Červen 2017

ZÁPISEK 4.

29. června 2017 v 9:51


Jedním z důvodů, proč se zdejšímu městu ještě za císařských časů říkalo Slezská Vídeň, jsou kromě pohlednosti fasád domů ve stylu venkovanské verze vídeňské secese i ony zdejší housky nazývané kajzerky. Poněvadž bývaly podobné těm, kterých si vídeňský císař kaiser dával den co den ke snídani pokaždé vždycky přesné 4 kousky. Ustavivší se tehdy módou, a tedy svého druhu memem, pekly se a prodávaly i v jiných městech, jenomže v tomto městě nad řekou Olzou uslyšíte ono označující slovo doposud, a dokonce mnohem častěji nežli jinde, byť i ono vymírá zcela bez pomníku, zatímco řečová promiskuita osob různých národností bez historického vztahu k místu se zde naopak stupňuje.

Proto tamtěm přestává být známo, že pohnutkou každého nápadu nemůže být nežli jedinečnost, jakási mimořádnost, takže mne nestresovalo, že jsem cosi takového trpělivě vyhlížel zhruba poslední 3 měsíce - a poněvadž každá trpělivost musí být odměněna, píšu, třebaže vím, že tomu tak až na zázračné výjimky není, přesto právě v souvislosti s představou dění dvouminutového pobytu Franze Kafky v tomto městě jsem byl stavem onoho náhlého vnuknutí odměněn i já.
Stalo se prostřednictvím slova, jež pro mne odevždy bývalo mé představivosti jakýmsi šémem, a zní kajzerka.

Moče ku tymu kajzerki?

Vraťme se tedy ještě jednou na ono českotěšínské nádraží do času předvánočního tamtoho roku 20., představme si poznovu onoho pikolíka běžícího sypaným perónem ke dveřím vozu 1. třídy s klobásou, z níž se kouří, a čerstvě před polednem upečenou kajzerkou položenou na tácku vedle ní, jak ten kluk mává rukou na průvodčího a potom otevírá zvenku vagónové dveře, probíhá v končícím se čase 2 minut chodbičkou k tamtomu zvenku vyhlídnutému kupé, rozráží levičkou do strany jeho dveře a nastavuje přinesený tácek k onomu povstávajícímu pánovi: "Prosím! Jsou ještě pořád teplé. Nechte si chutnat!"
"Dankešen! Co jsem dlužen?"

Padesátihalíř z té dávné sumy má kterýsi zdejší stále ještě doma, já se však po takovém všemi pominutém detailu nepídím, poněvadž můj úkol je zcela jiný, a ještě předtím nežli jej začnu plnit nákupem jedné dnešní kajzerky a klobásy, dojdu si k pohraniční řece Olze zaběhnout po jejím příbřeží jednu poctivou ranní míli vysloužilého anglického plukovníka, vědom si, že Franz Kafka v jeho dospělosti už po žádném nábřeží nikdy neběhal.


Nazítří potom, než za půlhodinu vyběhnu na víceméně stejnou trať po pohraničním nábřeží, zopakuji část včerejšího textu, neboť se už mezitím stal čímsi jako literárním scénářem drobné etudy, kterou by bylo možno natočit pouhým telefonem, s připomínkou ovšem, že v Kafkových časech, se ten předešlý, drátový, na zdejším venkově jen ještě sotva uchytil.

Vraťme se tedy ještě jednou na ono českotěšínské nádraží do času předvánočního tamtoho roku 20., představme si poznovu onoho pikolíka běžícího sypaným perónem ke dveřím vozu 1. třídy s klobásou, z níž se kouří, a čerstvě před polednem upečenou kajzerkou položenou na tácku vedle ní, jak ten kluk mává rukou na průvodčího a potom otevírá zvenku vagónové dveře, probíhá v končícím se čase 2 minut chodbičkou k tamtomu zvenku vyhlídnutému kupé, rozráží levičkou do strany jeho dveře a nastavuje přinesený tácek k onomu povstávajícímu pánovi: "Prosím! Jsou ještě pořád teplé. Nechte si chutnat!"
"Dankešen! Co jsem dlužen?"

Představme si následně, že na dnešním českotěšínském peróně, kdokoli, jemuž není upřen mobilní telefon jako třeba mně, by si s přineseným táckem, klobásou a kajzerkou zopakoval takovou scénu a sám se při ní natočil.
Mobil sice nevlastním, přesto se sám dneska dopoledne o cosi takového pokusím pomocí svého nikona, k natáčení potřebné rekvizity přece vlastním od včerejška, a tak, přestože kamera je poctivá, nikdo nepozná, nakolik mi ta včera zfotografovaná kajzerka mezitím o hodně ztvrdla.

Snoci moče džišo kajzerki, kiedy tu vidze všendže dokola jakiš tam duperele či co?
Ni, panočku, kajzerki jak zvykle němumy, ale moge vam dač paradajki.

Nejsem si sice jist, jak v takovémto jazykovém prostředí napoprvé v mém činu dopadnu, vědom si, že porušený jazyk znamená porušené myšlení, nejsem však vytčeným cílem stresován, poněvadž jiný takový film s klobásou na peróně mohu natočit třeba hned zítra, podotýkaje, že už včera jsem si v této souvislosti párkrát vděčně vzpomenul na Andyho Warhola.

Jestli máš čas, přijď zítra. Natočíme film.


.

ZÁPISEK 3.

27. června 2017 v 15:39



Staniční budova českotěšínského nádraží, na obrázku napravo, v roce 1920 stávala už 30 let ve víceméně stejné podobě.
Před ní je dnes položeno kolejiště se 2 páry kolejí, po nichž následuje dlouhý pruh nástupiště označený na snímku názvem stanice - a posléze od tohoto místa napočítáme směrem doleva dalších 5 dvojic kolejí.
Místo, z něhož jsem současnou situaci fotografoval dnes, se tenkrát nacházelo už kdesi opodál na pangejtu mimo kolejiště, též podoba nástupišť byla v tom 20. roce jiná, když soudím na základě vzpomínek z mého mládí 40 roků po tamté události, kdy v 60. letech pásy kolejišť ležely před budovou pouze 3 či 4, a dávněji jich položeno více být nemohlo.
Samozřejmě, kvůli potvrzení přesnosti tohoto mého odhadu jsem již tázal ústřední železniční archiv, odpovědi se snad naděju příští týden, nějaký čas si tedy budu sám máčet ducha v napětí.

Byla tenkrát zima, v čase pár dnů před Vánocemi se možná všude kolem vrstvil hluboký sníh, takže tam, kde dneska cosi takového už ani v náznaku neuvidíš, možná běžel ometeným štěrkem nástupištěm podél přijedšího vlaku zřízenec, jímž byl pikolík zdejší vyhlášené nádražní restaurace táhnoucí za sebou dvoukolový vozík s termosem s otevřeným víkem, z jehož otevřeného jícnu se vstříc zajíněným oknům podbízivě kouřilo invazivně teplou těšínskou párou: "Horký čaj! Teplé párky! Vuržty z pieca tež! Thé je zdarma! Nenechte se dámy, páni, pobízet!"

Kdybych chtěl popsanou malichernost zrekonstruovat hned teď v létě před kamerou, nenašel bych mezi místními k takovému účelu vstřícné herce, zejména kohosi typově podobného Franzi Kafkovi, natož k pouhému zapůjčení odpovídající thermovozík dvoukolák.


Jenomže moje čerstvá dnešní zkušenost zcela změnila mou představu o tamtěch časech vypsanou před pouhými 2 dny, poněvadž se mi mezitím povedlo vyloudit z archivního skladu umístěného v kterési budově žižkovského nákladového nádraží obrázek pořízený objektivem telefonu tamního knihovníka příjmením Navrátil.

Z obrázku jedné dvoustrany málem století dávného sešitového jízdního řády ovšem plyne, že tehdejší rychlík zastavil v Českém Těšíně jen na pouhé 2 minuty, což byla doba tak akorát dlouhá, aby se z posuvných dveří prvního vagonu za lokomotivou vyházely ven místnímu zřízenci do náručí pytle s došlou poštou a on vzápětí naoplátku nazpátek naházel pytle s ofrankovanými písemnostmi odesílanými Těšíňáky až třeba na 8 hodin ještě dalekou Podkarpatskou Rus.

Takže ony 2 jízdním řádem předepsané minuty opravdu nedostačovaly, aby případně i ten nesvižnější místní pikolík proběhl s nabídkou jeho proviantu sem a tam podél nejméně 8 vagónů na pouhou chvilku zastavivšího rychlíku zvaného Polední Pražák.
Nestačil by všechny objednávky v tom venkovním mrazu zinkasovat, a tak možná stál v teple nádražní restaurace za oknem, aniž by tušil, jakou naprosto jedinečnou životní příležitost zrovna míjí.
Vždyť přece stačilo, aby vyběhl jako šus s teplou klobásou na tácku před sebou směrem vagónu 1. třídy, tam otevřel příslušné posuvné dveře a nabídl dovnitř kupé tamtomu podivnému pánovi s odstávajícíma ušima s pouhým jediným slovem Bitte.

Dotyčný cestující by masitou lahůdku sice odmítl, neboť se v jeho osobě jednalo o vegetariána, přesto takovýto milý incident by určitě vzbudil jeho spisovatelskou pozornost a ve kterési příští chvíli klidu by se proto stal součástí kteréhosi Kafkova doposud zcela neznámého zápisku.


.

ZÁPISEK 2.

24. června 2017 v 16:21


Každý čitateľ Kafkových románov, poviedok a aforizmov, ktorý sa trocha zaujíma aj o jeho život, vie, že tento pražský židovský spisovateľ sa od decembra 1920 do konca augusta 1921 liečil v Tatrách.

Do Tatranskej Lomnice prichádza Franz Kafka sám, v zimný vecer 18.12.1920.

Pro účel mých příštích rekonstrukcí lze tedy předpokládat, že na cestu k Tatrám vyjel tenkrát z Prahy kterýmsi hodně časným ranním rychlíkem, a s přepřahy lokomotiv na perónech stanic v České Třebové, Přerově a Bohumíně dospěl na českotěšínské nádraží okolo poledne.

Co se týče dne, k datu 18. prosince 1920 příslušela sobota, tenkrát ještě všeobecně pracovní den.
A já ihned proto vím, že se budu muset porozhlédnout po místních novinách z následující neděle, jestli se zrovna v době letmého spisovatelova průjezdu nestalo něco zajímavého natolik, že by se bylo otisklo ve kterési Kafkově příští próze.

Zvykne si, zabýva sa, na niekolkokrát si predlži dovolenku. Ostane tu osem mesiacov. Číta, píše listy príbuzným a priatelom. Jeho tatranská korešpondencia je pomerne rozsiahla.

Jedním z jejích výsledků je kniha známá pod názvem DOPISY MILENĚ, a zdali v ní je kdesi obsažena sebemenší Kafkova zmínka o jeho městě, českotěšínský čtenář se nikdy nedoví.


Rozeslal jsem tedy hned v pátek ráno několik mailů s dotazy, vědom si, že dnešní zcela samozřejmě známé e-maily složené z čehosi jako elektronů tenkrát v jeho roce 20 rovněž známy nebyly.
Pár minut po poledni jsem potom odejel z města dnešním vlakem patrovým elefantem, do hodiny se vrátil toutéž trasou, jakou sem přijížděl tenkrát příští světoznámý klasik, co možná sledoval on z okna do šíře rodícího se města, já totéž málem století dokončené skrze displej natáčející videokamery už neviděl.

Dneska by z takového pohledu na novogotický kostel tehdy nedávno nový nebo na dodnes dochované činžáky ve stylu místní secese přijíždějící od Prahy už nic neměl, do města se od západu případný návštěvník blíží táhlým tunelem uvnitř betonových zdí dvou souvislých řad protihlukových bariér, přes něž není z dávné části dnešního Českého Těšína víceméně nic vidět, stávající starosta se o trvalost takovéto kafkárny na dlouhý čas nejméně příštího století věru jo zasloužil.

Natočil jsem si pohybovou situaci tohoto výdobytku z okna vlaku pohybujícího se toutéž rychlostí jako tenkrát, možná, že jsem se při tom však díval stejným směrem jako tehdejší letmý návštěvník.
Výsledné video shrnující stav neviditelnosti viděného dlouhé zhruba minutu jsem vložil na internet, pokud by měl někdo o zhlédnutí zájem, kontakt přikládám: https://vimeo.com/222830667 .


Stejně jako podobu jednoho políčka ze samého konce mého záznamu, nechci se nadýmat způsobem větrného pytle, ale moje ukázka mi čímsi připomíná styl záběrů onoho příspěvku Davida Lynche do tamté kolektivní oslavy filmovosti nazvané LUMIÈRE AND COMPANY, poněvadž sám pro sebe se nestydím případného veřejnějšího srovnání: https://www.youtube.com/watch?v=IFpoWwY65KI&index=3&list=PL7A4469EB704E10C3.


.

ZÁPISEK 1.

24. června 2017 v 9:36


Začalo to v úterý okolo půl druhé, vešel jsem do knihovny k pultu vyzvídat, jestli tam už konečně zhruba po měsíci sedí ve vedlejší místnosti na internetu Petr S., spolužák ještě z devítiletky a stejně jako já už roky penzista.

Nebyl, neseděl.
Že jsem ještě jen tak prohodil s knihovnicí u pultu několik slov na téma jeho případně uříznuté nohy, zahlédl jsem na něm mezi rozloženými nabízenými knihami jednu, kterou jsem neznal, pojednávající o spisovateli Franzi Kafkovi, z jehož zpráv jsem si už roky nepřečetl žádnou, poněvadž si ani on nebyl schopen vymyslet, v čem okolo sebe musím žít.

Na rozdíl od lidí, věci nás očekávají, dokonce předpokládají - je jen na nás je uvidět.

Kniha se jmenovala FRANZ KAFKA, ČLOVĚK SVÉ I NAŠÍ DOBY, vzal jsem ji tedy s sebou, ale začetl se do ní prozatím bez jakéhokoli následku až odpoledne nazítří.


Zatímco nikdo čtoucí tento můj zápisek ještě prozatím netuší, že zcela nečekaný zážitek s následnými potištěnými listy související si mě našel opět zcela nečekaně až ve čtvrtek navečer, kdy jsem víceméně z nudy nicnedělání zalehl s rozečtenou knihou poznovu.

Pokud Kafka cestoval do Tater vlakem, a jiná možnost tehdy v roce 1920 nebyla, musel jet přes Těšín, v němž jsem zrovna četl, žádná jiná trať nežli tato na Slovensko tenkrát nevedla!

A aby těch souvisejících náhod hned v úvodu nebylo dosti, zrovna ve čtvrtek po obědě jsem skončil počítačovou rekonstrukci rukodělné mapy, vojácky dokonalého náčrtku pořízeného někdy mezi roky 1920 až 1923, tedy přesně v době, kdy tímtéž místem jakožto správně zcela novým městem musel projíždět Franz Kafka jednou tam a podruhé nazpátek.

V pátek hned ráno jsem tedy mohl zřídit pro účel naskytnuvšího se tématu fejsbukovou skupinu https://www.facebook.com/groups/473689866313306/?hc_ref=NEWSFEED , pokud by měl kdo zájem o odkaz, a zejména a především: začal jsem se tázat do všech mi dostupných stran po rozvíjejících podrobnostech, neboť i náš svět je složen a drží pohromadě ze skupenství čehosi ještě menšího nežli jen pouhých atomů, když ony byly v tamtom roce 1920 známy ještě jako cosi konečně konečného, zatímco dnes víme, že jsou jen pouhou bránou do světů ještě dále dál.



.