44. KONSTELACE

Dnes v 10:37


Podivné - a zlé.

Podivín - a Zlín.





Podivné a zlé = genocidně zločinné.


A taky drahé - čímž pro důchodce nedostupné.

V takto vražedných poměrech, přes všechnu bídu o prameny, aspoň že mi ta rozepsaná související povídka na délku přibývá...



.
 

43. KONSTELACE

Sobota v 14:44


Zase o kouštíček kousek v mých znalostech dneska poposkočím - a to jenom proto, že mi ke čtení poskytla svou málem už 20 roků starou diplomku paní Irena Teturová-Kníchalová, a to laskavým prostřednictvím její spolupracovnice Štěpánky Bieleszové - přičemž tento řetěz byl navázán z místa, odkud by nikdo cosi takového nečekal.
Tedy z adresy matriky na obecním úřadě městečka Velké Bílovice, které s kelečským příběhem na téma reálií filmu Vojtěcha Jasného nemá naprosto nic společného.
Přesto tamní paní Ivana Pálková na můj dotaz po případné nositelce příjmení Tetutová, jež by mohla mít vztah k její obci, neodhrkla a neodehnala mě alibistickým zaklínadlem na platné zákony, jak to ve zdejších poměrech bývá obvyklé, nýbrž se sama pustila na internetu do hledání mimo její úřední kompetence matrikářky.

A proto zásluhou těchto 3 dám to tedy tady dneska dám, a jen pro jejich laskavost ke spolupráci zde přidám malý kousek do mimofilmového životopisu sedláka Zášinka.
To vše s fanfárou ve znění Ram, pam, dá, dááám.

Přidávám tedy kousek, který by bez nich nebyl - kdyby jen jako průměrné zdejší čůzy z nudy nezájmu zevlovaly a sem pouze jen načumly.

Po úvodu přejdu ke stati, abych už konečně začal úryvkem z řečené již diplomky:


Po přečtení citátu došlo z mé strany k čemusi jako radostnému ztotožňování se jmény zapsanými na tabuli kelečského pomníku obětem 2. světové války - neboť popis souvislosti celé této desky, a celého pomníku zvláště, tvoří asi třetinu ze 30 stránek rozepsaného textu, který připravuji, pokud se podaří, k 92. narozeninám Vojtěcha Jasného na konci listopadu.


Rodiče nevěsty Klotilda a Hugo Vlčkovi na památníku uvedeni jsou, odhadoval jsem, ale jejich dcera, jako vyvdaná Zášinková, ovšem ne - jedinou Zdenkou nebo Zdeňkou křestním jménem je zde tato:


Příjmení Hlavica je v Kelči místně velmi rozšířené, stačí se dojít podívat na hřbitov.
Dokonce onehdy jsem šel rozpršenou Kelčí v doprovodu nějakého čtyřiaosmdesátiletého pana Hlavici, který mi na druhé straně naproti budovy Hrubé hospody ukazoval rukou, kde opodál, namísto paneláku, stávával Zášinkův statek.
Kdybych znal před 3 týdny tajemství řádku na pomníku tyčícím se opodál, mohl jsem se mého průvodce namístě vyptat.

Poněvadž české internetové seznamy obětí holokaustu jsou nefunkční, pokusil jsem dojít případného dalšího zdaru prostředictvím databáze památníku Yad Vashem.


Ztotožněno!
Zdenka Vlčková a Zdenka Hlavicová jsou tatáž osoba.

Z čehož plyne, že prototext filmového Zášinka se jmenoval Hlavica.

Dokonce bych z jeho přezdívky soudil, že sem do Kelče s nějakou příležitostí přivandroval ze Zašové, což je necelých 50 kilometrů, asi 8 stanic osobním vlakem.
Kdybych znal datum jeho narození, v té zašovské matrice bych se mailem zeptal.

Třebas by mi i odtamtad cosi neodhrkli s ohledem na úřední kompetence, a tak.

(Naposled se mi cosi takového stalo v Podivíně v souvislosti s Janem Valíčkem, který se tam v roce 1914 narodil, a podle úředního zápisu se odtamtud nikdy neodstěhoval.)

Byť v půlce září roku 1949 ležel zastřelený v lese Lišky pár desítek metrů za hranicí kelečského katastru...


.

42. KONSTELACE

7. října 2017 v 9:17




13. září 1949, večer, interiér Očenáškova bytu.
Dostavují se 2 muži, vyzvídají poměry v obci, přemlouvají varhaníka a předsedu vesnického akčního výboru Národní Fronty v jedné osobě k podrobnější schůzce.
Očenášek kohosi teď v noci poslal za svým zástupcem Valíčkem, který bydlí asi 3 kilometry dál pořád do mírného kopečka.
Manželku? Syna?
Když kdekdo v obci je už jeho kolektivizační nepřítel.
Valíček se dostavuje.

13. září 1949, ještě později večer, jedna ze 2 hospod na kelečském náměstí.
Po odchodu z Očenáškova bytu se Valíček se 2 neznámými muži smluví v hospodě na termínu zítřejší schůzky: 15:00, les Lišky.
Kdyby ti 2 měli v úmyslu, mohli za ten večer zastřelit Valíčka tisíckrát.


14. září 1949, 9:00, dopoledne v Očenáškově bytě.
Valíček referuje o včerejším setkání, termínu a místu schůzky.
Očenášek stvrzuje, že na místo půjdou spolu.

14. září 1949, zhruba 14:30, odpoledne v Očenáškově bytě.
Očenášek nečekaně vysílá Valíčka na schůzku samotného s tím, že čeká důležitý telefon.
Neřekne mu ovšem, že na schůzku v Liškách má dorazit i uniformovaný příslušník SNB, vrchní strážmistr Čech.

14. září 1949, 15:00, les Lišky.
Valíček a 2 neznámí muži zacházejí mezi stromy lesa.
Vidí je svědek, hajný Kejnar.


14. září 1949, 15:15, les Lišky.
Na smluvené místo sem za Kelčí opožděně přichází nebo přijíždí na kole nebo motocyklu příslušník SNB Čech.
Vyčkává zde do času 16:00.

14. září 1949, 16:00, les Lišky.
Schůzka 2 neznámých mužů s Valíčkem končí hádkou, při níž František Motala střelí z pistole odcházejícího Valíčka zezadu do hlavy.
Výstřel padne v čase zhruba 16:20.
Proto příslušník SNB Čech žádný výstřel neslyší.


15. září 1949, 9:00, stanice SNB v Kelči.
Když se zpráva o Valíčkově nezvěstnosti mezi občany městečka dostatečně rozšíří, příslušník SNB Čech hlásí nezvěstnost svému kelečskému nadřízenému Krylovi.
Poté přijíždějí na místo činu příslušníci vsetínského(?) krajského velitelství StB.




Napadne někoho, jaká byla (možná) skutečná úloha varhaníka Jaroslava Očenáška v tomto incidentu?


.
 


41. KONSTELACE

6. října 2017 v 10:16


Od noci z minulého úterka na středu až do poledne příštího úterý, to máme 6 a půl dne, jsem nevylezl ani na vteřinu z bytu, který obývám, aniž bych třeba otevřel jedno ze 2 oken do dvora.
Všechno vůkol sebe, až na noutbuk, jsem vypnul, po nikom nic nechtěl, nikdo se mi nevnucoval.
O Vánocích asi zopakuju v ještě větším rozsahu - pokud ovšem nevyjedu kamsi na půlnoční, budou-li někde provozovat nějakou ze mší Jaroslava Očenáška.

No, a v té době, kdy jsem ležel zavoskovaný sám v bytě, jsem o jednom kousku, epizodě, která byla obsažena v tamtom Jasného filmu seskládaném z těch dávných rodáckých příhod z Kelče, tedy o čemsi, co vydalo na tři filmové minuty, jsem za těch skoro 7 dnů napsal povídku o 20 stránkách.
Ještě ji párkrát přepíšu a potom výsledek vhodím panu Jasnému k jeho dvaadevadesátým narozeninám do poštovní schránky na dveřích přerovského domečku.


Zatím ještě nemohu být spokojen, byť jsem byl občas překvapován, co se mi sesedávalo dohromady.

Pokud se snad někdo o její obsah zajímá, a nepomůže ani s hledáním případného Očenáškova nekrologu v tehdejších gottwaldovských okresních novinách z konce července roku 1967, tak povídka je víceméně o tomto:




Zítra ráno o půl páté opět začínám s dalším přepisováním a korekturami povídky, což mě bude bavit, zatímco případné pokračování psaní pro zdejší tupě netečně intaktní dav víceméně mi žádné zásadní vzněty už delší čas neposkytuje a je mi kromě občasného rovnání si poznámek do dílčích vyprávěcích celků vlastně k ničemu.

Přičemž ještě o mnoho víc zbytnější jsou mi, co sem docházejí, a bez nádechu, popřípadě dokonce výdechu, sebemenší invence, podobni análním povětřím, opět rychle vycházejí okny značky Windows ven.


.

40. KONSTELACE

26. září 2017 v 13:42


Kdysi, když jsem ještě docházel na FAMU, býval mým ročníkovým vedoucím pedagogem nějaký Ludvík Toman, přezdívaný Barrandovský kat.
To proto, že během pouhých 3 měsíců dokázal na začátku normalizace zlikvidovat celou onu tak zvanou Československou filmovou Novou vlnu.
I režisér Vojtěch Jasný ho určitě z těch dob velmi dobře osobně znával…

Vycházívali jsme spolu s tím hlavním, tedy Ústředním, barrandovským dramaturgem skvěle, vždyť on byl i rezidentem NKVD a já veden StB jako Nepřátelská osoba, takže zástupci vzájemně protilehlých branží, pročež mnohým v této souvislosti nedojde, že jsem jej, i k jeho překvapení, když uslyšel poprvé, oslovoval naprosto upřímně dvojslovím Pane učiteli.

Jednou nám kdosi, a nebyl to Ludvík Toman, zadal v jakémsi famáckém semináři úkol rozebrat jakoukoli klasicky známou literární postavu, poněvadž bylo jasné, že všechny postavy klasického repertoáru byly již dávno jinými mnohokrát rozebrány.

Vybral jsem si z trucu osobu tamtoho Rytíře Johna Falstaffa, nakonec proč ne, řekli mi po pře
tení, přece byl o něm natočen i ten slavný film.
A pak snad dali přečíst ten můj rozbor napsaný ve formě úředního kádrovacího dotazníku povinně všem mým ročníkovým spolužákům, z nichž nejméně 2 jsou dneska všeobecně váženými režiséry, kterým ty jejich filmy dovolí bolševici točit do imrvére, a dovolili by i v normalizační éře Ústředního dramaturga Ludvíka Tomana, když by jen tu a tam nakázali drobné dílčí změny v hereckém obsazení, dokonce možná i celku k prospěchu…

Proto do kina jsem nevstoupil nejméně už 20 roků a třeba letos jsem radši chodíval pěšky do Kelče.

A budu se tam muset vypravit ještě jednou, nejméně na hřbitov hned na začátku vsi, neboť kvůli té vodě shora jsem pro jakousi mou roztržitost nenafotografoval v sobotu hrob kelečského obchodníka Josefa Pajdla odsouzeného 26. května 1951 na 15 let nepodmíněně za poskytování pomoci příslušníkům ilegální odbojové organizace Hory Hostýnské.

Ač jsem měl onehdy náhrobek zřetelně před očima, pro nějaký závažný důvod příští se minule nestalo.


Jenomže jsem byl i po napsání minulé věty trpělivý a hledal v jediném souboru uvnitř noutbuku jako v nějakém příběhu evangeliu stále znovu, vyvstala mi před očima cosi jako analogie k dnešním časům, v nichž současní omlouvají ledasčím jejich dnešní zbabělost.


Ten obchodník Jukl měl syna ani ne pětiletého, a přesto do toho šel, zatímco dnešní, ba i ti okolo mne v normalizaci, tvrdili a tvrdí, že právě kvůli dětem nutně mívalo i mívá hned od samého začátku jejich hrdinství nevídaných bohatýrů svázané nohy směrem dopředu čímsi jako svědomitostí, ohledy vůči rodině.
Jak i ti dnešní bývají podobně hnědými skvrnami oznámeni na hýždích ještě mnohem dříve, nežli potom vyplují jako vratké kocábky na oceán dějin z venkovního vchodu baráku.


Jeho čest trvá a jeho dům stojí, i po rocích vězení v bolševickém koncentráku na uranu, stojí a trvá do nejbližšího převratu nahoře v levém rohu kelečského náměstí hned vedle kolosu velkoprodejny spotřebního družstva Jednota postaveného v normalizačních časech jako svého druhu konkurence jiné, jinak žité, dějinnosti.

Dneska v něm bydlí snacha obchodníka Jukla, pro mne vzpomínky a fotografie, zatímco pro jiné jen vetchá stařenka nad hrobem.

Až se někdy příště vydám do Kelče, vhodím proto dámě do poštovní schránky vzkaz.
S prosbou o setkání.


Přičemž k ještě jinému setkání, a možná pro mé cíle závažnějšímu, bych měl dojet do Hranic, v nichž v kterémsi domově důchodců žije letos devadesátiletý vitální pán, od 1. listopadu 1951 (když poštovní zaměstnanec Valíček byl zastřelen 14. září 1949) nástupce Jaroslava Očenáška na místě varhaníka kelečského kostela svatých Petra a Pavla.

Možná se dozvím cosi víc…


.

39. KONSTELACE

26. září 2017 v 9:04


V sobotu jsem fotil za deště v Kelči, dneska, tedy v pondělí, jsem z ničeho nic ráno před 7 vyrazil do Vsetína, celou cestu bylo za okny vagónu hezky, před Vsetínem se obloha zatáhla, ještě jsem měl štěstí, že nezačalo pršet.
Při návratu bylo potom znovu slunečně hezky od Valmezu dolů až za Frýdek, pročež moje domovská stanice Český Těšín mě přivítala opět uslzeně deštivě.

Do toho Vsetína jsem zamířil kvůli zmínce o kelečském Oldřichu Pajdlovi na desce památečního pomníku obětem totality, nevěřím, že by kdokoli jiný kvůli čemusi takovém do Vsetína kdy jel, přesto přidám pro orientaci údaj, že tento do špice trojbokého jehlanu opracovaný kus zlatavého kovu naleznete nedaleko nádraží hned na kraji jakéhosi parku, přes přechod opodál gymnázia.


Víc ve Vsetíně k mému tématu přístupného není, až na ty 2 krabice v okresním archivu, ale těm se dovnitř nedostanu, poněvadž nejsem nositelem o/Občanského průkazu.


Odjížděl jsem v sobotu z Kelče si jist, že na celém hřbitově na žádném z asi 6 náhrobků různých rodin Pajdlů není ani jednou zmíněn tamten, co zemřel v pankráckém vězení.
Teprve až doma, dokonce až v neděli navečer po 24 hodinách, jsem při prohlížení zjistil, že jedenkrát dokonce i v rodné vsi Oldřich Pajdla ve známost dán je.
Mám ovšem dojem, že jen pouze jako písemná památka, svého druhu kenotaf, neboť těla zemřelých vězňů odsouzených v politických hrdelních procesech se tehdy pozůstalým nevydávala, dokonce ani urny s jejich popelem dodnes ne.

A je nutno připomenout, a je to v tomto případě cosi výjimečné cnostné, že hospodský a autodopravce Oldřich Pajdla byl odsouzen v lednu 1952 za spolupráci s ilegální skupinou Hory Hostýnské na 11 let natvrdo.




Co to je čest?, ptá se posměšně málem už odedávna ze všech jevišť světa šlechtic Sir John Falstaff, aby si vzápětí ještě potměšileji, možná rezignovaněji, odpověděl: Jen nápis na náhrobku…
Měl ji tady ten? Anebo snad tento? A kdepak je vlastně ona, když oni leží tady beze jmen?

Jan Valíček přitáhlý odkudsi má v Kelči historickou čest, zatímco domácí Oldřich Pajdla ji dodnes nemá.

Inu, genocidně zločinný stát, Rytíři Johne.





Hospoda, jejímž býval Oldřich Pajdla majitelem, dodnes stojí na náměstí, premává.
Sám Oldřich Pajdla děti prý neměl, jeho majetek snad až v restitucích podědil synovec.
Komunisti sebrali, po 89. jakoby nic vrátili, nastane-li příležitost, těm beze ctí opět nečestně seberou.

Z opakovatelnosti takovýchto dějin, jimž opakovaně cosi schází, není úniku.

Dneska dávné hospodě vládne tamtoho synovce syn, možná už vnuk - přibyl jen reklamní cirkus na průčelí, diskotéka uvnitř.
Kšeft je kšeft, pivo dějin se tu bez rozdílů stejné točí všem.
Nezáleží, jestli se provinili, nebo byli bez viny.

Na průčelí dávné hospody je vsazena pamětní deska jakéhosi místního buditele, docela by mě zajímalo, kdy byla zřízena.
Potěšilo by mě, kdyby ještě za předbolševických Pajdlů, ilustrativnosti mého dnešního výkladu by to prospělo - třebaže z tvarů písmen tuším, že ta sláva vznikla a byla vztyčena, když už i já žil mezi těmi bolševiky vůkol.

Co tedy brání, když jedno už je, aby na průčelí vzniklo druhé vůlí, případně péčí, dokonce zájmem či důvodem, dnešních majitelů, potažmo zdejší radnice?

Co vlastně brání jim, co brání těm okolo mne zcela jinde, jimiž jsem každého dne obklopen?

Proto tuhle dnešní glosu pošlu adresně knězi, majitelům, radnici, též různě jinak rozešlu po Kelči, tam uvnitř co nejdál dál…

(Pokud ji uvnitř víc vyvatuji a zpřesním, možná i panu režisérovi Jasnému k jeho letošním narozeninám vhodím do poštovní schránky, přece jako mladíček tamtoho pajtla Pajdla znával, prosím tě vděčně, ochraňuj mě před divými i nadále, Panenko!)


.

38. KONSTELACE

24. září 2017 v 14:09


12:20, ale mohl bych napsat pro či kvůli eleganci 12:21, šup, a už je, neděle, která zrovna vešlá nečetla předchozí 2 pokračování, všechno v životě tímto ztratila.

A kteří neznají z minulých kusů identitu Vlasta Libosvárová, připomenu, že se jedná o agentku StB, když v jejím případě původně kostelní zpěvačky by mě především zajímalo, zdali nakonec skončila coby členka KSČ.

Včera, v dešti víceméně zimním, jsem ji před polednem našel hned v prvním hrobu u vstupní zdi na levé straně kelečského hřbitova.
Zachovánu za čímsi jako divadelní oponou, v jejím případě totožnosti víceméně múzicko udavačské se takovému zastření ani nedivím.



V časech kolektivizace jí bylo 40 roků, ženskou plodnost již měla za sebou, syna málem dospělého, nějaké ponětí o důstojnosti v souvislosti s během světa snad měla mít.

Od kříže u domku, v němž snad bydlíval Očenášek, to k vrátkám toho jejich stavení byly málem dobré 2 míle, ano, i v tomto případě směrem k Liškám, na jednom rozcestí ten dům ještě pořád stojí, nejméně dvakrát však mezitím přeprodán.

Podezřívám ji coby Očenášovu milenku, třebaže mezi žijícími místními, ani v Jasného filmu samém, cosi takového mi v ústrety prozatím ani náznakem nepadlo.



Co jsem naopak nečekal, a bylo mi včera řečeno a ukázáno, je tohleto stavení na náměstíčku před náměstím, rovněž po cestě k Liškám, a kdo z jeho vzhledu ihned neuhádl, vězte, že to je tak zvaná Hrubá hospoda, nebo tak nějak, která už takové činnosti dávno neslouží - je to však předobraz té hospody z Jasného filmu, v níž se Kelči scházívali původní kamarádi, třeba Jořka s pyřkem to sem měl pouhých 800 metrů a režisér Jasný, tedy mladíček student FAMU Jasný, tak o 300 metrů míň.
Očenáš 800 metrů, a po naprosto stejné cestě František o těch dohlížených 40 metrů dál.
Ke kostelu svatých Petra s Pavlem nacházejícím se o necelých 100 metrů níže tedy blíž.


Naprosto nejblíž sem do hospody to ovšem míval sedlák Zášinek, jehož statek prý stával hned za rohem namísto dnešního paneláku.
Tedy o kousek nalevo mívával hospodářství nuceně vystěhovaný Brix.

Pokud tedy předobraz filmového Zášinka v Kelči opravdu existoval, měla by být zmínka o jeho židovské ženě k dohledání mezi jmény vylitými na desce na podstavci tamtoho holubího Valíčkova pomníku.


Tohle příznivé hodnocení mi napsal kdosi, takový mlaďoch, který, na rozdíl ode mne, dal dohromady 250 stran mravně velmi zdařilé dizertační práce na téma Hor Hostýnských…


.

37. KONSTELACE

24. září 2017 v 11:57


9:15, neděle, pokračuji v minulém zápisku.


Pokud pokračujeme vzhůru po ulici od kříže stojícího před domem, v němž bydlíval agent Očenáš, na křižovatce zabočíme doleva a dostaneme se ke škole, v jejímž přízemí, jak víme už od léta, přibyl do rodiny řídícího učitele Vojtěcha Jasného stejnojmenný syn.

Za školou potom po hlavní ulici pořád dál k náměstí stojí po necelých 100 metrech tohle normalizační monstrum termojaderné ruky sevřené proti agresorům v pěst a z ní vylétávající mírová holubice, jež kdysi, dávněji, původněji, bývala na památečních obecních pomnících symbolem Ducha Svatého.



Anebo tady snad někdo zardousil holoubátko?

Dotyčného sochaře neznám, abych se ho zeptal na záměry, pouze doplním, že k soše patří i sokl, na kterém je instalována kovová deska se jmény civilních obětí poslední války, mezi nimiž je snad uveden i každý místní zplynovaný Žid, popřípadě žid, neboť by bylo zapřeno, že tito žili v Kelči už od nepaměti.

Vždyť jako manko stačí, že nežili zde podle výčtu na desce taky žádní fronťáci, ať západní či východní, inu, standardně domorodě preparované veřejné dějiny.

Na místě čestném, neboť hned druhém, je uveden režisérův otec, sokol, kdoví, zdali ne i legionář, který, kromě jiných zásluh najmě pedagogických, přivezl za 1. republiky do Kelče vůbec první filmovou promítačku.


Včerejší světlo nestálo za nic, a tak jsem potěšen, že mohu doložit, jak jsem byl prozíravý letos o prázdninách, když jsem totéž hned při mé návštěvě Kelče nafotil za mnohem slunečnějších podmínek.



Hrob Jana Valíčka na dnešním kelečském hřbitově snad k nalezení není, včera jsem jeho levou část prošel náhrobek po náhrobku, možná kdysi býval, snad bude vědět správce hřbitova někdy příště, byl jsem na něj včera odkázán.

Valíček, filmový Bertin, totiž nebyl místní, odkud si sem pro smrt přišel, zatím si nikdo nevzpomněl - dům, v němž bydlel, taky nenaleznu, byl vybourán.
Ale šlo se k němu od pomníku přes náměstí dál, ano, směrem lesu zvaného Lišky, kde ho zastřelil jeden jednou ránou zezadu do týla, i příjmení znám, později, neuplynulo pár týdnů, byl sám estébáky zastřelen.



Co se mi včera ovšem poštěstilo, začalo tím, že mi do záběru ve chvíli, kdy jsem fotil v rohu náměstí dům obchodu dávného pana Jukla, vstoupil jeden takový všetečně podezřívavý místní důchodce, z něhož se po chvíli rozhovoru ovšem stal kdosi, kdo mě přivede na místo toho mordu, ještě si ho pamatuje v Liškách, jak říkal, jako by to bylo dnes.


.

36. KONSTELACE

24. září 2017 v 9:11


7:52, neděle.

Včera byla sobota. Oproti prognóze páteční večerní předpovědí počasí celou cestu do Kelče už jen pouze drobně lilo.
Před obědem, když jsem se odtama už s dobrou náladou vracel, v kraťasech na pěšinkách mezi náhrobky kelečského hřbitova jsem měl pocit, že mi do obličeje už mete první letošní sníh.
Na katedrálu Panenky na Hostýně vidět přes hnědavou mlhu nebylo, byť k z Kelče není dál nežli takových 18 kilometrů.

Z takového úvodu je snad i Čukovi s Gekem jasné, jaká asi bude příští kvalita včera mnou pořízených fotografií.

Měl jsem tedy mikinu prolitou již hned od prvních kroků po perónu nádražíčka v Kunovicích, s myšlenkami pod kapucí ovšem, co museli v takových nečasech snášet po měsíce tamti před 68 roky taky bez občanek, pokud už neleželi mrtví někde na prosekturách, popřípadě nedostávali bolševická požehnáníčka ve vyšetřovnách uherskohradišťské věznice.


Našel jsem, došel, párkrát jsem již kolem šel, vždyť v sousedním domě bydlí mí laskaví informátoři manželé Pitrunovi, nechtěl jsem se však stavovat na debatu, promoklý bych leda tak obtěžoval.

Nafotil jsem tedy kříž, jiný žádný další dál na sever nestojí, uvědomil jsem si až při fotografování, jaké je to strategické místo odevšad přístupné, vždyť se jedná o křižovatku vyústění několika křivolakých uliček, a naopak by zde večer ve tmě mezi ploty, zdmi a stromy bylo obtížné nějakého číhajícího chlapa zahlédnout.

Pokud tedy někde sem StB instalovala varhaníka Očenáška jako svého informátora, nebo dokonce rezidenta, konala velmi uváženě, poněvadž víceméně každý místní, který od kostela někam šel, mu musel projít pod oknem.




Večer jsem tedy poslal fotografie ke konzultaci jednomu kelečskému pamětníkovi žijícímu již desetiletí v Ostravě, přičemž tu první samostatně.


A až po volbách vybude paní kelečské matrikářce čas, nechám si od ní svoje zjištění oficiálně potvrdit.

Celá tahle věc má už teď zcela nečekanou pointu související se základními podmínkami Jasného filmu, které v něm nebyly zveřejněny, byť vlastně původní protopříběh sám v jistém smyslu v reálném světě stanovovaly.

Na příští fotografii je žluté stavení nalevo domem sedláka Františka, na nějž přes vzdálenost pouhých 40 metrů náměstíčka agent StB Očenáš v každou denní hodinu neustále viděl.

Tolik z mé strany k obsahovému významu slova udavač.



.

35. KONSTELACE

22. září 2017 v 20:13


Je večer, 19:24, podle předpovědi nemá zítra v Kelči pršet.

Před pár dny tomu bylo 68 let - vyrazím o půl 5. ze vchodu těšínského činžáku, po 3 hodinách jízdy osobními vlaky prošlapu pěšky dobře měřených 6 kilometrů okreskou na místa tamté dávné události.



Jak jste si možná ti gramotnější přečetli, Itinerářem mi tentokrát budou výstřižky z rigorózní práce Adama Karbaše, naučené nazpaměť, na papírku mám jen napsán takový storyboard úkolů, co všechno musím tentokrát v Kelči najít a vyfotit.

Po té kostelní zpěvačce Vlastě Libosvárové, možné udavačce, se ještě podívám na kelečském hřbitově. Proto by mě zajímalo, jestli se z Kelče neodstěhovala, a pokud: kdy?
(Je možné o ní vědět ještě něco víc?)

Kdy se Jaroslav Očenášek odstěhoval z Kelče, a kdy jeho žena, mám dojem, že Marie?

Kde vůbec Očenášek v Kelči bydlel - když mám zprávu, že 200 metrů od kostela u nějakého kříže?

Kdo to byl ten zavražděný pošťák Valíček? Odkud a kdy se do Kelče přistěhoval?
Kde v Kelči bydlel?
Ví se, kde je pohřben?

Vyfotit jeho pomníček u kelečského náměstí instalovaný za normalizace.

Valíček byl zastřelen v lese, kterému se říká, nebo říkalo, Lišky.
Kde to pro příště v Kelči je, když na internetové mapě na seznam.cz se to najít nedá?

Obchodník Josef Jukl a hospodský Oldřich Pajdla, který zemřel na Pankráci.
Jsou pochováni v Kelči?

Najít a vyfotit Juklův obchod, též dnešní podobu hospody U Pajdlů.

Tak si slibuji!


.

Kam dál