Červenec 2017


ZÁPISEK 8.

28. července 2017 v 10:37


Tedy zápisek v jistém smyslu navíc: shrnující, že předešlých zde 7 zápisků má již definitivnější podobu, od minula nejméně zredaktorovánu a pořádněji sestylizovánu, takže ve zlepšené verzi mohlo být zveřejněno jako první položka odkazu https://www.facebook.com/groups/473689866313306/files/ .
Kdo má tedy zájem, nechť se tam podívá, text má i účel jakési pozvánky na ten související workshop v srpnu v Košařiskách, pan Robert Horbinger případně zájemcům o účast o něm sdělí na otočku víc.

> Od: "Robert Horbinger" <robert.horbinger@seznam.cz>
> Komu: Bohuslav.Lojkásek <p.s.2005@centrum.cz>
> Datum: 27.07.2017 21:31
> Předmět: Re: Zdar, Zbychu, posílám ti 1. verzi textu
>
Něsamowité.
Smál jsem se celou cestu do třinecké činkárny, pak jsem se dost těžko soustřeďoval na cvičení, "bo" se mi furt chtělo chlámat a smál jsem se celou cestu zpět do Těšína Zvláštní bylo cestou zpátky to, že když jsem nastartoval ten černý dodávkarakvívágn a pustil rádio Rádio Beat, tak tam pustili písničku se zcela jednoduchým opakujícím se nápěvem, tak ten jednoduchý opakující se nápěv zněl do mého usmívání se až do Těšína. Párkrát se zdálo, že už to končí, ale chlapci zase nastoupili s novou chutí a pěli a hráli bigbít. Skončilo to na rohu Leninové a Smetanové ulic. jeetě nikdy co teď jezdím tam a sem se tak dlouhá píseň nevyskytla. Pak jsem zaparkoval, vyškrábal se do třetího patra, zavolal jsem jednomu z organizátorů, vlastně bych měl v Tvém duchu napsat Organizátorů, a strávili jsme pár příjemných chvil chlámotu nad Tvým textem. Mám Ti vzkázat, že je nadšen a strašně zvědavý, tak jako i já, na pokračování. Takže dvanáctého , ráno, nástup. Co znamená pojem ráno si ještě upřesníme.
Myslím, že brožuru budeme moci vytisknout.
Ještě,Bobe, jedna věcná věc. Mají dost omezený rozpočet. Jak by sis představoval nějaké to finanční vyrovnání?
Té maturantce zítra napíšu, jestli by mohla na toho dvanáctého přijet a pokud ano tak s čím.
A taky myslím, že bychom mohli někam zajít na něco co popíjíš a dát řeč.
zdrawimz

Takže věci jediným lidským setkáním jsou zas dál, všechna ta textová příprava směřuje k čemusi jako co nejrozsáhlejší faktografii, zejména tedy k co nejvějšímu množství záznamů na téma Kafkova průjezdu městem Českým Těšínem tenkrát před málem 100 lety.
Aby na tomto základě sumy věcných (jakkoli vzniknuvších) materiálů bylo možno dát dohromady cosi, co by bylo možno vnutit pořadatelům příštího filmového festivalu KINO NA GRANICY, jehož další ročník proběhne v obou Těšínech zas na jaře příštího roku.
Čímž má moje přednáška další účel, byť již předem poněkud marný, neboť dramaturgem zmíněné záležitosti je zaměstnanec studia České televize v Ostravě, takže stopka jakémukoliv rozvíjejícímu nápadu hned v samém začátku.

Přesto v mé přednášce pojednám i o dramaturgickým možnostech, jež do tématu Kafkova průjezdu vnášejí práce Adély Babanové nebo Terezy Fišerové, ty první jsou k vidění v ukázkách na Youtube, zatímco školní práci madam druhé na Kafkovo téma mám možná uvízlou ve kterémsi složce uvnitř mého noťasu; jinak je pro případné zájemce dotyčná přítomna na fejsbuku jako odkaz https://www.facebook.com/tereza.fiserova.9?fref=ts , dělala kdysi instalaci Kafkova pokoje.


.

ZÁPISEK 7.

20. července 2017 v 6:46



Přeceňujeme, co slova znamenají, a podceňujeme, co slova dělají.

Dlouho jsem nepsal, dobrých 14 dnů nebylo o čem, třebaže jsem měl jakési ty podklady nachystané, vždyť třeba plánků, schémat, o kolejišti českotěšínského nádraží jsem měl onehdy na stole archivního kumbálu v Července za Olomoucí před sebou předloženu celou krabici.

Potřebnou mapku, nebo hned 3, jsem si ofotil, po návratu doma upravil její vzhled v noutbuku - ale to je tak asi všechno, co se dá o této jednotlivosti napsat, neboť po jejím rozeslání v mém společenském okolí žádný sebemenší rozvíjející zájem nevznikl.

Pominu-li ovšem alibisticky zbabělý e-mail kustoda sbírek českotěšínského muzea, na který jsem mu opáčil ihned, že třebaže o Kafkově návštěvě nic k mání není, jelikož se nedochovalo, namísto žvástů měl radši postavit výstavu z věcí vztahujících se k místním reáliím tamtoho 20. roku, které má ve své kompetenci.

Ono pouhé množení, po warholovsku multiplikování, jistý význam rozvíjejícího vznikání má.

Takže mě neudivilo, a mou prognózu dokonce naplnilo, že když jsem se onehdy před polednem navracel dolů z kopce ze zdejší veřejné knihovny, v níž jsem byl zrovna vrátit, samozřejmě, dvě knížky Kafkovy korespondence, vrátila mne do příznivější reality náhle vzniklá zcela nepředpokládatelná rozvíjející okolnost - předjel mne, a vzápětí po oblouku přes všechny čáry ihned přede mnou zastavil z protisměru automobil mně zcela neznámého tvaru, kdybych byl doptáván, vyjádřil bych se, že dodávka.

Z ní vykročil kdosi, s nímž jsem se neviděl dobrých 20 roků, ztloustlý z užívání kortikoidů, jak se vymlouval, po dalších pár obdobných slovech na uvítanou mi sdělil, že se vrátil do Těšína víceméně zemřít, neboť má jakousi nevyléčitelnou vzácnou chorobu, při níž zejména přestává ovládat ohýbání prstů na nohou.
Opáčil jsem mu popravdě, že v Těšíně je všecko mrtvé už 28. rok, takže čímsi takovým jako svým deficitem tu zvláštní dojem nenadělá, že já sám jsem podobně nehýbal prsty před pouhým zhruba půlrokem, přičemž sám jsem pro mě obklopující okolí mrtvý téměř oněch už vyčíslených osmadvacet let, čili že i on ve stavu živé mrtvoly může taky ještě několik sezón vydržet.
Na rozdíl třeba toho Františka Kafky, který když tenkrát projížděl Českým Těšínem, do opravdického konce mu zbývaly už jenom necelé 4 roky…

Takhleta zmínka příštího kandidáta mého společníka zaujala, chtěl vědět o té kolizi Těšína a Kafky víc…

Inu, když je zájem o pouhá jen slova, věci s nimi související se začnou dít.

Nakonec mu vytanula rozvíjející koincidence, že totiž pro svoje děti a jejich přátelé pořádá kdesi v Košařiskách (což je obec tady zde v Těšínských Beskydech) jakýsi plenér nebo co, takže ze mne vymámil, že mu mezi tamty cosi o téhleté mé kafkologické maličkosti dojedu dne 12. srpna něco povědět.

Třebaže se celá tahle předtucha maloučko zkomplikovala hned nazítří, sdělil mi totiž mailem, že si naši domluvu musí ještě nechat schválit jakýmisi organizátory, co v situaci, že jsem zakázán ve zdejším zeměpisném okolí málem už 28 roků, nikoho na mém místě by nenadmulo optimismem - jenomže já už vím, že pro účel té přednášky, i kdyby k ní za necelý měsíc vůbec nedošlo, musím udělat nějakou prezentaci, opravit a stylisticky zcelit všech dosavadních 7 zápisků do uceleného textu, který by měl mít zejména motivační povahu a účel: aby totiž, jim navedeni, jiní začali namísto mne vymýšlet, koncipovat a vyrábět scénky a různé jiné souvislosti, jak jsem ve kterémsi předešlém pokračování, zcela bez zájmu nazpátek, tu již psal.

Jestli pojem působí, v tom spočívá jeho pravdivost.

Slova nedělají nic menšího, nežli že vytvářejí skutečnost.

Inu, inu, a pokud platí smysl tohoto posledního sloganu, kdybych byl býval takto písemně připraven již dnes, mohl bych takovýto redakčně hotový text dojít zadat k vytištění jako plnohodnotnou tiskárenskou brožurku o 32 stranách, na mé vlastní náklady deseti tisícovek ve prospěch tamtěch kurzistů, což ovšem nestihnu, i kdybych dnes nevyrazil zaběhnout si dnešní ranní míli, na jejíž trasu se mi dneska stejně nechce, lenost, lenost, kohokoli, cokoli umrtvuje, panáčku…

Vážený pane Lojkásku,
máte patrně na mysli cestu Franze Kafky do sanatoria v Tatranských Matliarech? Při této příležitosti naším městem jen projížděl a není vůbec jisté, zdali se tu zastavoval. Důležitá je ta skutečnost, že mimo úzký okruh pražských židovských intelektuálů byl Kafka za svého života neznámou osobností. Skutečnou proslulost mu přinesla až posmrtně vydaná díla. Troufám si tedy tvrdit, že v roce 1920 byl Kafka jen běžným, řadovým cestujícím, jakých se na železnici pohybovali tisíce, a proto nezanechal žádných stop.
Pokud jde o vedlejší souvislosti, např. jízdní řády, hotelové knihy apod., z nichž by se snad dalo vyčíst jeho pravděpodobný itinerář případně s velkou dávkou štěstí najít doklad jeho pobytu, pak musím sdělit, že takové dokumenty ve sbírkách nemáme. Jejich charakter odpovídá spíše činnosti archivní a archivářské, stav dochování bohužel není u obdobných dokumentů nejlepší, např. hotelové knihy často podléhaly skartaci.

.

2. KONSTELACE

17. července 2017 v 15:20


Na začátku dnešního oddílu musím včerejší čas trošičku popostrčit, aby se hned brzy dostalo na vysvětlení adresátovi, kterým vůbec není ona Vendula minule načínající celý příběh, nýbrž tamten kdosi bydlící v jednom vysokém sídlištním domě stojícím jiném v městě, ale od té Kelče ne zas až tak daleko, porovnáme-li zdejší místopisné rozměry s těmi kontinentálními, přičemž se sluší připomenout, že dotyčný pán žil dobrá dvě dlouhá desetiletí i v tak vzdáleném New Yorku.

Kde spolu s ním mezi přehlédnutelnými miliony jiných i třeba Andy Warhol.

V poslední době s plnou vědoucností již podruhé, neboť všechny dílčí věci spolu nějak souvisejí, pouhou neděli poté, osmý den co jsem městečkem ponejprv prošel, úplně týmž vlakem podle rozpisu jízdního řádu jsem si to včera zase v neděli dopoledne šupajdil od Meziříčí zhruba 5 kilometrů opodál Kelče, zapadlé kdesi za kopci.
Tentokrát ovšem jsem se vezl až do Holešova ležícího na stejné trati, hodlaje navštívit výstavu čehosi jako druhých sítotiskových verzí známých kousků Andyho Warhola, zmíněného zde jen tak mimochodem o odstavec výše v souvislosti s dlouholetým vynuceným režisérovým pobytem v cizině.

Dům.

Mezi nedělí a nedělí tu ovšem byla středa, tentokrát už pár minut před osmou jsem měl za sebou oživující tři kilometry prošlapané od nádraží až sem na předměstí, zhruba padesát kroků před cílem jsem vytáhnul příručního nikona a za chůze si připravil jeho spoušť.
Vždyť každá prodleva na neznámém místě by byla podezřelá, nemohl jsem tušit, odkud a kým jsem pozorován, a kamsi nato případně zahlášen, třeba hned tímto zřetelně přitloustlým Cikánem středních let, který vyrazil zrovinka ze vchodu mnou cíleného domu směrem k parkovišti, a předtím nežli vsedl dovnitř dlouhého tmavého auta, se doširoka kolem sebe rozhlédnul.

Pokaždé podezřelý Cikán odjel, já, podezřelý jen tentokrát, obezřetně došel, po straně vchodu si narychlo přečetl na panelu s tlačítky zvonků seznam jmen nájemníků bydlících uvnitř, jeho příjmení jsem však ani v několika sloupcích napoprvé nenašel.
Naštěstí se mi zprava vnutil svislý regál vík kovových venkovních poštovních schránek, jejichž jmenovky byly popsány zřetelněji, ano, ano, je zde veden na druhém místě v řádku za jakousi podnájemnicí, jejíž identita, co se týče případného vztahu k filmu, se mi nepřipomínala.

Na dlouhé rozmýšlení nebyl čas, pouze jsem třikrát zamáčknul ukazováčkem prozřetelně nachystanou spoušť, pak ještě třikrát zcela naslepo zaznamenal sloupcové registry jmenovek domovních zvonků oble vystouplých podélnými kovově zlatě lesklými tlačítky, jak dlouho trvala moje aktivita pro případného pozorovatele, a co mu z ní vyplynulo včetně ještě jiných významových souvislostí, nedokážu odhadnout.

První úkol jsem měl splněn, nyní bylo důležité splynout s okolím, pozorovat a nebýt při tom pozorován, což se jako příslib lehko řekne, ale na holé vyasfaltované sídlištní pláni o to hůře plní, okna zírajícího oblouku paneláků působí na nejistého pozorovatele uhrančivě jako souvisle rovnoběžná patra sokolích očí v dlouhých hustých řadách nad sebou.

Kvůli nenápadnosti jsem se tedy postavil na chodníku obličejem co nejvíce slunci vstříc, ale současně tak, abych mohl sledovat celou fasádu domu zhruba devítipatrového, jestli dvaadevadesátiletý pán v brýlích odevždycky lemovaných tlustými černými rámky z kteréhosi okna nevykoukne, důvod totiž dneska poránu měl.

Nejenom proto, že obtloustlý Cikán mě mezitím poznovu minul, vraceje se po svých dovnitř z jiného parkovišťátka opodál. Zásadnější pro případný příští sled událostí ale bylo, co hlásal a nakazoval nápis na ceduli veliké stojací přenosné tabule.
Poněvadž pod hrozbou pokuty mnozí poslechli, přilehlá ulice byla tentokrát téměř bez stojících aut, a tedy beze mého přirozeného krytí, poněvadž zrovna dnes zde probíhal plošný úklid celého prostoru. Jehož průběh se zřejmě od stavů jiných dnů lišil zejména občasným nárazovitým hemžením pracovníků konajících různé práce, počínaje sekáním trávníků křovinořezy, popřípadě hovících si v sedlech poskakujících sekaček na kolečkách, zatímco kolem obrubníku projížděl traktor s dlouhou rukou s otáčející se kovovou metlou na konci, která ze škvír zpod betonů dostávala ven každé sebemenší svinstvo, aby se mohli ihned shrábnout muži tříčlenné jednotky s pytli vysavačů na zádech.

Řádně ty všechny hlučící mašiny opatřit kovově lesklými kapotami a vydizajnovanými kryty, ošoupané civilisty obléci do prosklených masek přileb kosmických skafandrů, prostředí doplnit odevšad se otáčejícími barevnými světly, takovýto nutkavě naléhavý vizuální výsledek nápovědi čehosi by mohl posloužit jako podklad titulkové úvodní sekvence kteréhokoli filmu s námětem kosmické návštěvy čtvrtého druhu, která se v mém případě na tomto místě ale určitě dít nebude.

Stál jsem zde opodál domu za trávníkem na druhé straně ulice obklopen hlukem, který za kterýmsi oknem musel rušit i tamtu osobu, kvůli které jsem sem dorazil, a poněvadž v takovém kraválu se nadá psát, spát, ba ani číst, možná, že stál v té chvíli za záclonou a sledoval z mnohem vyššího nadhledu kteréhosi patra totéž co já.


.

1. KONSTELACE

15. července 2017 v 12:03


Milá Vendulo, píšu ti, třebaže o žádný dopis se v tomhletom psaní jednat nebude.
Prostě se v této počáteční chvíli mého záměru od tebe jako alespoň nějaké tělesnosti nápomocně odrážím podoben kouli při buzaru, doufaje pouze, že mě kromě tebe i Bůh slyší, a proto že se skrze jeho mi příznivou vůli nezastavím v rozletu mé plánované snahy po scénáristickém plyši hned co nejdřív o nějaký ten takový hodně blízký mantinel.

Kelč.

Dlouhé roky o něm či o ní vím, o městečku takto pojmenovaném, nikdy až do poslední neděle jsem však do něj nevstoupil, koukoly porostlá pole po pěšinách nepřešel, do něj nevešel, dokonce ani jedenkrát je nehledal na jakékoli mapě.
Věděl jsem o ní, že se nachází kdesi na Valašsku, dokonce ještě jako kluk od otce, který za války s ní měl jako protektorátní četník cosi společného, nevím, nevzpomínám si, možná se mi při příštím psaní ještě nějak vybaví.
Letos jsem po ní, sváděn nějakou odkudsi naléhavou nápovědí, začal pokukovat z oken vlaků, kterými jsem vyrážel do Luhačovic na ty svoje výlety kvůli tamté Mé Krásné Příští Smrti, jež přede mnou loni odpoledne třetího srpnového dne vyvstala v posledním ohybu tamější Nádražní ulice. Takže za ní jezdívám hledat ji, s identifikační entomologickou krabicí před sebou, pod jejím sklem špendlíky namísto motýlů napíchány fotografie stažené z internetu - tváře tamté loňské nebo možná jí podobné kterési jiné, jedu, jedu vláčky od Hulína nazpátek, nebo naopak od Meziříčí za cílem té, kterou jsem v oné podivné loňské příhodě možná potkal jen jako pouhou obyčejnou osobu, a aniž vím, kde ta Kelč vlastně leží, začal jsem se letos nenadále zajímat kdesi od Bystřice pod Hostýnem, anebo před ní na cestě od Mezříča, jestli ji alespoň na chvíli neuvidím zablýsknout se věží kostela někde za kopci mezi hrboly kotárů nebo jen železničních náspů, ale ono prozatím nikdy nic.

Tušil jsem ji, aniž viděl, na rozdíl od té Mé Krásné Příští Smrti, k níž naopak znám podobu, ke které ovšem nesvedu, abych mohl tuhle celost vyloučit jako nesmysl, najít příslušející živou osobu, nějak se do toho zcela prostého líčení přeludu zamotávám, proto mi přišlo možná na pomoc ono jiné puzení: opakující se výzva k putování do tamtoho prozatím mi neviditelného městečka zvaného Kelč.

Kromě tátovy dávné vzpomínky druhým zásadním důvodem k mé výpravě do neviditelna za kopci bylo, že dobré málem půlstoletí vím, že se v něm narodil režisér Vojtěch Jasný, mám ten dojem, že na jeho filmu VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI jsme spolu, Vendulo, ještě nikdy nebyli. Přičemž pravím hned, že ono poslední slovo ještě mi z klávesnice mého noutbuku vyskočilo naprosto samovolně, aniž jsem se nadál, ale ponechal jsem je, byť se takto vystavilo zcela bez logiky, ale možná je čehosi nápovědí, která až nastane, nikdo by mi ani její předtuchu nevěřil.

Před pár dny jsem tedy minulou neděli někdy po deváté ranní hodině vystoupil z hrčícího motoráku na zastávce s názvem Kunovice-Loučka, mapu různě nazvětšovanou z internetu jsem měl dobře uloženu v hlavě, bez mobilu, bez hodinek, jakože i bez té občanky už před roky státu nazpět odevzdané, na celé příští trase vykračoval jsem si potom zcela sám, jako nějaká návnada pro náhlý chňap té Mé Příští Krásné Smrti vyrazivší do neznáma, klikatinou okresky přes vrchy a doly, čímsi jako protáhlým valchovištěm jsem za necelé půldruhé hodiny po pěti odšlapaných kilometrech dospěl nezpocen na kraj vytčeného cíle. Nacházejícího se jako počátek až za označujícím nápisem na bílé ploše obdélníku silniční značky postavené na tyči v jedné z dolin, odkud ani věž předtím už párkrát zahlédnutého barokního kostela nebylo vidět.
Vrchy a doliny obtížné pro nohy, při rozhledech do dálek ovšem široké různě příkře vysoké a natáhlé obzory, z nichž každému k inspiraci pozornému musí být jasné, z čeho se ona Vojtěcha Jasného vyhlášená filmařina vyvozuje a jak jiná být nemůže.

Vystoupal jsem příští povlovný vrch ke hřbitovu po levici, jist si, že teď po nedělní mši si na něm budou mezi svými hovět místní, kterých bych se mohl poptati.
Nalevo od brány ještě venku trhali nad hřbitovní zdi dva mladí manželé lipáčí.
Na mou otázku, zdali nevědí, kde má uvnitř hrob dávný pan František, předobraz hlavní postavy pana Jasného filmu, nevěděli už nic: ani o filmu, ani o režisérovi, ani o tamté době, ani o rodákovi. Za nimi, takovými, už není nežli prázdno, zatímco on se tenkrát svým filmem, bylo mu tehdy zrovna 40 jako jim, snažil cosi zbylé po životních cestách jiných dějinami alespoň v tom nejmarnějším účinku zachovat.
Pokud kdo tvrdí, že v příštích dvaceti nebo až padesáti letech jako jazyková pospolitost vymřeme, pak nikoli kvůli případným migrantům nebo přibývajícím cikánům, nýbrž pro naprostou ztrátu paměti, což není stav, ale spíše nemoc, dávným slovem choroba, navíc velmi snadno infekční a poté už nezvratně nevyléčitelně chronická.

Uvnitř hřbitova jsem si zcela najisto vybral stranu levou, pomalu jsem stoupal svahem, až jsem u cestičky narazil na odstavené dámské kolo, jehož majitelka na hrobu opodál výše skloněná plela. Jen jsem se zeptal a doplnil vysvětlení mého zájmu protektorátní historkou mého četnického otce, abych překonal nedůvěru, už mě vedla k hrobu zhruba tak pátému, s tyčícím se bílým křížem a nápisem pod ním ve prospěch pana Slimáčka, který se na vzdor těm všem okolním, kteří ho zaživa týrali, dožil Bohem požehnané dvaadevadesátky.
Hlavní postavu bych tedy identifikovánu měl.

Mezi souvisejícími řečmi, které jsme před křížem s mou průvodkyní vedli, jsem si povšimnul, že jsem zpovzdálí pozorován dalšími dvěma návštěvníky hřbitova, mužem a ženou ve zhruba mém věku, pro přesnost líčení sděluji, že mi bylo letos sedmdesát.

Zakrátko jsem hovořil i s nimi v natolik příznivé náladě, že jsem v jejich doprovodu došel až k rozcestí dole pod kostelem, paní byla manželkou předsedy národního výboru, nebo dokonce až popřevratového starosty, přičemž pro příští průběh ještě kterýchsi události bude dobré zmínit, že pokud kdy pan režisér Jasný do Kelče v době kadence dotyčného přijel, vždycky nocoval ve kterési posteli papalášovy domácnosti.


.

ZÁPISEK 6.

11. července 2017 v 10:24


Co se týče situačního plánu Těšína, našla jsem rok 1917 a 1913, v případě, že byste měl zájem, dejte vědět.

Dnes je zase úterý, zhruba po měsíci od tamtoho úvodního, obdržel jsem zprávu o možnosti dalšího malého možného kroku, po jehož zdroji vyrazím hned ve čtvrtek do Červenky, kde v budově bývalého nádraží sídlí jeden ze železničářských správních archivů.
No, a v něm, jak jsem se dozvěděl, si nafotografuji plány kolejiště českotěšínské nádražní stanice, jak s největší pravděpodobnosti vypadala situace jejích provozních dispozic, když 18. prosincového dne roku 1920 zde v poledne zastavil na pár minut pražský rychlík vezoucí Franze Kafku do Matliar.

Sama zpráva o existující archiválii není až tak bezvýznamná ve smyslu vyprávěcím, neboť již před dvěma týdny jsem tázal jednoho zdejšího železničního modeláře, jestli by uměl, pokud naleznu, podle dávného plánku vymodelovat tehdejší situaci kolejišť před budovou nádraží.
Tedy vytvořit ze zapomenuta dílčí související příběh rozvíjející původně nekonečně okrajovou zdánlivě nijak nerozvinutelnou dvouminutovou lokálku.

Pokud vztáhnu moje doposud řídké vyprávění k jedné z vlastností doposud nám známého okolního prostoru, nachází se v nekonečnosti jeho obdobné prostorové řídkosti tu a tam vesmírný objekt, který nazýváme černá díra, a o nichž vím pouze takové málo, že k vystavění příští analogie mi postačí.
Jeho základními vlastnostmi pro účel příští intelektuální vizualizace jsou vysoká hmotnost při nízkém objemu, takže pouhý krychlový centimetr zde váží miliardy tun, a gravitační síly, jež jsou v samotném objektu obsaženy, vtahují do nitra trychtýře černé díry všechno hmotné, jež se postupně ocitne v jejím okolí.

Podobně můj příběh, který původně začínal dvouminutově nepatrným dílčím bodem, do sebe mezitím vtáhnul pikolíka s táckem, klobásou a kajzerkou, příští plán kolejišť a z nich případně vzniklý železničářský model - ale těch situací s pikolíkem, a jiných podobně tehdejší českotěšínské zastavení zobrazujících, popřípadě jakkoli rekonstruujících, by mohlo být více, kdyby se nalezli, kteří by byli schopni použít jejich mobilů k natáčení, dokonce miliony mobilů.
Jenomže takový vesmír vyžaduje obrovskou vtahující gravitační energii součtu případných dílčích snah, která by do sebe mohla vcucnout i jiné rozvíjející zkušenosti, třeba jen tak namátkou podsunuji představu, že od Olomouce až po odbočku na Petrovice před Karvinou jel tenkrát Kafka po stejné trati, po níž o pár roků dříve jezdíval do Haliče voják Ludwig Wittgenstein, s nímž se spolu jako živí nepotkali, ve svých písemnostech se ani jedinkrát o sobě nezmínili, ačkoli měli několik společných přátel.
Nikoho proto nepřekvapí, že v Českém Těšíně samém se tenkrát podobně virtuálně setkal Franz Kafka s Petrem Bezručem, a dokonce, co možná udiví, ještě s jiným svým vrstevníkem, tedy s prevítem Jaroslavem Haškem, který pár roků předtím křižmo procházel od Haliče podchodem pod železniční tratí, po níž do Těšína za pár let přijížděl Franz Kafka.
Ti dva se z Prahy znali, byť nepatřili k týmž stolním společnostem - ale, jak je známo, setkali se už jednou obdobně blízce jako tady tenkrát v Českém Těšíně v jedné eseji ze 60. let, jež se mi válí někde na regálu vesmíru mé zanedbané knihovny v předsíni.

Mnohé jiné by bylo lze vvířit v představivost ohromujících spirálách do mého příběhu jednoho mimoděčného poledního pasažéra, když nejnejdolnější místa nejhloubějších jícnů niter kosmických černých děr, někdy se uvádí, jsou možnými body vzniků nových dílčích vesmírů, sděluji jen tak k ilustraci, povětšinou sám neobklopen ve svém liduprázdném okolí čímkoli, co by vlivem alespoň připomínalo dílčí soustředné individuální gravitační spirály.

Dobrý den,
jízdní řád z tohoto období bohužel nevlastním. Mám k dispozici pouze sken někde kdysi sehnaný z jízdního řádu vydaného v roce 1921, tzn. s platností patrně od června 1921. Nakolik ale platil již v zimě 1920/21, to lze těžko říct...

Touto zase nabídkou ze zprvu nedohlédnutelného vesmíru jsem se ocitnul při možnosti identifikovat indicie 2 možných dvouminutových zastavení při Kafkově návratu z Tatier do Prahy v srpnu následujícího roku, když tenkrát zastavovaly v Českém Těšíně denně už jen pouhé 2 takové rychlíky, oba však stejně se zařazenými spacími vozy, jak se uvádějí v kafkovské literatuře, aniž by navíc kterýsi jiný expres v pražském směru českotěšínským nádražím byť jen pouze projížděl…


.

ZÁPISEK 5. (Co to, hergot, je?)

6. července 2017 v 9:52


Pokračuji po několika dnech prodlevy, abych shrnul stručně: Úvodní zkouška se jako výsledek nepovedla.

Třebaže jsem mnohé předpokládal, nastalé, prostřednictvím mne se dějící, moje okolnosti mé předpoklady neblaze předčily.

Vyjdu-li v popisu mé bilance z čehosi klasického, základem vzniků filmů Andyho Warhola byl záměr, s nímž on posléze jejich natáčení pouze jen pozoroval, zatímco kameru, základní nástroj filmu, obsluhoval kdosi jiný.
Dokonce v některých okolnostech nečinil Warhol ani to - zcela prostě se z místa natáčení vytratil; nebo se na ně nedostavil vůbec.

Svoje přípravy na slíbené natáčení jsem začal pečlivou přípravy rekvizity, čili čehosi zásadního, a tedy vlastně už atributu, neboť si vědom, že budu na tácku položenou klobásu s jedním kopečkem kajzerky nést před kamerou od nástupiště přes vstupní dveře vagónu, které budu muset třetí rukou otevřít, a potom po krocích vstupním interiérem vagónu ještě jednou čímsi třetím rozesunout dveře kupé, nežli vstoupím za Kafkou.

Zatímco Warhol pozorovával, aniž snímal, já, velnutý sám sebou do improvizované herecké role, a tedy zdvojen, budu navíc muset sebou naněkolikrát průběžně pozorovaný předmět sám distribuovat. Navíc, manipulací s ním průběhem vyvstávajících okolností, páchat svého druhu inspirovanou etudu. Dokonce, a stále pořád paralelně, s neochvějnou průběžnou vědomostí velmi bděle budovat či skládat kontinuum jejího pásma postupně se vyvozujících nebo vyvstávajících posloupností mým úmyslem i přímým jednáním vynucených i nevynucených mikroakcí.

Oboje, kajzerku i klobásu položenou na tácku, jsem proto vložil do polyetylénového sáčku, zejména z důvodu, aby mi v souvislosti s předpokládanou manipulací s otevíráním vagónových dveří, jejíž nesnadný průběh si vlastně každý umí představit, z tácku hned na začátku natáčení nespadly mezerou mezi kolmým betonovým krajem kolejiště a stejně tak kolmou kovovou zdí tělesa vagónu kamsi dolů.
Ano, madam, do nenávratna, do stavu příští nejedlosti, neboť na výkaly tmavěhnědě smradlavý makadam kolejiště.

Pokud kdy budu dotyčné ještě jednou natáčet, oboje přilepím k podložce napevno, čímž minu jakékoliv obaly!


Kdo neví, není obeznámen, pro lesk povrchu, málem by ve filmu, popřípadě z filmu, původní mnou nesené předměty nepoznal.

Ale tenhle dílek na stupnici souvisejících zážitků nebyla pro mne ta nejpodstatnější zkušenost.

Mnohem zajímavější bylo pro mne ono dějící se až uvnitř za vstupními dveřmi, jež by se Andy Warholovi, jako pozorovali, a ne tedy přímému účastníkovi, už nemohlo stát.

Jdoucí s táckem v levé ruce před sebou, sledoval jsem současně minimálně tři děje: displej kamery, nesený zabalený předmět, který jsem musel nastavovat vhodnými pozicemi kameře, okolí kolem sebe i k němuž se chůzí blížím, jakož i to, které teprve až z pár okamžiků z dosavadního neviděna vyvstane.
A zejména, takto vlastně už čtveřitý, víceméně s předstihem jsem přemýšlel, co udělám o krok dál nebo napravím ze zrovna se dějící se situace, popřípadě co zachovám nebo vrhnu, dokonce odvrhnu, a ve kterém následném místě, z jednovětého scénáře, kterým jsem se předem připravil.

Jak známo, měl jsem nachystán dialog o 2 stručných replikách, ale jak jsem se snažil je co nejvhodněji upotřebit, ze sebe jsem je, pro přemíru jiných úkolů a ještě naléhavějších vjemů z okolí, slovy dostat nedokázal, a pouze je jen v myšlenkách zpřetrhaně vyháněl do dějícího se děje.
Abych se soustředil, zastavit jsem se v chůzi nemohl, poněvadž bych zastavil natáčení, tenkrát před stoletím dějící se zážitek byl plynulý.

Vědomá si slova jsem vyslovit nedokázal, ačkoli vnitřní režií sama sebe jsem k nim v celém průběhu mé chůze směřoval.

Třebaže jsem je s nalezením vhodného místa nevyslovil, poněvadž jsem si je přes úsilí nedokázal vzpomenout, dokonce jsem si zcela věcně uvědomoval, jak se mi nejsou schopna zvednout v mé hlavě, přesto jsem se pohybovou akcí a jejím snímáním alespoň v nejprvnějším náznaku záběrové možnosti dokázal rozdvojit ještě jinak: na pikolíka přinášejícího občerstvení a sedícího Franze Kafku, který přinášenou poživatinu přijímá v náhle vyvstalém obrazu ministranta a velekněze celebrujícího jakousi podivnou mši.

Kdoví, zdali se nejednalo o vůbec ten nejzákladnější obraz jako důvod oné tehdejší Kafkovy dvouminutově letmě prchavé českotěšínské návštěvy v tamtom dávném roce málem před kamenně už dávným stoletím.

Přestože vyvstávalo jako dějící se beze slov, za neschopnost se slovy vyslovit i v této chvíli nedostatku jsem se svedl omluvit souběžně vyvstalou znalostí, že i film byl v tamtom jejich čase vlastně ještě němý, ostatně, každý jiný si takovou zkušenost může natočit, dokonce třeba i ozvučeně, třeba navíc dosáhne proporčně filmařsky lepšího výsledku.



.