ZÁPISEK 4.

29. června 2017 v 9:51


Jedním z důvodů, proč se zdejšímu městu ještě za císařských časů říkalo Slezská Vídeň, jsou kromě pohlednosti fasád domů ve stylu venkovanské verze vídeňské secese i ony zdejší housky nazývané kajzerky. Poněvadž bývaly podobné těm, kterých si vídeňský císař kaiser dával den co den ke snídani pokaždé vždycky přesné 4 kousky. Ustavivší se tehdy módou, a tedy svého druhu memem, pekly se a prodávaly i v jiných městech, jenomže v tomto městě nad řekou Olzou uslyšíte ono označující slovo doposud, a dokonce mnohem častěji nežli jinde, byť i ono vymírá zcela bez pomníku, zatímco řečová promiskuita osob různých národností bez historického vztahu k místu se zde naopak stupňuje.

Proto tamtěm přestává být známo, že pohnutkou každého nápadu nemůže být nežli jedinečnost, jakási mimořádnost, takže mne nestresovalo, že jsem cosi takového trpělivě vyhlížel zhruba poslední 3 měsíce - a poněvadž každá trpělivost musí být odměněna, píšu, třebaže vím, že tomu tak až na zázračné výjimky není, přesto právě v souvislosti s představou dění dvouminutového pobytu Franze Kafky v tomto městě jsem byl stavem onoho náhlého vnuknutí odměněn i já.
Stalo se prostřednictvím slova, jež pro mne odevždy bývalo mé představivosti jakýmsi šémem, a zní kajzerka.

Moče ku tymu kajzerki?

Vraťme se tedy ještě jednou na ono českotěšínské nádraží do času předvánočního tamtoho roku 20., představme si poznovu onoho pikolíka běžícího sypaným perónem ke dveřím vozu 1. třídy s klobásou, z níž se kouří, a čerstvě před polednem upečenou kajzerkou položenou na tácku vedle ní, jak ten kluk mává rukou na průvodčího a potom otevírá zvenku vagónové dveře, probíhá v končícím se čase 2 minut chodbičkou k tamtomu zvenku vyhlídnutému kupé, rozráží levičkou do strany jeho dveře a nastavuje přinesený tácek k onomu povstávajícímu pánovi: "Prosím! Jsou ještě pořád teplé. Nechte si chutnat!"
"Dankešen! Co jsem dlužen?"

Padesátihalíř z té dávné sumy má kterýsi zdejší stále ještě doma, já se však po takovém všemi pominutém detailu nepídím, poněvadž můj úkol je zcela jiný, a ještě předtím nežli jej začnu plnit nákupem jedné dnešní kajzerky a klobásy, dojdu si k pohraniční řece Olze zaběhnout po jejím příbřeží jednu poctivou ranní míli vysloužilého anglického plukovníka, vědom si, že Franz Kafka v jeho dospělosti už po žádném nábřeží nikdy neběhal.


Nazítří potom, než za půlhodinu vyběhnu na víceméně stejnou trať po pohraničním nábřeží, zopakuji část včerejšího textu, neboť se už mezitím stal čímsi jako literárním scénářem drobné etudy, kterou by bylo možno natočit pouhým telefonem, s připomínkou ovšem, že v Kafkových časech, se ten předešlý, drátový, na zdejším venkově jen ještě sotva uchytil.

Vraťme se tedy ještě jednou na ono českotěšínské nádraží do času předvánočního tamtoho roku 20., představme si poznovu onoho pikolíka běžícího sypaným perónem ke dveřím vozu 1. třídy s klobásou, z níž se kouří, a čerstvě před polednem upečenou kajzerkou položenou na tácku vedle ní, jak ten kluk mává rukou na průvodčího a potom otevírá zvenku vagónové dveře, probíhá v končícím se čase 2 minut chodbičkou k tamtomu zvenku vyhlídnutému kupé, rozráží levičkou do strany jeho dveře a nastavuje přinesený tácek k onomu povstávajícímu pánovi: "Prosím! Jsou ještě pořád teplé. Nechte si chutnat!"
"Dankešen! Co jsem dlužen?"

Představme si následně, že na dnešním českotěšínském peróně, kdokoli, jemuž není upřen mobilní telefon jako třeba mně, by si s přineseným táckem, klobásou a kajzerkou zopakoval takovou scénu a sám se při ní natočil.
Mobil sice nevlastním, přesto se sám dneska dopoledne o cosi takového pokusím pomocí svého nikona, k natáčení potřebné rekvizity přece vlastním od včerejška, a tak, přestože kamera je poctivá, nikdo nepozná, nakolik mi ta včera zfotografovaná kajzerka mezitím o hodně ztvrdla.

Snoci moče džišo kajzerki, kiedy tu vidze všendže dokola jakiš tam duperele či co?
Ni, panočku, kajzerki jak zvykle němumy, ale moge vam dač paradajki.

Nejsem si sice jist, jak v takovémto jazykovém prostředí napoprvé v mém činu dopadnu, vědom si, že porušený jazyk znamená porušené myšlení, nejsem však vytčeným cílem stresován, poněvadž jiný takový film s klobásou na peróně mohu natočit třeba hned zítra, podotýkaje, že už včera jsem si v této souvislosti párkrát vděčně vzpomenul na Andyho Warhola.

Jestli máš čas, přijď zítra. Natočíme film.


.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama