaný předmět sám distribuovat. Navíc, manipulací s ním průběhem vyvstávajících okolností, páchat svého druhu inspirovanou etudu. Dokonce, a stále pořád paralelně, s neochvějnou průběžnou vědomostí velmi bděle budovat či skládat kontinuum jejího pásma postupně se vyvozujících nebo vyvstávajících posloupností mým úmyslem i přímým jednáním vynucených i nevynucených mikroakcí.

Oboje, kajzerku i klobásu položenou na tácku, jsem proto vložil do polyetylénového sáčku, zejména z důvodu, aby mi v souvislosti s předpokládanou manipulací s otevíráním vagónových dveří, jejíž nesnadný průběh si vlastně každý umí představit, z tácku hned na začátku natáčení nespadly mezerou mezi kolmým betonovým krajem kolejiště a stejně tak kolmou kovovou zdí tělesa vagónu kamsi dolů.
Ano, madam, do nenávratna, do stavu příští nejedlosti, neboť na výkaly tmavěhnědě smradlavý makadam kolejiště.

Pokud kdy budu dotyčné ještě jednou natáčet, oboje přilepím k podložce napevno, čímž minu jakékoliv obaly!


Kdo neví, není obeznámen, pro lesk povrchu, málem by ve filmu, popřípadě z filmu, původní mnou nesené předměty nepoznal.

Ale tenhle dílek na stupnici souvisejících zážitků nebyla pro mne ta nejpodstatnější zkušenost.

Mnohem zajímavější bylo pro mne ono dějící se až uvnitř za vstupními dveřmi, jež by se Andy Warholovi, jako pozorovali, a ne tedy přímému účastníkovi, už nemohlo stát.

Jdoucí s táckem v levé ruce před sebou, sledoval jsem současně minimálně tři děje: displej kamery, nesený zabalený předmět, který jsem musel nastavovat vhodnými pozicemi kameře, okolí kolem sebe i k němuž se chůzí blížím, jakož i to, které teprve až z pár okamžiků z dosavadního neviděna vyvstane.
A zejména, takto vlastně už čtveřitý, víceméně s předstihem jsem přemýšlel, co udělám o krok dál nebo napravím ze zrovna se dějící se situace, popřípadě co zachovám nebo vrhnu, dokonce odvrhnu, a ve kterém následném místě, z jednovětého scénáře, kterým jsem se předem připravil.

Jak známo, měl jsem nachystán dialog o 2 stručných replikách, ale jak jsem se snažil je co nejvhodněji upotřebit, ze sebe jsem je, pro přemíru jiných úkolů a ještě naléhavějších vjemů z okolí, slovy dostat nedokázal, a pouze je jen v myšlenkách zpřetrhaně vyháněl do dějícího se děje.
Abych se soustředil, zastavit jsem se v chůzi nemohl, poněvadž bych zastavil natáčení, tenkrát před stoletím dějící se zážitek byl plynulý.

Vědomá si slova jsem vyslovit nedokázal, ačkoli vnitřní režií sama sebe jsem k nim v celém průběhu mé chůze směřoval.

Třebaže jsem je s nalezením vhodného místa nevyslovil, poněvadž jsem si je přes úsilí nedokázal vzpomenout, dokonce jsem si zcela věcně uvědomoval, jak se mi nejsou schopna zvednout v mé hlavě, přesto jsem se pohybovou akcí a jejím snímáním alespoň v nejprvnějším náznaku záběrové možnosti dokázal rozdvojit ještě jinak: na pikolíka přinášejícího občerstvení a sedícího Franze Kafku, který přinášenou poživatinu přijímá v náhle vyvstalém obrazu ministranta a velekněze celebrujícího jakousi podivnou mši.

Kdoví, zdali se nejednalo o vůbec ten nejzákladnější obraz jako důvod oné tehdejší Kafkovy dvouminutově letmě prchavé českotěšínské návštěvy v tamtom dávném roce málem před kamenně už dávným stoletím.

Přestože vyvstávalo jako dějící se beze slov, za neschopnost se slovy vyslovit i v této chvíli nedostatku jsem se svedl omluvit souběžně vyvstalou znalostí, že i film byl v tamtom jejich čase vlastně ještě němý, ostatně, každý jiný si takovou zkušenost může natočit, dokonce třeba i ozvučeně, třeba navíc dosáhne proporčně filmařsky lepšího výsledku.



.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama